KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Už je to tak, Spojené státy a komunistický Vietnam směřují k oboustranně výhodnému, strategickému spojenectví. Úplné překvapení to není, v Bílém domě a na americkém ministerstvu zahraničí se o tom šuškalo už na počátku vlády Donalda Trumpa, očekávání zesílila po jeho návštěvě Hanoje na podzim 2017. Následné cesty členů vlády do Vietnamu, například ministra zahraničí Mikea Pompea a poradce pro otázky národní bezpečnosti Roberta O᾿Briena, to jen potvrdily. Nová administrativa prezidenta Joea Bidena v nastoleném kurzu pokračuje, o čemž svědčí červencová návštěva ministra obrany Lloyda Austina. Jak tyhle na první pohled senzační zprávy číst a co všechno znamenají?
Na prvním místě je třeba říct, že Spojené státy mají jen s málokterou zemí tak složité vztahy jako s Vietnamem. Válka, kterou v Indočíně vedly naplno od poloviny šedesátých let a jež skončila jejich trpkou porážkou v roce 1975, je vedle velké hospodářské krize největším americkým národním traumatem celého 20. století. Ano, větším než první či druhá světová válka, aniž bych je chtěl jakkoli bagatelizovat či umenšovat jejich význam. Jizvy, které si Američané z Indočíny odnesli a které jsou dodnes dobře patrné i na vietnamské straně, se zacelovaly a hojily jen velmi těžce. Každý, kdo do Vietnamu dorazí i dnes, více než čtyřicet let od konce války, se s nimi nemůže nesetkat.
Moje osobní zkušenosti pocházejí z let 2017 a 2018. V listopadu prvně uvedeného roku jsem strávil týden v Saigonu, přesněji řečeno v Ho Či-minově městě, právě v době, kdy v Hanoji pobýval Donald Trump. Kdykoli mi skončily pracovní povinnosti, vydal jsem se do ulic. Ponechám-li stranou konkrétní, hmatatelné pozůstatky války (nejčastěji demonstrativně vystavené trosky amerických tanků či sestřelených letadel) nebo nápisy na zdech, vzpomínám si nejčastěji na rozhovor, který jsem o válce vedl se dvěma vietnamskými veterány na břehu Saigon River kousek od centra města. Poté, co jsem si u nich koupil, co jsem pro osamělé večery v luxusním, ale maličko sterilním hotelu potřeboval, jsme se dali do řeči, a nakonec jsme společně strávili několik hodin. O tom, jak hluboko v nich, v obou případech válečných invalidech, typických Casualties of War, jak se trochu komickou angličtinou s příznačným přízvukem označovali, zůstala, nebylo nejmenších pochyb. Zároveň v nich ale zjevně nebyla, pro mě tehdy trochu překvapivě, ani ta nejnepatrnější stopa zášti vůči jejich někdejším nepřátelům. Vzpomínky na válku zkrátka zjevně neznamenaly a neznamenají averzi vůči Američanům.
Druhá návštěva Vietnamu, v tomto případě Hanoje o rok později, mě v tomto názoru jenom utvrdila. Když jsem se o válce bavil s lidmi ve vietnamské metropoli, vzpomínali nejen na staré boje (mimochodem, z rezidence českého velvyslance je dobře vidět jezero, do něhož spadl sestřelený pilot a budoucí neúspěšný prezidentský kandidát John McCain), ale také na návštěvy prezidenta Donalda Trumpa, a to s vřelostí, která mě fascinovala a která byla dána dvěma věcmi. Za prvé, řadoví Vietnamci Trumpa viděli a mnozí stále vidí jako symbol ekonomického úspěchu, jako dost možná bezohledného, ale úspěšného podnikatele, který to dotáhl až do Bílého domu, což jim mimořádně imponuje.
Snad ještě důležitější je to, čímž se konečně dostávám k jádru věci, že jako největší hrozbu a nebezpečí dnes Vietnamci vnímají jednoznačně Čínu, a tehdy trumpovské, dnes bidenovské USA jsou jejich logickým, byť na první pohled nepravděpodobným, partnerem a spojencem.
