Kovář: Sex, lži, video a politika. Ve Francii jde o víc než jen o post pařížského starosty

HalfPageAd-1

Martin Kovář

21. 02. 2020 • 12:10

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Starší z nás si nepochybně pamatují film amerického režiséra Stevena Soderbergha „Sex, lži a video“ z roku 1989 s Andie MacDowellovou v hlavní roli, jenž tehdy vyvolal svou otevřeností nejen ve světě filmu malou senzaci. A právě na tento název jsem si vzpomněl, když před pár dny odstoupil z boje o post pařížského starosty kandidát vládní strany prezidenta Emmanuela Macrona a jeden z jeho nejbližších lidí Benjamin Griveaux poté, co se na sociálních sítích objevilo video, zachycující jej při nemanželské sexuální aktivitě. Nejen francouzská metropole byla a stále je pobouřena, neboť se jedná o vskutku bezprecedentní záležitost. 

Mobile-rectangle-3

Co do té doby bezúhonný Griveaux, jehož na kandidátce bezprostředně po rezignaci nahradila ministryně zdravotnictví Agnès Buzynová, vlastně provedl? Ne – nespáchal incest, nikoho neznásilnil, ani se nepokoušel flirtovat s nezletilou osobou, nelaškoval na veřejnosti s prostitutkou či s prostitutem. Nedopustil se ničeho jiného, než že před dvěma lety své sedmadvacetileté přítelkyni zaslal video, na němž masturboval před kamerou. Současný skandál v první řadě nezpůsobil fakt, že se takto (za)choval politik a ženatý muž se třemi malými dětmi, kladoucí ve své kampani důraz na konzervativní hodnoty, jakkoli už to má samo o sobě velký „senzační potenciál“, nýbrž skutečnost, že někdo umístil inkriminované video na sociální síť.

Ještě než se budeme věnovat možným důsledkům aféry na francouzskou politiku a společnost, zrekapitulujme si fakta, i ta jsou totiž více než pozoruhodná. Mladá žena, Alexandra de Taddeová, jíž byla nahrávka určena, tehdy studovala práva a dnes je, nikoli překvapivě právničkou. Kromě toho je ovšem taktéž radikálně levicovou aktivistkou. Jejím současným „přítelem“ pak není nikdo jiný než Pjotr Pavlenskij, performer (spíše nevalné, pokud vůbec nějaké úrovně) a především ruský politický aktivista, jemuž francouzská vláda před třemi lety poskytla politický azyl a jenž se jí nyní „odměňuje“ tím, že úzce spolupracuje s protestním Hnutím žlutých vest, jež jdou prezidentu Macronovi a premiérovi Édouardu Philippeovi „po krku“. Jak vidno, do boje o funkci starosty hlavního města Francie se zapojuje kdekdo a hraje se vskutku „bez rukaviček“.

Pavlenskij, toho času ve vazbě, stejně jako de Taddeová (Rusovi hrozí za narušení soukromí a za zveřejnění materiálů sexuální povahy bez souhlasu dotyčné osoby až dva roky vězení natvrdo), hájil své chování tím, že chtěl zabránit tomu, aby byl do čela pařížské radnice zvolen nemravný člověk, který „káže vodu a pije víno“, tj. politik, který v kampani prezentoval jako sobě vlastní morální hodnoty, na něž přitom sám nedbal, a dopouštěl se tak bezprecedentního pokrytectví (jak vůči své rodině, tak vůči veřejnosti). Drtivá většina Francouzů nicméně na Rusovy argumenty neslyší, odsouzení se mu navíc dostalo prakticky od celé politické scény zprava doleva, a to je ve Francii co říct.

Francouzi, nejen politikové a vyšetřující orgány, se samozřejmě ptají, zda se jedná o zajímavou shodu okolností (seznámení a následné sblížení dvou levicových aktivistů), nebo o delší dobu připravované spiknutí. Na otázku v tuto chvíli není možné jednoznačně odpovědět, teorii komplotu nicméně připouští přinejmenším fakt, že Griveaux již v květnu 2018 patřil mezi velmi blízké spolupracovníky prezidenta Macrona, byl členem francouzské vlády, jejím mluvčím a jednou z jejích nejvýraznějších tváří.

Vzhledem k tomu, že vláda prezidenta Macrona, respektive premiéra Philippea je dnes ve Francii dosti nepopulární, není divu, že je na její členy vyvíjen permanentně silný tlak. S ním se ostatně bude muset vypořádat i nová kandidátka na pařížskou starostku, donedávna ještě ministryně Buzynová, jíž se zatím nejprudší útoky vyhýbaly a jež musela bezprostředně po ohlášení kandidatury čelit prvním ostrým dotazům na téma, zda je zodpovědné, aby ministryně zdravotnictví opustila pro svoji další kariéru důležitý vládní post v době, kdy zemi hrozí nákaza koronavirem. Jakkoli byl útok, pokud jde o meritum věci, pokrytecký a směšný, ukázal, že se opozice nebude ve své snaze učinit ji nedůvěryhodnou nijak „žinýrovat“.

Vraťme se ale k „masturgate“, jak Griveauxovu aféru nazývají média. Vysoce exponovaní politikové musejí být pochopitelně na permanentní kritiku a „masáž“ ze strany médií připravení, stejně jako na to, že pro dnešní média neexistuje téměř žádná hranice, kterou by se neodvážila překročit. To přirozeně neplatí pouze pro Francii, ale i pro další země. Jeden z důvodů, proč britský královský pár – vévoda a vévodkyně ze Sussexu – „utíká“ z Londýna do Kanady, je dán právě tím, že není ochoten dále snášet tlak, jemuž je dlouhodobě vystaven hlavně ze strany bulvárních novinářů. Podobné jednání známe ostatně i „z českých luhů a hájů“, stačí si vzpomenout na fotografie nahého bývalého ministerského předsedy Mirka Topolánka pořízené v roce 2009 ve vile italského premiéra Silvia Berlusconiho.

Griveauxův skandál je ale v jednom ohledu přece jen nový: nejedná se totiž o pouhé fotografie (staré dobré „kompro“, jak jsme ho znali), nýbrž o videozáznam autentické sexuální aktivity předního politika země. Jedním z lidí, kteří si okamžitě uvědomili, o jak nebezpečné jednání jde, byl francouzský ministr vnitra a jeden z klíčových mužů Macronova hnutí Republika na pochodu (La République En Marche!) Christophe Castaner. Právě on zveřejnění videa doposud nejostřeji odsoudil, a navíc mluvil přímo o ohrožení demokracie. Myslím, že příliš nepřeháněl. Nová média a sociální sítě mají obrovský vliv a s tím související schopnost manipulovat veřejnost. V posledních letech ostatně změnily nejen osobní životy nás všech, ale i politiku – nejeden twitterový či instagramový status mají dnes často větší vliv než sebesofistikovanější komentář v novinách.

Z tohoto důvodu je využívají jak solidní politikové a solidní, zavedené politické strany, tak nejrůznější aktivisté, kteří nedisponují dostatkem prostředků na „klasickou komunikaci“, což by je ještě před pár lety v soutěži s výše uvedenými silně znevýhodňovalo, zatímco dnes už je to skoro jedno. Lidé jako Alexandra de Taddeová a Pjotr Pavlenskij mají často plná ústa politických, sociálních, genderových, klimatických a dalších práv, svým vlastním chováním ale jasně ukázali, že jestli nemají k něčemu respekt, jsou to lidská práva obecně. Bezprecedentní porušení soukromí, silně narušený ne-li rovnou zničený život rodiny se třemi dětmi, zkrátka „požáry a spáleniště“, jež po nich zůstanou, pro ně nic neznamenají, oni šli přece za svou věcí pro „obecné dobro“ či pro „obecné blaho“, abych použil v souvislosti s Francií ten správný termín.

V dané kauze nejde ve finále vůbec o to, kdo se nakonec stane pařížským starostou, ani o to, že se Benjamin Griveaux choval hloupě, nemorálně a nezodpovědně, nýbrž o to, že ničit na základě takového „poklesku“ lidské životy je nejen skandální, ale i nepřípustné. Pokud totiž budeme takové chování a takovéto „popravy v přímém přenosu“, nedejbůh, tolerovat, dopadneme nakonec špatně všichni.

SDÍLET

Billboard-bottom-1