Nebylo všechno jenom špatně aneb Co pozitivního zbylo po Donaldu Trumpovi

 FOTO: Reuters

Martin Kovář

12. 11. 2020 • 18:30
KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | V záplavě takřka celosvětového (nejen) mediálního nadšení z toho, že Donald Trump pravděpodobně opustí Bílý dům, k němuž se připojila i většina nejvyšších představitelů jednotlivých zemí (včetně, například, britského premiéra Borise Johnsona, jenž byl až doposud pokládán za Trumpova „pevného spojence“), v podstatě zaniklo, že odcházející americký prezident udělal v domácí i zahraniční politice řadu věcí, které lze hodnotit pozitivně. Pojďme se proto podívat, které to byly, i na to, v čem jsou některé útoky na Trumpa nefér.

Pokud jde o domácí politiku, jedná se přinejmenším o tři věci. Za prvé se mu podařilo prosadit snížení daní (největší od časů Ronalda Reagana v osmdesátých letech minulého století!), což mělo pozitivní dopad na fungování americké ekonomiky. Ta, s nadsázkou řečeno, až do nástupu koronavirové pandemie, „šlapala jako hodinky“, a podle mnoha ekonomů to bylo v nemalé míře zásluhou daňové reformy a obecně šikovnou, racionální hospodářskou politikou Trumpovy vlády. Střední a nižší střední vrstvy sice na daňové reformě vydělaly/vydělají méně než ti nejbohatší (což je nejčastější kritika tohoto Trumpova opatření), i tak se jednalo o krok správným směrem.

Druhá věc se týká pokusu o omezení ilegální migrace do USA. Donald Trump jej mediálně spojil se stavbou protiimigrační zdi na hranicích s Mexikem, čímž z ní udělal jedno z nejviditelnějších témat svého prezidentství. Třebaže si v této věci počínal často neobratně, což platí o celém jeho přístupu k otázce migrace, v některých případech dokonce kontroverzně (oddělování dětí od rodičů atd.), v meritu věci měl pravdu. Nelegální migrace je ve Spojených státech dlouholetý vážný problém, který je třeba řešit a Donald Trump se o to alespoň, po svém, trumpovsky razantně, pokusil. Svést se na mediální protitrumpovské vlně je v tomto případě laciné a silně zjednodušující.

Třetí věc je nejsložitější, ale ve svém důsledku rovněž pozitivní. V mediální euforii z toho, že Joe Biden získal při největší volební účasti v dějinách (přes 160 milionů občanů) nejvíce hlasů, které kdy při prezidentských volbách některý kandidát obdržel, se poněkud „ztratila“ informace, že druhý nejvyšší počet hlasů v historii obdržel právě Donald Trump. „Modré tsunami“ se, jak bylo již mnohokrát napsáno, nekonalo, mimo jiné proto, že Trump dokázal získat nejen velký počet hlasů „bílých zapomenutých mužů“, ale i mnohem více hlasů Afroameričanů (přibližně osm procent) a hlavně hispánců (přes třicet procent), než se očekávalo. 

U prvně jmenované skupiny bych se rád zastavil. Přirozeně se nejedná jenom o „bílé zapomenuté muže“ ze středozápadu a západu USA, jak se často píše, ale obecně o všechny, kteří za předchozích administrativ nabyli, není podstatné, zda oprávněně či neoprávněně, dojmu, že se na ně vláda vykašlala, že jí na nich nezáleží, že jsou „občany druhé kategorie“ – nevzdělaní, hloupí, zaostalí, nemoderní, nehodící se do dnešní doby, rasističtí, xenofobní, machističtí a já nevím jací ještě. Donaldu Trumpovi se je podařilo přesvědčit, že mu na nich záleží a přivést je k volbám; řečeno jinými slovy, přivést je k aktivnímu přístupu k občanství, k pocitu, že má smysl volit a zajímat se o „věci veřejné“. Aby mi bylo dobře rozuměno: dokonce i kdyby Trumpovi na těchto lidech ve skutečnosti vůbec nezáleželo a kdyby je jenom politicky „využil“, i tak byl tento jeho počin správný, protože tyto lidi svým způsobem „integroval do společnosti“, což je k jejímu jednoznačnému prospěchu. Tolik tedy, alespoň ve stručnosti, k Trumpově domácí politice.

Pokud jde o Trumpovu zahraniční politiku, také zde bych rád upozornil alespoň na tři pozitivní věci. Za prvé se mu podařilo podepsat Severoamerickou dohodu o svobodném obchodu (North American Free Trade Agreement; NAFTA 2.0), což americké ekonomice, poté, co se definitivně vzpamatuje z „koronavirové rány“, kvůli níž výrazně utrpěla, jasně prospěje. Když už je řeč o hospodářství, Trump bude moci nepochybně odkazovat i na výsledky první fáze „obchodní války“ s Čínou (tj. zachování jím nastavených vysokých cel, závazek ČLR dbát na ochranu amerických technologií atd.). V souvislosti s Čínou ještě jedna, možná vůbec nejdůležitější poznámka: s jistým časovým odstupem dojde nepochybně ocenění i Trumpův tvrdý postoj vůči Pekingu obecně. Velmoci, jako je Čína, rozumějí pouze „politice síly“, jakoukoli vstřícnost si vykládají jako slabost, a podle toho s tou či onou zemí jednají. V tomto ohledu má potenciální Bidenova administrativa na co navazovat a bylo by pro Spojené státy velkou chybou, kdyby se pokusila o nějakou výraznou změnu kurzu.

Druhá důležitá věc, která zaslouží ocenění, je Trumpova politika na Blízkém a Středním východě, konkrétně řečeno jasná, nezpochybnitelná podpora Izraele a „mírového procesu“ v této oblasti, a stejně jasný postoj vůči Íránu. Pokud jde o Izrael, Trump se jasně distancoval od politiky Baracka Obamy, na sklonku jehož vlády, vzpomeňte si, USA poprvé od vzniku židovského státu nevetovaly v Radě bezpečnosti OSN rezoluci, namířenou ostře proti němu. Trump, mimo jiné i přesunem amerického velvyslanectví do Jeruzaléma, jednoznačně ukázal, za kým Spojené státy stojí. S tím souvisí i skutečnost, že s Izraelem navázaly diplomatické vztahy Bahrajn a Spojené arabské emiráty, což je průlom, respektive úspěch, jakého v tomto regionu nedosáhla žádná z přechozích amerických vlád. Tvrdý americký postoj vůči Íránu hodnotím rovněž jako jediný možný (Írán vnímá své politické partnery podobně jako Čína), všechno ostatní je nebezpečný appeasement. 

Za třetí pozitivum americké zahraniční politiky v éře Donalda Trumpa pokládám, pro někoho možná překvapivě, jeho vztah k Evropě, k partnerům ze Severoatlantické aliance. V zásadě lze říci, že Trump udělil Evropanům hned několik nepříjemných, ale ve svém důsledku prospěšných „lekcí“. Za prvé jim dal jasně najevo, že na prvním místě pro něj je Amerika, včetně jejích obchodních zájmů, a že Evropa, respektive Evropská unie je pro USA v tomto ohledu konkurent. Za druhé dokázal, na rozdíl od Baracka Obamy, Evropanům otevřeně a možná až drsně říkat nepříjemné věci a pravdy, mimo jiné to, že závazky přijaté v rámci NATO jsou od toho, aby se plnily, což je naprosto v pořádku. Nad tím vším je pak jasný obecnější vzkaz: spoléhat se v otázkách bezpečnosti dlouhodobě a jednoznačně na USA by se vám mohlo vymstít, pozor na to! S Joem Bidenem, jehož Alexandr Vondra na sociálních sítích správně označil za „posledního transatlantického romantika“, zásadní změna americké zahraniční politiky vůči „starému kontinentu“ takřka zcela jistě nepřijde; jednou, možná mnohem dříve, než bychom dnes řekli, však přijít může a je třeba připravit se na to. Naděje, že nás budou Američané chránit „navždy“, je neskonale naivní. Důsledky tohoto postoje a přístupu k věci by pro nás mohly být strašlivé. 

Jak vidno, zůstává Trumpův politický odkaz rozporuplný. Na jedné straně nepochybně přispěl k dalšímu prohloubení sporů v již tak (politicky, ekonomicky, ekologicky, rasově atd.) rozdělené americké společnosti, k dalšímu zhrubnutí a vulgarizaci politiky, k trivializaci některých velkých témat, současně ale udělal i věci, viz výše, jež byly bez diskuse ku prospěchu (nejen) USA. Takto komplexně by se měli přinejmenším pokusit hledět na něj všichni ti, kteří mu nemohou přijít na jméno. Celá věc je totiž mnohem složitější, než se na první pohled zdá. 

V té souvislosti si neodpustím, na samý závěr, ještě jednu poznámku vycházející z osobní zkušenosti. Vzhledem k mým četným komentářům, písemným, „insiderovským“ i rozhlasovým, k politické situaci v USA, jsem v posledních týdnech odpovídal na řadu připomínek čtenářů a posluchačů. Jejich autoři mě v nejednom případě „upozorňovali“, mimo jiné, i na to, jak blízko má podle nich Donald Trump k německému nacismu („V tomto Trump překonává Hitlerovy projevy z třicátých let…“; „To má být vůdce svobodného světa? Leda tak koncentráku…“; „Když Doníkovi by tak slušel smrtihlav a SS uniforma…“; „Trump se chová jako typický moderní nácek…“). Tohle pokládám za strašně, ale strašně nebezpečné, avšak současně, bohužel, za, alespoň pro liberálně progresivistickou levici, příznačné: když už nevědí kudy kam, přirovnají svého ideologického nepřítele k nacistům nebo k fašistům a mají vystaráno, kdo by se někoho takového mohl opovážit hájit, že? Osobně mám srovnávání Trumpa s Hitlerem za tak absurdní a nehorázné, že je mi skoro stydno něco takového komentovat; zmiňovat v souvislosti s ním příslušníky SS a dozorce v koncentračních táborech pak vnímám jako trivializaci/vulgarizaci jednoho z nejvážnějších témat moderních světových dějin a, svým způsobem, jako znesvěcení a znevážení obětí nacistické politiky včetně holocaustu. Pozor na to! 

Co s tím vším? Jak říkal Sherlock Holmes: „Je to prosté, milý Watsone.“ Zklidnit se, několikrát se nadechnout, ponechat stranou emoce a pokusit se hodnotit toho či onoho politika včetně Donalda Trumpa s čistou hlavou, aniž by mi můj světonázor zatemňoval mozek. Vzhledem k tomu, jak je současná politika vyhrocená a jaké emoce vzbuzuje, je to, což dobře vím, velmi, velmi těžké, ale nikoli nemožné. Tak se o to alespoň snažme. 

SDÍLET