„Geniální Neapol“ Eleny Ferrante aneb Tenkrát na jihu, pod italským sluncem

 FOTO: Unsplash

Martin Kovář

16. 07. 2020 • 15:50
Když vyšel před pár lety česky první díl tzv. neapolské ságy, nazývané podle jejího prvního svazku „Geniální přítelkyně“ (italsky L’amica geniale; 2011), od autora či autorky s pseudonymem Elena Ferrante, vzbudil u nás, podobně jako v jiných zemích, prvotřídní senzaci.

Třebaže příběh samotný – vylíčení osudového přátelství dvou dívek a posléze mladých žen z Neapole z padesátých a šedesátých let minulého století – není sám o sobě nijak zvlášť nápaditý, stylistické mistrovství činí tetralogii výjimečnou. Je tomu tak především proto, že neobyčejně sugestivně oživuje atmosféru staré jižní Itálie, což mnohé čtenáře včetně mě takřka ultimativně „přinutilo“ vrátit se v paměti ke svým návštěvám této části Apeninského poloostrova a zavzpomínat na časy, kdy jsem dychtivě hltal romány a povídky italských spisovatelů a kdy jsem ve filmových klubech sledoval filmy režisérů italského neorealismu.

Na úvod bych rád řekl, že – jsa odnepaměti mimořádně nedůvěřivý vůči bombastickým reklamním kampaním, propagujícím ten či onen „světový bestseller“ – jsem se fenoménu Elena Ferrante dlouho úspěšně bránil a že jsem „kapituloval“ až poté, co mi o knížkách nedávno vyprávěl kolega s (jak sám sebevědomě říká) „odporně vytříbeným vkusem“, který mě ale už mnoho let nikdy nezklamal. Teprve po jeho vřelém doporučení jsem si knížky přečetl a musím uznat, že důvodům nadšení čtenářů rozumím. 

Třebaže s jistotou stále nevíme, kdo Elena Ferrante vlastně je (podle posledního bádání odborníků z univerzity v Padově se zdá, že by jí měl být novinář, scenárista a spisovatel Domenico Starnone, manžel překladatelky Anity Rajaové, označované dříve rovněž za E. F.), pro četbu samotnou to není vůbec důležité. Podstatné je něco jiného: již naznačená schopnost autora/autorky vylíčit téměř tři čtvrtě století starou Neapol a její okolí způsobem, jenž bez nadsázky bere dech. Opakuji znovu: o příběh samotný až zase tolik nejde, byť i on stojí za to; o nanejvýš barvité „kulisy“, v nichž se mnohasetstránková tetralogie odehrává, však ano

Kdybych měl odpovědět na otázku, co všechno se mi dnes, kdy knížky Eleny Ferrante znám a mám už i (nezbytný) odstup od jejich přečtení, vybaví při vyslovení autorova/autorčina jména, řekl bych následující: Na prvním místě jsou to bravurně načrtnuté portréty zprvu školaček a poté dospívajících a dospělých mladých žen Leny Grecové a Lily Cerullové (a jejich rodin), stejně jako další románové postavy, například „obra lidožrouta z pohádek“ Dona Achillea Carracciho a jeho fanfarónského syna Stefana, železničáře-básníka Donata Sarratoreho a jeho syna Nina, místních boháčů Marcella a Michella Solarových, bujných potomků někdejšího zatvrzelého monarchisty a fašisty Silvia Solara, a spousty dalších vesměs chudých Neapolitánů. Jsou to nekonečné řady bližších i vzdálenějších příbuzných, přátel a nepřátel hlavních hrdinek. O nich ale psát nechci, protože pro ty, kteří knížky nečetli, stejně nejsou „ničím víc než pouhými jmény“ (jak napsal prostřednictvím nebohého Adsona z Melku jiný slavný italský, bohužel již zesnulý spisovatel). Mnohem důležitější je již zmíněná atmosféra, kterou autor/autorka umí vyvolat a k jejíž stručné, nicméně vypovídající charakteristice stačí jenom pár slov – Itálie, Neapol, Ischia, léto (byť se příběh zdaleka neodehrává jenom v letních měsících), teplo, vlastně spíš horko, slunce, moře…

Právě díky bez přehánění geniálnímu zachycení jihoitalské a specificky neapolské atmosféry se můžeme při čtení i po přečtení „Geniální přítelkyně“ vracet ke svým vzpomínkám a prožitkům z oné báječné země, ať už skutečným, anebo uměleckým. Zvlášť jedná-li se o tak fanatické ctitele italské kinematografie, jako jsem já, najednou kolem nás, přivřeme-li oči, v úzkých prašných uličkách utíkají „Zloději kol“ Vittoria de Siky, hned nato na vlastní kůži bytostně, trýznivě cítíme tutéž bolest, strach a úzkost, jakou pociťovali hrdinové Rosselliniho „otevřeného města“ Říma za druhé světové války, vlečeme se s Federikem Fellinim v parném vedru po „Silnici“ společně s kočovným cirkusovým silákem Zampanem a „jeho“ Gelsominou, probdíme celé noci, „Cabiriiny noci“, s Giuliettou Masinou, užíváme si své „Manželství po italsku“ a děsíme se důsledků svého „Rozvodu po italsku“ jako Marcello Mastroianni a Sophia Loren(ová), vychutnáváme si „Chléb, lásku, fantazii a žárlivost“ i neodolatelnou Ginu Lollobrigidu. 

Nechceme-li se z nějakých důvodů dívat na staré filmy, můžeme se po letech znovu začíst třeba do Moraviovy „Horalky“ a „Římanky“ (jež byly ale také zfilmované, jak jinak) a, hlavně, nemusíme vůbec zůstat v (neorealistických a post-neorealistických) padesátých a raně šedesátých letech. Klidně se můžeme vrátit i k povídkám a románům Luigiho Pirandella, třeba ke knížce „Staří a mladí“, strhujícímu dramatu ze života provinčních elit na „staré“ Sicílii na přelomu 19. a 20. století, anebo k fascinujícímu románu Giuseppea Tomasiho di Lampedusy „Gepard“, jejž kongeniálně převedl na filmové plátno Luchino Visconti s Burtem Lancasterem, Alainem Delonem a Claudií Cardinale(ovou) v hlavních rolích.

Italští spisovatelé a filmaři ale psali nádherné knihy a točili skvělé snímky i později, v „sedmdesátkách a osmdesátkách“, jak říká můj kamarád Jerome, jenž na nich tak říkajíc vyrostl. Jako jeden příklad za všechny lze uvést mé milované bratry Paola a Vittoria Tavianniovy, scénáristy a režiséry tak úžasných snímků, jak jsou drama ze sardinského venkova „Padre Padrone“, „Noc svatého Vavřince“, jež ukazuje jiný fašismus, jiná léta italského fašismu, než jak na ně v zásadě laskavě vzpomínal (jinak důsledný antifašista) Federico Fellini ve svém „Amarcordu“ či jak o nich psal Umberto Eco v „Tajemném plamenu královny Loany“, anebo podmanivý povídkový film „Kaos“ natočený na motivy děl již uvedeného Piradella. 

Zajímavé je, že režisérem jednoho z „nejitalštějších“ filmů moderní kinematografie vůbec je Američan, konkrétně Billy Wilder (však jistě znáte jeho „Někdo to rád horké“), jenž v roce 1972 na motivy knihy Samuela A. Taylora natočil komedii v Česku známou pod názvem „Nebožtíci přejí lásce“ (anglicky Avanti, italsky Che cosa è successo tra mio padre e tua madre?), příběh bohatého amerického průmyslníka Wendella Armbrustera Juniora a mladé Angličanky Pamely Piggottové, kteří si nezávisle na sobě přijeli vyzvednou těla svých rodičů (a tajných milenců), zemřelých při autonehodě na ostrově Ischia v Neapolském zálivu (kde se, mimochodem, odehrává i část „Geniální přítelkyně“). Osobně neznám nikoho, kdo by film viděl a nezamiloval si ho, kromě bravurní režie a hudby též díky představitelům hlavních rolí – Jacku Lemmonovi, Juliet Millsové a Clivu Revillovi, jehož ředitel hotelu, kde protagonisté snímku bydlí, signor Carlo Carlucci, patří po právu mezi legendy světového filmu. Lidé ale nejenže milují Wilderův film; mnozí si díky němu zamilovali i do Itálie, do té pravé Itálie, která, jak víme, začíná jižně od Říma, třebas do pobřeží Amalfi, do Ischie, do Capri i do Neapole, jakkoli její „nenápadný půvab“ je poněkud syrový a drsný na vkus většiny (nejen českých) dovolenkářů; vím o tom své, mám s ní své zkušenosti, stejně jako s Ischií, na níž a v jejímž okolí jsem ke své radosti již několikrát strávil část léta… 

Na závěr už jen pár slov, už jenom jedno doporučení: Pokud jste tetralogii Eleny Ferrante ještě nečetli, pusťte se do ní, opravdu stojí za to, nejen pro nesporné literární kvality, ale i proto, že Vám může otevřít cestu, nestalo-li se tak ještě, k jedné senzační zemi na jihu Evropy, o níž jsem se tu v nepatřičně neobratných větách pokoušel psát. Po „Geniální přítelkyni“ ale samozřejmě můžete sáhnout, i když už Itálii více či méně znáte, a můžete si přitom potvrdit pohříchu pravdivá slova slečny Pamely Piggottové z filmu „Avanti“: „Itálie, to není země, to je emoce“. Tak hezké počtení a hezké, třeba i italské a pokud možno ne koronavirové léto!

SDÍLET