KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Schopnost přizpůsobit se změnám a překonávat krize žene lidstvo kupředu a činí ho stále lepším. Banální konstatování. Přesto, nebo spíš právě proto, si ho musíme pořád připomínat. Tohle (a jen tohle!) vědomí nás totiž chrání před vyhynutím. Prudké změny životních podmínek v Africe kdysi přivedly na svět rod Homo. Morové rány v Evropě zrodily průmyslovou revoluci. Co nás mohou naučit čínský virus a globální oteplování? Pojďme se tomu vážně věnovat.
Tři miliony let evoluce stagnovala. Naši předci sice slezli ze stromů, ale rychlý vývoj a „polidšťování opice“, jak předpokládali Darwin i Marx, se nekonaly – jejich mozky zůstávaly pořád stejně malé. Proč? Protože se měli „moc dobře“. Ve Velké příkopové propadlině ve východní Africe, kde žili, panovalo po celou dobu neměnné klima. Teprve když se před asi dvěma a půl miliony let začalo rychle měnit a ve stovkách let se střídalo sucho a vlhko, vyvinul se Homo habilis – s dvakrát větším mozkem a schopností vyrobit první nástroje.
Evropa nemohla v blahobytu soutěžit se starým Egyptem či Římem. V důsledku morových ran, jež vyhladily třetinu obyvatel a zredukovaly pracovní sílu, ale do novověku vstoupila (mimo jiné) s hladem po inovacích, lepším jídle a kvalitnějších výrobcích. Později se díky průmyslové revoluci Západ stal vedoucí světovou civilizací. Na počátku vývoje, který vedl k tomu, že se konečně téměř všichni lidé najedli a získali pohodlí větší než staří králové, stála katastrofa.
Nejde se vrátit v čase stovky či miliony let, ale některé zákonitosti úspěchu jsou věčné. A nyní zřejmě nastal čas na další velký skok.
