Kolaps Západu v přímém přenosu? Nenechte se mýlit, v Afghánistánu jsme prohráli i my

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Poté, co američtí vojáci a alianční síly opustili Afghánistán, ovládlo zemi bleskově radikální hnutí Tálibán. Afghánský prezident utekl za hranice a v metropoli a především na místním mezinárodním letišti zavládl chaos. Islamisté jásají a ve vzduchu „visí“ krveprolití a útlak značné části společnosti. Vyjádření vrcholných představitelů USA i některých zahraničních a českých komentátorů o tom, že se nejedná o porážku, nýbrž o více či méně domluvené předání moci, jsou v tomto světle přinejlepším směšná, v horším případě záměrně zavádějící. Ve skutečnosti sledujeme v přímém přenosu další kapitolu příběhu s názvem Kolaps Západu.

Člověku se až nechce věřit, jak moc se situace může opakovat, byť se přirozeně nejedná o doslovnou kopii, nýbrž o různé variace na dané téma. Kolikrát jsme to jen už od konce druhé světové války, tedy v éře, označované jako soudobé dějiny, viděli: relativně spořádaný odchod Britů z Indie (mající nicméně i tak nepřímo za následek přes milion mrtvých během přesunu „pákistánských“ hinduistů do Indie a „indických“ muslimů do Pákistánu), potupný odchod Francouzů z Indočíny (poté, co dostali od Vietnamců finálně „nařezáno“ u Dien Bien Phu) a z Alžírska (který by vedl, nebýt Charlese de Gaullea, k občanské válce přímo ve Francii), nemluvě o hrůzách, jež byly spojeny s dekolonizací impérií dalších evropských států (Belgie, Nizozemska či Portugalska), podobně trpké „stažení se“ Američanů z Vietnamu (spolu s velkou hospodářskou krizí největší americké národní trauma 20. století) a také – nezapomínejme – Sovětů z Afghánistánu…

Co všechno mají tyto „odchody“, respektive pády, respektive kolapsy společné? Na prvním místě neochotu (Britů, Američanů) či neschopnost (Francouzů, Belgičanů, Nizozemců, Portugalců a Sovětů) nést dále vysoké, často až závratně vysoké náklady na dlouhý, vyčerpávající a na první pohled nikam nevedoucí až marný boj o udržení pozic v zemi, na které většině jejích obyvatel v zásadě nijak nesejde.

Anebo, řečeno jinými slovy, neochotu a neschopnost Západu válčit v té či oné „cizí a vzdálené“ zemi „naplno“, jako v boji na život a na smrt, přesně tak, jak to dokázal za první a druhé světové války. Takové časy již ovšem – naštěstí – nenávratně minuly. Nahlíženo tehdejší optikou jsou dnešní války jen drobné střety s takřka zanedbatelným počtem mrtvých, což sice nijak nezmenšuje náš respekt vůči obětem, soucit s nimi i s pozůstalými, zároveň to ale ukazuje, jak citlivá či přecitlivělá dnešní (primárně) západní civilizace. A také jak málo je ochotná či schopná trpět v boji za zachování toho, co je její podstatou, za své hodnoty a v neposlední řadě za svou bezpečnost.

Vůle bojovat

Právě o to v Afghánistánu šlo a jde. Americký ministr zahraničí Anthony Blinken se sice vcelku brzy vyjádřil v tom smyslu, že se nejedná o „Saigon 2021“ a že Američané svých cílů v zemi dosáhli („eliminovali jsme schopnost nepřítele [za]útočit na nás“), přesvědčil tím ale jen málokoho, pokud někoho vůbec. Prezident Spojených států Joe Biden pak po několika dnech napjatého očekávání v prvním projevu k národu konstatoval, že Američané udělali maximum a neměli by dál bojovat a umírat ve válce, kterou ani sami Afghánci nechtějí vést. „Jediné, co jsme jim dát nemohli, je vůle bojovat,“ uvedl.

Dokonce i televizní stanice CNN, která je bez nadsázky „hlásnou troubou“ Bidenových demokratů, byla tentokrát vůči vládě velmi kritická, což má mimořádnou vypovídací hodnotu...

Zbytek textu je pro předplatitele
dále se dočtete:
  • V čem se Joe Biden mýlí?
  • Jakou cennou lekci si odnáší Tálibán?
  • A v čem spočívá smrtelný omyl těch, kdo volají po odchodu z EU a NATO?
sinfin.digital