„Jako v banánové republice“ aneb Noc, která změnila Ameriku

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Máme za sebou noc, která otřásla Amerikou. Bývalý republikánský prezident George Bush mladší to řekl jasně: „Takovým způsobem se zpochybňují volby v banánové republice, nikoli v té naší.“ Televizní záběry a fotografie, které jsme viděli, ale nebyly z nejmenované latinskoamerické či středoafrické země, nýbrž ze sídla Kongresu USA na Kapitolu ve Washingtonu. Násilný vpád příznivců Donalda Trumpa do tohoto symbolu americké demokracie přinesl faktický konec prezidenta jako politika a v řadě ohledů i konec jedné éry. Proč se to stalo, co to znamená pro celkové hodnocení Trumpovy vlády a jaké důsledky to bude mít?

Odpověď na první otázku je relativně snadná. Jakkoli jsme byli všichni tím, co se včera v hlavním městě USA stalo, zaskočeni až šokováni a jakkoli to nikdo z nás nepředpokládal, svým způsobem se jednalo o logické vyústění vnitropolitického vývoje v zemi v posledních deseti, dvanácti letech. O tom, jak moc a jak hluboce je Amerika rozdělená, jsem psal již několikrát, stejně jako o tom, že toto rozdělení nezpůsobil úřadující prezident a že ji v tomto stavu převzal od předcházející hlavy státu Baracka Obamy. Pravdou je ale i to, že Trump nijak nepřispěl k uklidnění situace a že ji v řadě ohledů dále komplikoval. Současně je třeba říci, že zdaleka nebyl jediným rozdmýchávačem politického neklidu a násilí. Nemalý podíl na růstu vnitropolitického napětí měli i příslušníci radikální levice, stoupenci hnutí Black Lives Matter a další, kteří na podzim řádili v amerických městech způsobem, jenž si nějak nezadal s tím, co se včera dělo ve Washingtonu až na to, že řádit v tom či onom relativně neznámém městě přirozeně nemá ten symbolický přesah a ten mediální potenciál, jako když se tak děje v hlavním městě.

Nevinnost skončila. Obsazení Kapitolu neomluvitelně poškodilo konzervativce v USA na dlouhá léta

Včerejší události jsou, krom jiného, jak se alespoň zdá, výsledkem neochvějného přesvědčení Donalda Trumpa, že mu bylo ukradeno vítězství v listopadových volbách, ve kterých získal přes sedmdesát milionů hlasů, nejvíc ze všech republikánských prezidentů v dějinách, ve prospěch jeho demokratického vyzývatele Joea Bidena (aniž by to byl ovšem schopen prokázat) a také důsledkem přesvědčení části Trumpových příznivců, že tuto „zjevnou nespravedlnost“ nelze nechat jen tak být. O tom, že na jejich radikalizaci má Trump nemalý podíl, není nejmenších pochyb, a to je tak vážná věc, že ji nelze přejít jenom tak. Včerejší dění ve Washingtonu je i dokladem pravdivosti rčení, že „kdo si hraje s ohněm, ten se nakonec spálí“. Donald Trump podle mého názoru to, co se stalo, neplánoval, ale tak dlouho výsledek voleb zpochybňoval a hnal věc až na samotnou hranu možného, až se mu v kritickém okamžiku vymkly z rukou a výsledek byl, respektive je katastrofální. Jeho odpovědnost za včerejší události je, ať už to bylo jakkoli, nezpochybnitelná a nikdo mu ji už nikdy neodpáře. 

Má-li včerejší dění kromě spousty poražených vůbec nějaké vítěze, v žádném případě to nejsou demokratičtí členové Sněmovny reprezentantů a Senátu, bouřící proti prezidentovi, z nichž někteří na podzim k nepokojům a rabováním stoupenců BLM buď mlčeli, nebo mluvili o „logickém vyústění oprávněného pocitu křivdy, plynoucího ze systémového rasismu“. Nejsou to ani republikáni jako Ted Cruz, senátor za stát Texas, kteří v zásadě „drželi basu“ s Trumpem a nepochybně přitom mysleli více na vlastní politickou kariéru než na něj, na Ameriku a demokracii. Nenápadným hrdinou nejen včerejší noci, ale i několika posledních týdnů a dnů je pro mě viceprezident Mike Pence, muž, který se ocitl pod pro normální smrtelníky nepředstavitelným tlakem ze strany prezidenta a který se navzdory tomu zachoval jako státník, ctící bez ohledu na osobní loajalitu demokracii a zájmy země. Osobně jsem přesvědčen o tom, že to historie ocení.

Odpověď na druhou otázku, a sice co včerejší události znamenají pro celkové hodnocení Trumpovy vlády, je o maličko složitější, ale také jasná. Prezidentovi odpůrci již nyní tvrdí, že to, co se včera ve Washingtonu odehrálo, charakterizuje Trumpovu vládu jako celek a že byla od samého počátku „čirým zlem“. Nic není vzdálenější pravdě. Pokud jde o prezidentovu domácí politiku, pozitivně lze nepochybně hodnotit, abych uvedl alespoň několik příkladů, jednak snížení daní (největší od časů Ronalda Reagana v osmdesátých letech minulého století), což mělo pozitivní dopad na fungování americké ekonomiky, která až do nástupu koronavirové pandemie „šlapala jako hodinky“; pokus o omezení ilegální migrace do USA (jakkoli se ho nepodařilo dovést do konce), i fakt, že se mu podařilo přivést k aktivnímu přístupu k občanství, tj. k účasti ve volbách, lidi, kteří na to již rezignovali (tzv. „bílé zapomenuté muže“ ze středu a středozápadu USA), což je Americe jednoznačně ku prospěchu, byť si o těchto lidech intelektuální liberální elity myslí svoje a není to nic pěkného.

Útok na Kapitol je symbolem rozdělené země. Spojené státy se musí zbavit extrémů zleva i zprava

Pokud jde o Trumpovu zahraniční politiku, velkým úspěchem byl mimo jakoukoli pochybnost podpis Severoamerické dohody o svobodném obchodu (North American Free Trade Agreement; NAFTA 2.0) a tvrdý přístup vůči Číně, což potvrdily i výsledky první fáze „obchodní války“ s ní (tj. zachování jím nastavených vysokých cel, závazek ČLR dbát na ochranu amerických technologií atd.). Totéž platí o Trumpově politice na Blízkém a Středním východě, o jeho jasné, nezpochybnitelné podpoře Izraele a „mírového procesu“ v této oblasti, a o jasném postoji vůči Íránu. Pozitivně lze vnímat i to, že Trump udělil hned několik nepříjemných, ale ve svém důsledku prospěšných „lekcí“ svým evropským spojencům, mimo jiné to, že jim důrazně připomněl, že závazky přijaté v rámci NATO jsou od toho, aby se plnily. Stejně v pořádku je, že je (tj. nás) – v tomto případě mimoděk – upozornil na to, že americké spojenectví a americká pomoc nejsou automatické a že je dobré spoléhat co nejvíc na sebe.

Jenže! Tohle všechno a řada dalších věcí – bavíme-li se o pozitivním trumpovském odkazu – bude od včerejší noci zapomenuto a vyzmizíkováno, znectěno a zcela překryto neschopností prezidenta akceptovat výsledek voleb, který se mu nelíbil (na což má právo), ale který on, ani jeho právníci nedokázali věrohodně zpochybnit, a zejména tím, že, jedno zda záměrně či mimoděk, vyvolal incident připomínajíc až příliš pokus o státní převrat prostřednictvím zdivočelého či, chcete-li, zfanatizovaného davu. Bezprecedentně tvrdé odsudky, jichž se mu za to dostalo napříč politickým spektrem, jsou ve všech ohledech na místě. Demokracie je demokracií právě proto, že jí nic takového není vlastní a že nic takového za žádných okolností netoleruje a nesmí tolerovat. Nikdy. Tečka.

Toto Trumpovo včerejší neomluvitelné selhání má ale ještě jeden dopad, možná dokonce ten nejvážnější (aniž bych chtěl jakkoli podceňovat ty mimořádně zničující vnitropolitické), a to je prestiž, pověst či renomé USA ve světě. Velmi živě si umím představit nejprve nevěřící úžas a poté čirou radost v očích severokorejského vůdce Kima Čong-una, íránských duchovních v Teheránu, blízkovýchodních radikálů z Hamásu a Hizballáhu, teroristů z řad Islámského státu, zastánců tvrdé politické linie v Rusku a vůbec všech, jimž „Amerika“ v posledních letech více či méně oprávněně „udělovala lekce z (politické) demokracie“. Kdykoli se o to totiž v budoucnu Washington pokusí, budou mít jeho nepřátelé v rukou argument či, obrazně řečeno, „klacek“, kterým jej budou bít po hlavě a současně budou hlasitě křičet, že k něčemu takovému nemá ani to nejmenší oprávnění. Fakt, že se jednalo o pouhou kratičkou epizodu, která neměla naději na úspěch, a že právě funkční politická demokracie a fungující demokratické instituce zabránily tomu, aby k jejich reálnému ohrožení došlo, nebudou hrát, obávám se, v dnešním zkratkovitě mediálním věku velkou roli, bohužel. Lidí, ochotných výše zmíněnému argumentu s potěšením naslouchat, bude na celém světě víc než dost, a to tím spíš, že „Velký Satan“, jak Spojeným státům přezdívají v Íránu i v některých dalších zemích, má velké množství nepřátel na život a na smrt.

Během obléhání Kapitolu zemřeli čtyři lidé, sociální sítě amerického prezidenta odstřihly

Logickou tečkou za včerejšími událostmi je aktuální potvrzení Joea Bidena jako vítěze prezidentských voleb ze strany Kongresu, čímž volby dospěly ke svému formálnímu závěru. Dne 20. ledna 2021 tak Biden složí prezidentskou přísahu, pronese inaugurační projev a vzápětí se se svou vládou pustí do práce, kterou mu nemůže žádný soudný člověk závidět. Zda bude mít v sedmdesáti osmi letech sílu, energii a dostatek vůle k tomu, aby drasticky rozhádanou zemi alespoň zčásti usmířil, si netroufám odhadnout, dění ze včerejší noci mu ale může – na první pohled paradoxně – pomoci. Cesta politického extremismu a násilí je totiž cestou do pekla, ať už ho páchá kdokoli. Pokud jde o nás, ať už politicky patříme na kteroukoli stranu, jedno bychom měli mít společné: držet Bidenovi a Spojeným státům americkým palce.

SDÍLET
sinfin.digital