Noc dlouhých nožů: Historické výročí a pojem, který je stále živý

V noci z 30. června na 1. července 1934 vyvrcholil v Německu tzv. Nocí dlouhých nožů spor, který delší dobu doutnal uvnitř vládnoucí nacistické strany (NSDAP). Jednalo se o stranickou čistku, jejímž cílem byla likvidace špiček tzv. Útočných oddílů (Sturmabteilungen; SA), starých nacistických bojovníků v hnědých uniformách v čele s Ernstem Röhmem. Právě během ní se fakticky rozhodlo o dalším směřování NSDAP: Zatímco vůdci SA usilovali o radikální, revoluční proměnu Německa, Hitlerovi nejbližší spolupracovníci – Hermann Göring, Joseph Goebbels, Heinrich Himmler a další – naopak prosazovali spojení strany s velkým kapitálem, průmyslem a armádou s cílem vybudovat silný stát, jenž bude moci diktovat svou vůli světu. Termín „noc dlouhých nožů“ pro nemilosrdnou stranickou čistku posléze zobecněl a nejednou byl použit i v České republice. Také o tom je tento text.

Jak jsem naznačil, Nocí dlouhých nožů dospěl do finále střet o budoucí podobu nacistického Německa. Poté, co jej říšský prezident Paul von Hindenburg po dlouhém váhání 30. ledna 1933 jmenoval kancléřem, tj. předsedou vlády, měl nacistický Führer v zásadě dvě možnosti: buď se stát jakýmsi permanentním revolucionářem, likvidátorem kapitalistického systému, čemuž ostatně napovídal i název jeho strany – Národně socialistická německá dělnická strana (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei; NSDAP), anebo se spojit k oboustrannému prospěchu s německým velkoprůmyslem a velkokapitálem, s částí přizpůsobivých politických a ekonomických elit a vybudovat společně „tisíciletou říši“, vládnoucí potenciálně Evropě a poté celému světu.

Třebaže se zdá být taková volba na první pohled jednoznačná, skutečnost byla mnohem složitější. Hitler byl, svým způsobem, sentimentální povaha a k počátkům hnutí, kdy za něj „staří bojovníci“, „hnědokošiláči“ z řad SA bojovali zpočátku zcela beznadějné krvavé bitvy v ulicích německých měst, ho vázalo silné citové pouto; šéf SA Röhm byl ostatně jediným vysokým nacistickým potentátem, se kterým si Hitler tykal. Hitlerovi nejbližší ale jasně chápali, že nemají-li zůstat jejich plány na ovládnutí Evropy (a světa) pouze na papíře, je třeba skoncovat se sny o „druhé revoluci“ (tou první bylo samotné uchopení moci na počátku roku 1933) a zcela pragmaticky se spojit s mocnými kapitány průmyslu a financí, využít je a poté je přimět ke spolupráci za podmínek, které budou vyhovovat primárně jim. Jak tato „spolupráce“ posléze vypadala v praxi, ukázal skvěle italský režisér Luchino Visconti ve svém geniálním filmu „Soumrak bohů“ (La caduta degli dei; 1969).

Ve finále proto bylo třeba Hitlera přesvědčit o tom, že velitelé SA plánují převrat, jehož cílem je jeho odstranění a převzetí strany Röhmem a jeho lidmi. Teprve díky této konspiraci Hitler (i tak jen neochotně) pověřil elitní jednotky SS (Schutzstaffel), jimž velel Heinrich Himmler, zatčením a likvidací vedoucích SA-Mannů včetně „starého přítele“ Röhma. Během tzv. Noci dlouhých nožů (Nacht der langen Messer) pak byli odstraněni jak vysocí důstojníci SA, tak další „nepohodlné osoby“, jež v předchozí době zkřížily nacistům plány. Jako příklad lze uvést posledního kancléře před Adolfem Hitlerem, generála Kurta von Schleichera, jemuž hitlerovci neodpustili pokus o rozložení nacistické strany na přelomu let 1932–1933 s cílem nedopustit, aby dosáhl na kancléřský post.

Insolvenční správkyně Mladé fronty: Savov to na mě zkoušel po dobrém i po zlém

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital