Lukašenkův bohatý strýček. Běloruská krize se Putinovi začíná prodražovat

Karel Svoboda

15. 09. 2020 • 10:30
Pondělní schůzka mezi Vladimirem Putinem a Alexandrem Lukašenkem v Soči byla z jedné strany rutinní záležitostí, která se odehrává každý rok. Z druhé strany ji ale musíme vnímat jako výjimečnou a není těžké hledat důvod: Bělorusko už přes měsíc zažívá bezprecedentní protesty a politickou krizi.

Posledního protestu se zúčastnilo až 150 tisíc lidí (jak je tomu zvykem, policie mluví o 15 tisících protestujících) a Alexandr Lukašenko přežívá jen díky loajalitě silových složek, přičemž není příliš jasné, jestli se jedná opravdu jen o běloruské policisty. Lukašenko se všemožně snaží vytvořit dojem jakéhosi zahraničního spiknutí, kdy prakticky v každém projevu zmiňuje síly za západní hranicí postupující proti Bělorusku. Po Minsku pobíhá se samopalem či „odhaluje“ údajné odposlechy mezi Mikem a Nickem z Německa a Polska ohledně otravy Navalného, čímž se jen stává terčem dalších a dalších vtipů. Z hlediska PR jde o katastrofu, kdy prezident se zbraní (ze které mu pro jistotu vyndali zásobník) čelí za kordonem těžkooděnců ženám s květinami.

Z ruské strany je ale situace poměrně jednoduchá a reakce standardní. Oficiální pozice je, že Lukašenko zvítězil ve volbách, které sice měly nedostatky, ale obecně byly podle všech pravidel. Podle Moskvy je nutné to respektovat a cokoli jiného by bylo nepřípustným vměšováním do vnitřních záležitostí země. Lukašenko je touto optikou legitimním prezidentem a Rusko tedy jedná pouze s ním. Pokračující masové protesty na to nemají žádný vliv.

Pozoruhodné je, že přímý příslib v podobně ruských pořádkových sil či jiných silových složek Moskva nevnímá jako vměšování, ale jako pomoc se stabilizací. Lukašenko pro ni není jednou ze stran konfliktu, či přímo uzurpátorem, který se zmocnil moci po prohraných volbách, ale legitimním strážcem pořádku v zemi, která si svoje problémy musí „vyřešit sama“, třeba i onou Lukašenkem zmíněnou ústavní reformou. Takový přístup ostatně Rusko používá vždy, čímž pomáhá místním diktátorům – cokoli, co je označeno za volby či referendum, bez ohledu na průběh, je schváleno jako projev demokracie. 

Zajímavý je moment půjčky, kterou Rusko běloruskému prezidentovi, respektive Bělorusku poskytlo. Rozdíl je to dosti podstatný, protože pokud by Lukašenko přeci jen padl, Rusko by jen stěží získalo peníze zpět, zatímco v případě Běloruska by byla situace jiná. Nejde přitom o nějakou čistě akademickou debatu, Rusko už jednu zkušenost podobného typu udělalo, když půjčilo v prosinci 2013 ukrajinskému prezidentovi Viktoru Janukovyčovi tři miliardy dolarů (celková půjčka měla být 15 miliard), aby odvrátilo bankrotu, který zemi pod jeho vedením bezprostředně hrozil, a hlavně aby zajistilo Janukovyčovo politické přežití. Nová moc, která nastoupila po jeho pádu, odmítla tento dluh s odkazem na nátlak ze strany Ruska a na soukromou povahu půjčky platit a odkázala na Janukovyče. Spor o tyto peníze v Londýně trvá už několik let a podle všeho se ještě několik táhnout bude. 

Aktuální půjčka ve výši 1,5 miliardy pro Bělorusko prakticky nic neřeší. Ze všeho nejvíc se jedná o standardní operaci v rámci rusko-běloruských vztahů, kdy Kreml dává svému západnímu sousedovi peníze na splacení předchozí půjčky. Problémem je, že za standardních okolností má Bělorusko čím splácet, ale nyní je jeho schopnost, mírně řečeno, zpochybnitelná. Rusku tedy beztak hrozí, že podobně jako v ukrajinském případě peníze neuvidí a skončí to vleklými soudy. Fakt, že Moskva tolik varuje před tzv. Majdanem, má tedy vedle dalších zdůvodnění i rozměr finanční. Rusko finančně podporuje přežití takových režimů, které se prakticky permanentně pohybují na hraně krachu, jako je Lukašenkův, a jejich svržením o svoji „investici“ přichází.

Pro bezproblémové přežití a vytvoření rezerv by Lukašenko potřeboval daleko větší sumu. Teď dostal jen svoji „dávku“ na nejbližší týdny a tlak na něj nepolevuje. V případě Janukovyče byla půjčka (oficiálně oznámená bez dalších podmínek) podmíněna tím, že se Ukrajina nebude dál sbližovat s Evropskou unií a setrvá u původního modelu politické a ekonomické závislosti na Rusku. Obdobné to nejspíš má být i teď v případě Bělorusku, byť není úplně zřejmé, co konkrétně by si Putin jako protiplnění představoval. V ideálním případě by to samozřejmě bylo utichnutí demonstrací a setrvání extrémně oslabeného Lukašenka u moci, ale protestní hnutí má nyní příliš velkou dynamiku a sílu. Moskva bude na Lukašenka tlačit, aby situaci řešil, nicméně s tím, že nesmí dojít k silovému střetu, ve kterém by dosavadní loajalita silových složek nebyla jistá.

Jisté je nicméně to, že pro Rusko je současná situace poměrně drahá, byť si ji zatím může dovolit. Ruští daňoví poplatníci se zatím příliš neptají, proč Moskva dává peníze Lukašenkovi na přežití. Putin zjevně platit nechce, nicméně za současné situace nemá příliš mnoho jiných možností. Otázkou je, jak dlouho mu to vydrží.

SDÍLET