KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Smlouva mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými o spolupráci v oblasti obrany vzbudila v poslední době značný rozruch. Kromě jejích stoupenců se objevila, svým způsobem logicky, i skupina či skupiny jejích odpůrců, často bez přehánění zavilých a nenávistných. Není se co divit, smlouva totiž dále „ukotvuje“ Českou republiku na Západě s velkým Z, což je proti mysli všem, kteří v tom nevidí její jedinou naději na smysluplnou budoucnost, ale jen údajné podrobení se a zkázu. A proč je podpis této smlouvy a její obsah v pořádku? Pojďme se na to podívat podrobněji.
1) Svět je nebezpečné místo pro život
Svět, nejen v posledních letech, je po čertech nebezpečné místo k životu. Hrozby, ať už globální (mezinárodní terorismus, vzestup a ambice komunistické Číny atd.), či relativně, opakuji, relativně, alespoň na první pohled „regionální“, tj. evropské či středo/východoevropské (ruská agrese na Ukrajině), jsou mimořádně vážné a čelit jim není a nebude, v blízké či střednědobé budoucnosti, dál raději nehledím, snadné. Skoro každé smysluplné spojenectví je proto potřeba a spojenectví s první světovou velmocí tím spíš.
2) Česká republika je malá země
Čas od času slyšíme, že – zejména v rámci Evropské unie – Česká republika není malá, ale středně velká země, že máme své možnosti, svůj vliv a svůj význam. V evropském prostoru o tom snad lze alespoň v akademické rovině diskutovat, byť i tady mám spoustu, myslím, oprávněných pochybností.
Při rozhodování o důležitých věcech můžeme jistě být součástí většiny; představa, že bychom něco významnějšího prosadili proti vůli Německa či Francie, je ale komická. Fakticky, ve světovém kontextu vůbec, jsme malá země a malá země se, zvlášť v našem regionu, bez silných spojenců neobejde.
3) Česká neutralita je komický a nebezpečný mýtus
Česká neutralita je komický a nebezpečný mýtus. Lidé, kteří tuto možnost zmiňují, jsou buď, jak to jen říct, nepříliš inteligentní a nerozhlédnutí po světě, nebo zoufale (jakkoli to třeba myslí dobře), naivní, anebo jdou proti našim národním zájmům, jenom to nechtějí, netroufají si to říct otevřeně, a proto raději mluví o relativně přijatelné neutralitě.
Ve skutečnosti je to, přátelé, naprostá, ale naprostá, bezbřehá pitomost. Minulost to ukázala více než jasně. Rok 1938, léta 1939–1945, rok 1968, kdy selhal pokus o jistou míru autonomie na Moskvě s názvem „socialismus s lidskou tváří“ a otroctví normalizace… Česká republika není a nikdy nebude Švýcarsko, ba ani Rakousko, které, mimochodem, za svoji „neutralitu“, to jen tak na okraj, často platí složitými a nepříliš hezkými kompromisy (jako například dnes, přinejmenším v některých ohledech, ve vztahu k putinovskému Rusku).
4) Bez USA by Československa nebylo
Nezapomeňme na to, že u zrodu moderní české/československé státnosti, Masarykovy první republiky postavené na (nejen) jeho „ideálech humanitních“, stály západní velmoci – Francie, Velká Británie a hlavně Spojené státy americké. Bez amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, bez jeho Čtrnácti bodů z ledna 1918 a bez jeho pochopení a podpory tzv. zahraničního odboje v čele s Tomášem Masarykem by Československa nebylo. Je to úplně prosté, první republika by bez souhlasu a podpory Washingtonu s vysokou pravděpodobností neexistovala. Nezapomínejme na to.
