KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Česko souhlasilo s povinnými kvótami pro přerozdělení migrantů. Kdo byl pár týdnů mimo republiku, mohl by si myslet, že to je žert. Není, osmého června přišla jako blesk z čistého nebe zpráva, že ministři vnitra zemí EU se shodli na „relokačním mechanismu“. A my jsme hlasovali pro. Běžence lze sice odmítnout, ale zaplatíme půl milionu korun za každého. Tahle chyba může být pro vládu politicky drahá.
V čem spočívá ona chyba? Vít Rakušan, který za kabinet dohodu odmával, se přece vrátil s tím, že jsme vyhráli a povinné kvóty jsou definitivně mimo hru. Jde však jen o slovní eskamotérství. Evropská komise sice nezíská pravomoc stát národním vládám s pistolí u hlavy a nutit je převzít stanovený počet migrantů, nicméně uprchlíky dostaneme přídělem a pak si můžeme vybrat, zda je přijmeme, nebo za každého zaplatíme 22 tisíc euro. Tohle opravdu není dobrovolná solidarita.
Vzpomeňme si, jak to bylo u prvního pokusu s vynucováním povinného přebírání běženců v roce 2015. Tehdy, za Sobotkovy vlády, o tom rovněž hlasovali ministři vnitra. My jsme spolu s celou Visegrádskou čtyřkou protestovali, ale ostatní nás přehlasovali. Nakonec se tento mechanismus zrušil, my jsme však dostali od Komise pokutu za to, že jsme se mu nepodřídili. Dnes nemusíme migranty převzít a můžeme výpalné zaplatit rovnou. Pravda, je to formálně jiné. Ale v praxi to vyjde v podstatě nastejno.
Proč se tehdy zvedla vlna nevole, která nakonec vedla k odpískání prvního pokusu o kvóty? Ze dvou důvodů: jednak byly povinné, jednak se obešla Evropská rada, kde by k jejich přijetí byl nutný souhlas všech. Nařízení se schválilo oklikou přes Radu EU, kde stačí kvalifikovaná většina. Nakonec odpůrci včetně nás dostali příslib, že už se nikdy přes ministry vnitra nepůjde a solidarita zůstane dobrovolná. Ani jeden z těchto příslibů nebyl splněn. Už proto jsme měli hlasovat proti. Nic bychom nezměnili, ale z principu.
Migrace je nakonec věcí vnitřní bezpečnosti a je suverénním právem každé země rozhodovat o tom, koho vpustí na své území. To je základní argument, proč o věci mají jednat hlavy států a vlád. Jistě, záležitosti azylu jsou částečně sdílenou kompetencí EU, a tedy o nich mohou jednat ministři vnitra, ale není to úplně košer postup. Pokud jsme přesto neprotestovali a jako jediná země Visegrádské čtyřky jsme nový migrační pakt podpořili, pak jsme za to přinejmenším měli něco významného chtít. My jsme si ale neřekli o nic.
