Kovář: Před osmdesáti lety začala druhá světová válka. Jsme stále ještě „její děti“? | info.cz

Články odjinud

Kovář: Před osmdesáti lety začala druhá světová válka. Jsme stále ještě „její děti“?

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | V neděli 1. září 2019 uplyne osmdesát let od rozpoutání druhé světové války. Konfliktu, který přinesl nejvíce lidských obětí a materiálních ztrát v dějinách lidstva a který měl zásadní dopad na jeho další vývoj. Kromě porážky nacistického Německa, šintoistického Japonska a jejich spojenců byl hlavním výsledkem války vznik bipolárního světa: na jedné straně stanul demokratický Západ v čele se Spojenými státy americkými, na druhé straně komunistický Východ vedený Sovětským svazem. Toto rozdělení bylo nejviditelnější v Evropě, již rozervala vedví tzv. železná opona, sahající, jak řekl ve slavném projevu ve Fultonu v roce 1946 Winston Churchill, od Gdaňsku na Baltu až po Terst na Jadranu. Obyvatelé tehdejšího Československa měli tu smůlu, že byli, po necelých třech nadějeplných letech, odsouzeni k životu v sovětské sféře vlivu, z níž se vymanili až o jednačtyřicet let později.

Otázka, již jsem si položil, byť s jistou nadsázkou, v titulku, se může na první pohled zdát poněkud absurdní. „Děti druhé světové války“? Dnes, osmdesát let od jejího vzniku? Ve skutečnosti to nijak zvlášť „bláznivé“ není. Hned na úvod bych nicméně rád zdůraznil, že v tomto textu nemluvím za všechny občany naší země, zcela jistě však, ponechám-li stranou stále ještě žijící válečné pamětníky, nejen za moji generaci 50+, ale i za mnohé z těch mladších, přinejmenším za ty, kteří se narodili, řekněme, do poloviny sedmdesátých let.

Mluvím tu zkrátka za ty, kteří přišli na svět v komunistickém Československu, v prostředí, jež je, respektive nás významným způsobem (de)formovalo, ať už naši předkové patřili k aktivním budovatelům režimu, tj. ke členům strany, k příslušníkům silových složek ministerstva vnitra či přímo k agentům a spolupracovníkům Státní bezpečnosti, anebo k pasivním občanům, k tzv. „šedé zóně“, k tichým, opatrným domácím reptalům na poměry, či dokonce k aktivním odpůrcům komunismu, případně k těm, kteří z republiky odešli.

Politické poměry a společenskou atmosféru, v nichž jsme vzhledem k výsledkům druhé světové války vyrůstali, máme tak říkajíc na doživotí v krvi, máme je ve své DNA, ať si to uvědomujeme a připouštíme či nikoli. Sáli jsme je do sebe už od raného dětství: doma i ve škole, na pionýrských táborech i, leckdy, ve sportovních oddílech či na prázdninách u babičky… I my, narození v polovině šedesátých let, jsme si čtvrt století po jejím skončení jako malí kluci hráli co chvíli „na válku“, na „Rusáky“ a na Němce, přičemž si ani při nejlepší vůli nepamatuji na nikoho, kdo by chtěl být během našich dětských her „skopčákem“, „náckem“ či „fašounem“, jistě i proto, že jsme milovali polský televizní seriál „Čtyři z tanku a pes“, včetně spolužáků z rodin, s nimiž se komunistický režim nemazlil a jejichž rodiče na to tudíž pohlíželi tu se shovívavým úsměvem, tu se skřípějícími zuby.

Osmašedesátý rok Čechům a Slovákům jasně ukázal, kam navzdory všem iluzím z oné v mnoha ohledech fascinující dekády patří, tj. na východ od železné opony, do sovětské sféry vlivu, do „komunistického tábora“, jenž se v letech 1945–1949 vytvořil, znovu to opakuji, právě v důsledku druhé světové války. Té války, která – všem stalinistickým hrůzám z přelomu čtyřicátých a padesátých let navzdory – udělala na dlouhou dobu z nemalé části obyvatel Československa rusofily (či dokonce sovětofily) a členy KSČ; část našich předků prostě nedokázala zapomenout na šest let německé okupace, na Jana Opletala a na oběti heydrichiády, na Lidice a na Ležáky a, v kontrastu s tím, na osvobození z jara 1945 a na hrdinství sovětských vojáků, kteří „benzínem voněli a trávou, když tenkrát v květnu přišli sem“, jak napsal básník Miroslav Florian…

Výše zmíněný jednadvacátý srpen 1968 přispěl k vystřízlivění mnohých, zdaleka ne však všech. I v „normalizovaných“ sedmdesátých a osmdesátých letech se v Československu našlo dost lidí ochotných vstoupit do řad komunistů a aktivně spolupracovat s husákovským kolaborantským režimem přisluhovačů Moskvy. Právě v oněch letech si mnozí Češi a Slováci s bezmocnou hořkostí uvědomili, že hlavní rozdíl mezi nimi a těmi šťastnějšími, žijícími na jihozápad od našich hranic, spočívá v tom, kam až dosáhla a kde zůstala zachována sovětská moc na konci, respektive po skončení druhé světové války. Zatímco například ve Finsku se vojáci s rudou hvězdou na čepicích po válce trvale neusadili (Moskva zde uplatňovala svůj vliv pouze nepřímo) a zatímco sousední Rakousko opustily poslední sovětské jednotky v roce 1955, v Maďarsku v roce 1956 a v Československu v roce 1968 Sověti (s pomocí armád „spřátelených“ zemí) nemilosrdně zasáhli proti liberalizaci politických poměrů, respektive proti iluzi jménem „socialismus s lidskou tváří“, protože nehodlali za žádnou cenu opustit „svůj“ prostor, tj. země, které osvobodili a současně zabrali v letech 1944–1945. „Za všecko může ta zku…vená válka“, rozčiloval se v časech mého dětství srpen co srpen můj děda…

Kvůli tomu, abychom zjistili, jak hluboko je v nás druhá světová válka „zapsána“, ale nemusíme dlouze přemýšlet; úplně stačí, zajdeme-li do jakéhokoli solidního knihkupectví a podíváme se do oddělení s historickou literaturou. V takovém případě velice rychle zjistíme, že v tamních regálech věnovaných historii je nejvíce knížek pořád, osmdesát let od jejího vzniku, stále o této válce. Velké bitvy, velcí vojevůdci a jejich armády z té i oné strany, politikové, diplomati, holocaust se vším, co k němu patří – právě o tahle témata mají čtenáři a čtenářky všech věkových kategorií a profesí pořád největší zájem. Totéž platí i o válečných filmech, ať už hraných či dokumentárních, o specializovaných časopisech a tak dále.

Těžká léta z doby protektorátu a komunistického útlaku s jejich dobře známými i dosud neznámými běsy nás zkrátka silně poznamenala. Odhlédneme-li od (z celkového počtu obyvatel) nemnohých, kteří se tomu či onomu totalitnímu režimu statečně postavili (a nezřídka za to zaplatili „nejvyšší cenu“), většina lidí žijících pod hnědou či rudou pěstí se nakonec neutěšeným poměrům tak či onak přizpůsobila, naučila se s gaunery, kteří jim vládli, nějakým způsobem žít a také je, jen si to přiznejme, využívat ke svému prospěchu.

Jak se ukazuje, na „eliminaci“ této „genové informace“ nestačily ani tři desítky let. Válka a komunistická éra v nás jsou ve skutečnosti mnohem „živější“, než se zdá. Na vesnici, kde žili moji prarodiče a kde dnes máme svou chalupu, si lidé stále velmi dobře pamatují, kdo za protektorátu „práskl“ svého souseda a proč, stejně jako si pamatují na udavače z časů normalizace. Jenom tak mimochodem, když už jsem se tohoto tématu dotkl – četba udání z časů války nebo ze sedmdesátých a osmdesátých let je tím, co nám umožní porozumět více a lépe nejen tehdejší době, ale i dnešku. Kus té nízké, „fízlovské mentality“ z těch i oněch dob, onu zášť, zapšklost, závist a nenávist, onu touhu poštvat „tajné“ na svého souseda čistě proto, že se má „líp než já“, totiž mají mnozí Češi, stejně jako rezidua třídní či světonázorové nenávisti bez ohledu na věk i dneska v sobě.

Na závěr už jenom jedna poznámka. V souvislosti s tématem, o němž píšu, jsem si nemohl nevzpomenout na „kancléře znovu-sjednotitele“ Německa Helmuta Kohla, jenž na počátku devadesátých let minulého století na otázku, kdy se bývalá NDR úplně zbaví svého „komunistického dědictví“, nepříliš optimisticky odpověděl, že to potrvá nejméně tak dlouho, jako trvaly „ty strašné roky“. Kohl měl naprostou pravdu. Jakkoli by se tedy, jak jsem už řekl, mohlo zdát, že od války a od pádu komunismu uplynulo dost let na to, abychom se od nich definitivně „odstřihli“ a abychom na ně už nemohli svádět své prohry a selhání všeho druhu, ve skutečnosti tomu tak není a hned tak nebude.

I proto a z mnoha dalších důvodů, na jejichž rozbor tu není prostor, lze, myslím, říci, že druhá světová válka se svými důsledky včetně života v komunistickém režimu je stále ještě „v nás“, a že jsme ještě pořád, s nadsázkou řečeno, tak trochu „její děti“.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud