„Make America Great Again!“ Vládnou a budou vládnout Spojené státy americké světu? | info.cz

Články odjinud

„Make America Great Again!“ Vládnou a budou vládnout Spojené státy americké světu?

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Před pouhými pár dny proběhl londýnský summit NATO, zřejmě nejvýznamnější událost velké politiky tohoto týdne. Ponecháme-li stranou pokus tureckého prezidenta Erdoğana „vyhandlovat“ záruky bezpečnosti pobaltským státům a Polsku za podporu své politiky na Blízkém a Středním východě, řešila se na jednání především budoucnost aliance, zpochybněná nedávným výrokem francouzského prezidenta Macrona o její „klinické smrti“. Současně se tak říkajíc ve vzduchu vznášela obecnější otázka dalších vztahů mezi Evropou a Spojenými státy americkými, či, řečeno jinými slovy, zda se mohou Evropané na USA stále ještě spoléhat tak jako za časů studené války (a naopak). S tím úzce souvisí i otázka, jak silná reálně je a jakou roli v dnešním světě „Amerika“ hraje a jaká bude její budoucnost.   

Summit, o němž je řeč, se shodou okolností konal v týdnu, na který připadají hned dvě důležitá „americká“ výročí. Druhého prosince 1823 byla vyhlášena tzv. Monroeova doktrína (nazvaná podle prezidenta Jamese Monroea; 1758–1831, v úřadu v letech 1817–1825), ve které Washington varoval evropské mocnosti před jakýmikoli zásahy na americkém kontinentu a konstatoval, že pokud by tak (u)činily, bude to pokládat za „ohrožení vlastní bezpečnosti“ a za doklad o „nepřátelském postoji“ vůči sobě.

Současně tato doktrína fakticky vzato proklamovala intenzivní zájem USA o celý americký kontinent, jenž se stal, v různých obdobích různou měrou, jednou z hlavních sfér vlivu Washingtonu. Na sedmého prosince pak připadá další důležité výročí – útok Japonců na vojenskou základnu USA v Pearl Harboru v roce 1941, jenž přivedl Spojené státy do druhé světové války po boku spojenců, což zásadním způsobem přispělo k jejich vítězství nad Německem, Itálií, Japonskem a jejich podporovateli.

Výše zmíněný útok na Pearl Harbor je jedním z vůbec nejdůležitějších okamžiků v moderních dějinách USA. Kromě vstupu do války skoncoval rovněž s americkým izolacionismem, do něhož se Washington stáhl po svém angažmá v první světové válce. Právě od roku 1941 hrají Spojené státy v mezinárodní politice nanejvýš aktivní roli, ať už to bylo v době studené války či bipolárního světa, nebo v čase jejich naprosté dominance v devadesátých letech minulého století (tzv. „unipolární moment“ – 1991–2001) či po „jedenáctém září“ (11. 9. 2001), tj. po teroristickém útoku Al-Káidy na Světové obchodní centrum a budovu Pentagonu ve Washingtonu. Svým způsobem to platí i pro dnešní dobu, třebaže se od okamžiku, kdy v Bílém domě usedl Donald Trump, leccos změnilo a budoucnost je predikovatelná obtížněji než dříve.

Jaké je tedy postavení USA v dnešním světě a jaký výhled mají před sebou? Jedno je jasné: z vojenského hlediska, což je jeden z klíčových faktorů, jež musíme brát při hledání odpovědi na naši otázku v potaz, je převaha Washingtonu tak velká jako nikdy v dějinách a v (nejen) nejbližší době se na tom nic zásadního nezmění.

V jednom ohledu ale „již nic není takové jako kdysi“ – útoky z 11. září 2001 totiž ukázaly, že ani Spojené státy americké nejsou vojensky nedotknutelné, což bylo, respektive je z psychologického hlediska nesmírně důležité. Nezapomeňme, že se jednalo o první útok tohoto typu od napadení Pearl Harboru v roce 1941, navíc s větším počtem obětí. Následné „nedotažené“ války v Iráku a Afghánistánu pro změnu ukázaly, že Washingtonu schází „rooseveltovské“ či „trumanovské“ odhodlání dovést boj do konečného vítězství „za každou cenu“, ať to stojí, co to stojí, což je – pro jeho nepřátele, ale i pro spojence – cenný poznatek a cenná zkušenost.

S tímto „nedostatkem odhodlanosti“ úzce souvisela a souvisí další věc, která se v zahraniční politice USA nemohla v uplynulých letech neprojevit, a sice stav americké ekonomiky. „Bushovy války proti mezinárodnímu terorismu“ (tj. války prezidenta George Bushe mladšího; * 1946; v úřadu v letech 2001–2009) byly mimořádně nákladné, což se plně prokázalo již před propuknutím hospodářské krize v roce 2008, jež byla největším zásahem do americké (a světové) ekonomiky od Velké deprese z přelomu dvacátých a třicátých let minulého století, ale zejména během ní. Připočteme-li k ekonomickému poklesu a k enormnímu nárůstu státního dluhu též pochybnosti Washingtonu, zda může za všech okolností plně důvěřovat svým evropským spojencům (někteří z nich jej za jeho angažmá ve válkách na Středním východě ostře kritizovali), a některé nové velmocenské výzvy, například ze strany stále silnější a ambicióznější Číny, nemluvě o neochotě „starého nepřítele“, tj. Ruska, ustoupit na mezinárodněpolitické scéně do pozadí, je zjevné, že vůdčí role USA v dnešním světě není navzdory výše zmíněné vojenské převaze tak zjevná, jak Američané v „triumfalistických“ devadesátých letech očekávali.

S „ekonomickým faktorem“ a s nástupem Donalda Trumpa do Bílého domu v lednu 2017 úzce souvisí i jedna z neshod mezi novým prezidentem, odhodlaným „učinit Ameriku znovu velkou“ („Make America Great Again!“) a vedoucími představiteli členských států NATO, konkrétně neschopnost či spíše neochota většiny z nich přispívat do rozpočtu aliance minimálně 2 % HDP své země. Američané se po mém soudu oprávněně dožadují toho, aby Evropané své závazky plnili, a to tím spíš, že jejich bezpečnost – a tedy i naše bezpečnost, nic si nenalhávejme – plně závisí na Washingtonu. Slova francouzského prezidenta Macrona a, příležitostně, německé kancléřky Merkelové o nutnosti vybudovat silnou evropskou armádu nejsou ničím víc než někdy zajímavým, jindy méně zajímavým „rétorickým cvičením“ bez jakéhokoli relevantního výstupu a významu.

Když už je řeč o Emmanuelu Macronovi, jeho nedávný výrok o „klinické smrti NATO“ vyvolal vskutku neobyčejné pozdvižení. Ostře se proti němu ohradil i sám americký prezident, jehož „naštvání“ bylo evidentní. O četných sporech mezi Trumpem a evropskými politiky (nejen mezi ním a Macronem) svědčí i to, že šéf Bílého domu zrušil tradiční tiskovou konferenci po summitu a ihned se vrátil do Washingtonu. Budoucnost americko-evropských vztahů je tak navzdory tomu, že navenek zůstává všechno „v nejlepším pořádku“, nepříjemně otevřená.

Otevřenou otázkou je i to, zda a případně do jaké míry bude 21. století „stoletím americké dominance“, jak se zdálo v devadesátých letech (a jak naznačil například Francis Fukuyama v proslulém článku a v neméně slavné knize o „konci dějin“), či zda bude naopak „stoletím (více či méně pozvolného, nicméně nevyhnutelného) úpadku americké moci (viz například Fareed Zakaria ve své knize o „postamerickém světě“). Toto téma ostatně nedává spát mnoha politikům, politologům, ekonomům a dalším odborníkům, přičemž obě odpovědi – kladná i záporná – mají, zcela přirozeně, své vášnivé zastánce.

Politická a akademická levice a spolu s ní všichni kritici americké zahraniční politiky, „amerického imperialismu“ a amerického „neformálního impéria“ (existuje-li vůbec, což je na jinou debatu), byť ne výhradně ona, vesměs měli a mají za to, že vrchol vlivu Spojených států ve světě přišel na sklonku bipolární éry a v následující dekádě a že jej symbolicky ukončily útoky z 11. září 2001. Kromě již zmíněného Zakarii patří k autorům předpovídajícím americký úpadek například Brit Ian Morris („Why the West Rules – For Now: The Patterns of History, and What They Reveal about the Future; 2010); na druhé straně názorového spektra stojí například zakladatel a šéf soukromé zpravodajské agentury Stratfor (Strategic Forecasting) George Friedman (v Česku známý mimo jiné díky knížce „Ohrožená Evropa“ – „Flashpoints: The Emerging Crisis in Europe“; 2015), který už ve své práci „Příštích sto let“ („The Next 100 Years“) z roku 2007 nenechal čtenáře na pochybách o tom, že „Ameriku čeká v 21. století skvělá budoucnost“, třebaže v některých dalších textech svůj původní optimismus poněkud korigoval.

Po Trumpově nástupu do úřadu prezidenta vstoupila již tak vzrušená diskuse na toto téma do nové fáze, související s převažující kritikou jeho údajného amatérismu, nekoncepčnosti, nedůslednosti atd. Méně početní zastánci Trumpa částečnou kritiku připouštějí, současně ovšem tvrdí, že ani (potenciálních) osm let jeho působení v Bílém domě nemůže americkou politiku fatálně ohrozit, a to tím spíš, že zdaleka ne všechny jeho kroky jsou nekoncepční, chaotické atd., jak tvrdí jeho odpůrci. Jako příklad „racionálního přístupu k věcem“ přitom uvádějí – mimo jiné – již zmíněný zvýšený tlak Washingtonu na evropské členy NATO ohledně nutnosti dodržovat závazek příspěvku ve výši 2 % HDP, díky němuž by Evropané přestali být v alianci alespoň zčásti „černými pasažéry“.

Jak bude svět v 21. století vypadat a jakou roli v něm budou Spojené státy hrát, samozřejmě nevíme, nemáme koneckonců za sebou ještě ani jeho pětinu. Leccos naznačí již americké prezidentské volby v příštím roce. Pokud v nich Donald Trump uspěje, což se v tuto chvíli jeví – vzhledem k tomu, že mezi jeho hlavní demokratické rivaly patří „staříci“ Biden a Bloomberg či levicoví senátoři Warrenová a Sanders – jako pravděpodobné, lze čekat, že tlak na prosazování amerických národních zájmů (s menším pochopením pro ty partnery, kteří nebudou chtít „hrát podle jeho not“) bude pokračovat.

Spojené státy ale nejsou zdaleka jenom Donald Trump a dnes již „jeho“ republikáni, stejně jako jejich představiteli nejsou američtí demokraté, ať už jde o „politické veterány“ Bidenova typu či „progresivistické levičáky“, jakými jsou Warrenová či Sanders s jejich utopickými sociálními a jinými „moderními projekty“. Amerika – to je především ničím nespoutaná (a já věřím že žádnými „ismy“ nespoutatelná) energie, pracovitost, rvavost a touha jejích obyvatel po úspěchu, vitalita, optimismus a nezdolnost „obyčejných Američanů“ jedno jakého původu, jedno jaké barvy pleti, vzdělání a společenského postavení. Těch Američanů, kteří svým evropským přátelům pomohli vyhrát dvě světové války a kteří nakonec porazili i komunistickou „říši zla“, a přivedli tak ke svobodě obyvatele střední a jihovýchodní Evropy včetně České republiky.

Dnešní USA neprožívají, pravda, ani náhodou snadné časy. Země je rozdělená napříč, což ovšem není důsledek Trumpovy vlády, jak občas tvrdí americká (i česká) levice. Zvolení Donalda Trumpa prezidentem ve skutečnosti bylo a je pouze „důsledkem“ tohoto stavu, jeho příznakem, nikoli příčinou. Trumpův nástupce v Bílém domě, ať už se jím stane někdo z demokratů v příštím roce, anebo kdokoli za pět let, tak bude mít se „znovusjednocením národa“ plné ruce práce. Pokud se mu to ale alespoň zčásti podaří (což je vskutku mimořádná výzva), nebudu mít o „Ameriku“ strach. Snad to tak opravdu bude. Silná a zdravá „Great America“ je nejen v zájmu Američanů samotných, ale i v zájmu celého civilizovaného světa.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud