Dostál: Koaliční krize? Nic nového, v Česku se nevládne už čtvrt století | info.cz

Články odjinud

Dostál: Koaliční krize? Nic nového, v Česku se nevládne už čtvrt století

Dostál: Koaliční krize? Nic nového, v Česku se nevládne už čtvrt století
 

KOMENTÁŘ VRATISLAVA DOSTÁLA | Psát o politice v čase internetu je krajně problematické. Mimo jiné proto, že je v tom tempu jen málo prostoru k potřebnému odstupu, bez kterého nelze hlubší společensko-politické posuny správně pochopit. Všechno musí být obratem, ihned, detailně se rozebírají výroky prezidenta, premiéra, koalice, opozice Mnohdy zbytečně, je to totiž pouhá pěna dní. To podstatné nám tudíž uniká: Třeba že se tady už prakticky celé jedno čtvrt století nevládne. Ke škodě nás všech.

Cestou z Prahy jsem dnes potkal jednoho z politologů, kteří na našem webu pravidelně promlouvají. Jeho jméno není v danou chvíli podstatné. Ostatně nezpovídal jsem ho pro účely tohoto textu. Přesto šlo o inspirativní setkání, o které se podělím. Řeč se pochopitelně záhy stočila k aktuální koaliční krizi. Na má slova, že se už dnes večer můžeme dočkat rozuzlení, pouze mávnul rukou. „Nezávidím vám to, ale očekávám, že se to potáhne celý červenec,“ vysvětlil, aniž bychom tehdy tušili, že se dnes večer Andrej Babiš, Miloš Zeman a Jan Hamáček v Lánech nakonec nesejdou.

„To hlavní,“ pokračoval ve výkladu, „je ale jinde.“ Na můj tázavý výraz uvedl: „Současná koaliční krize není nic nového. Je to kolorit české politiky. Česko čelí takřka permanentní krizi vládnutí. Pokud bych si měl jen trochu zapřehánět, řekl bych dokonce, že jsme zemí, kde se už pětadvacet let nevládne. Řešit bychom měli exodus doktorů, reformu školství, stavbu dálnic, krizi bydlení nebo stav našeho zemědělství. Namísto toho už asi tak od roku 1996 neřešíme nic jiného, než vleklé koaliční krize.“ A vskutku, přestože je to téma spíše na knížku, něco na tom bude.

První vláda Václava Klause byla dost možná tou poslední, která naší zemi skutečně vládla. A ponechme nyní stranou debatu o tom, jak byla úspěšná a jaké škody byly v průběhu pionýrských časů budování kapitalismu u nás napáchány. Ostatně nikoli náhodou tehdejší prezident Václav Havel hovořil v prosinci roku 1997 v Rudolfinu o mafiánském kapitalismu. Faktem nicméně je, že tehdejší koalice disponovala pohodlnou většinou, ODS v ní dominantním postavením, a aby toho nebylo málo, Klausovi byla nakloněná prakticky všechna média a navíc tehdy ještě neexistoval Senát. Klaus tak nemusel brát – a taky nebral – ohledy prakticky na nikoho.

Volební preference stran v průběhu času autor: INFO.CZ/STEM

Všechny následující vlády už čelily vnitřním problémům. Ta druhá Klausova byla menšinová, navíc se záhy po skandálech se svými sponzory začala klížit ODS a lidovci zaveleli k obratu do středu, když před druhým kolem prvních senátních voleb na podzim roku 1996 odmítli podpořit kandidáty svých koaličních partnerů. O něco lépe na tom sice byla Zemanova menšinová vláda sociálních demokratů. Ovšem velkou cenu za to neplatila jen ČSSD – na frak tehdy dostala především politika jako taková a politická kultura zvlášť. Bez přehánění lze vlastně říct, že opoziční smlouva z roku 1998 pokřivila charakter české politiky na několik desítek let dopředu. Svým způsobem jsme se s ní nevypořádali dodnes.

Volby v roce 2002 vyhrál tehdejší předseda sociálních demokratů Vladimír Špidla se slibem dvou „Ne“: ne pokračování opoziční smlouvy s občanskými demokraty a ne vzniku vlády, která by se musela opírat o hlasy komunistických poslanců. Po volbách tedy logicky vznikla vláda sociálních demokratů, Unie svobody a lidovců. Ke své škodě ale disponovala ve sněmovně nejtěsnější většinou 101 hlasů, což jí znemožnilo efektivně vládnout. ČSSD navíc po zpackané volbě prezidenta v roce 2003 čelila vnitřnímu pnutí a sváru dvou křídel, jehož střet ostatně stranu štěpí dodnes. Také proto se v čele strany a i vlády v tomto volebním období vystřídali Vladimír Špidla, Stanislav Gross a Jiří Paroubek.

Ještě hůře na tom byla koalice, která v Česku vznikla po patových volbách v roce 2006. Aliance složená z ODS, lidovců a zelených tehdy nedisponovala většinou, nezbývalo jí tudíž, než na svou stranu přetáhnout někoho z opozice. Roli přeběhlíků – jak pěkně se u nás takovým politikům říká – sehráli nešťastníci Michal Pohanka a Miloš Melčák zvolení za ČSSD, kteří tak umožnili vznik vlády, která byla přísně vzato nelegitimní. Což se s ní také táhlo celé volební období. Přesněji vzato do chvíle, než ji tehdy opozičním sociálním demokratů v březnu 2009 pomohli položit zase jiní nešťastníci: rebelující poslanci ODS Vlastimil Tlustý a Jan Schwippel a bývalé poslankyně Strany zelených Věra Jakubková a Olga Zubová.

Právě tou dobou také začíná dezintegrace české politiky spočívající v nástupu nových formací. Nejprve vznikla TOP 09, geniální to tah Miroslava Kalouska, jehož cílem bylo zamezit vládě levice. Jako na potvoru bylo ale něco podobného nemyslitelné bez účasti jiného nového projektu, konkrétně Věcí veřejných Víta Bárty. Nečasová vláda byla od té první Klausovy první, která disponovala pohodlnou většinou ve sněmovně, přesto spotřebovala prakticky veškerou energii na sebe sama. A i když se podle všeho Andrej Babiš z neúspěchu Bárty poučil, i jeho projekt nám téměř denně dokazuje, že ani on prostě neumí vládnout. Dílem je to jeho predátorskými praktikami, dílem jeho minulostí a monumentálním střetem zájmů.

Česko je – zdá se – v tomto ohledu prokletou zemí. Čeština oproti anglickému jazyku nerozlišuje politiku na její tři dimenze: Polity jako institucionální nastavení politiky, politics jako dynamickou dimenzi politiky, která označuje politický střet, a policy jako obsahovou dimenzi politiky. Právě tato poslední dimenze je u nás dlouhodobě v defenzívě přesto, že je to právě obsah politiky, který zásadně ovlivňuje životy lidí. Namísto toho, abychom vedli rozpravu o krizi bydlení, sociálních systémech, zdravotnictví, školství, životním prostředí nebo dopravě a zemědělství, požírá energii nás všech, tedy včetně novinářů, politika jako politics. Tedy permanentní koaliční tahanice a nekonečná krize vládnutí.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud