Noc dlouhých nožů: Historické výročí a pojem, který je stále živý | info.cz

Články odjinud

Noc dlouhých nožů: Historické výročí a pojem, který je stále živý

Noc dlouhých nožů: Historické výročí a pojem, který je stále živý
 

V noci z 30. června na 1. července 1934 vyvrcholil v Německu tzv. Nocí dlouhých nožů spor, který delší dobu doutnal uvnitř vládnoucí nacistické strany (NSDAP). Jednalo se o stranickou čistku, jejímž cílem byla likvidace špiček tzv. Útočných oddílů (Sturmabteilungen; SA), starých nacistických bojovníků v hnědých uniformách v čele s Ernstem Röhmem. Právě během ní se fakticky rozhodlo o dalším směřování NSDAP: Zatímco vůdci SA usilovali o radikální, revoluční proměnu Německa, Hitlerovi nejbližší spolupracovníci – Hermann Göring, Joseph Goebbels, Heinrich Himmler a další – naopak prosazovali spojení strany s velkým kapitálem, průmyslem a armádou s cílem vybudovat silný stát, jenž bude moci diktovat svou vůli světu. Termín „noc dlouhých nožů“ pro nemilosrdnou stranickou čistku posléze zobecněl a nejednou byl použit i v České republice. Také o tom je tento text.

Jak jsem naznačil, Nocí dlouhých nožů dospěl do finále střet o budoucí podobu nacistického Německa. Poté, co jej říšský prezident Paul von Hindenburg po dlouhém váhání 30. ledna 1933 jmenoval kancléřem, tj. předsedou vlády, měl nacistický Führer v zásadě dvě možnosti: buď se stát jakýmsi permanentním revolucionářem, likvidátorem kapitalistického systému, čemuž ostatně napovídal i název jeho strany – Národně socialistická německá dělnická strana (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei; NSDAP), anebo se spojit k oboustrannému prospěchu s německým velkoprůmyslem a velkokapitálem, s částí přizpůsobivých politických a ekonomických elit a vybudovat společně „tisíciletou říši“, vládnoucí potenciálně Evropě a poté celému světu.

Třebaže se zdá být taková volba na první pohled jednoznačná, skutečnost byla mnohem složitější. Hitler byl, svým způsobem, sentimentální povaha a k počátkům hnutí, kdy za něj „staří bojovníci“, „hnědokošiláči“ z řad SA bojovali zpočátku zcela beznadějné krvavé bitvy v ulicích německých měst, ho vázalo silné citové pouto; šéf SA Röhm byl ostatně jediným vysokým nacistickým potentátem, se kterým si Hitler tykal. Hitlerovi nejbližší ale jasně chápali, že nemají-li zůstat jejich plány na ovládnutí Evropy (a světa) pouze na papíře, je třeba skoncovat se sny o „druhé revoluci“ (tou první bylo samotné uchopení moci na počátku roku 1933) a zcela pragmaticky se spojit s mocnými kapitány průmyslu a financí, využít je a poté je přimět ke spolupráci za podmínek, které budou vyhovovat primárně jim. Jak tato „spolupráce“ posléze vypadala v praxi, ukázal skvěle italský režisér Luchino Visconti ve svém geniálním filmu „Soumrak bohů“ (La caduta degli dei; 1969).

Ve finále proto bylo třeba Hitlera přesvědčit o tom, že velitelé SA plánují převrat, jehož cílem je jeho odstranění a převzetí strany Röhmem a jeho lidmi. Teprve díky této konspiraci Hitler (i tak jen neochotně) pověřil elitní jednotky SS (Schutzstaffel), jimž velel Heinrich Himmler, zatčením a likvidací vedoucích SA-Mannů včetně „starého přítele“ Röhma. Během tzv. Noci dlouhých nožů (Nacht der langen Messer) pak byli odstraněni jak vysocí důstojníci SA, tak další „nepohodlné osoby“, jež v předchozí době zkřížily nacistům plány. Jako příklad lze uvést posledního kancléře před Adolfem Hitlerem, generála Kurta von Schleichera, jemuž hitlerovci neodpustili pokus o rozložení nacistické strany na přelomu let 1932–1933 s cílem nedopustit, aby dosáhl na kancléřský post.

Noc dlouhých nožů měla nejen v Německu, ale i v Evropě velký ohlas. Není se co divit, skutečnost, že kancléř, tj. ministerský předseda, významného evropského stát nařídil, aby bylo bez soudu zabito několik desítek (spíš stovek) lidí, byla čímsi skutečně mimořádným, stejně jako fakt, že tuto odpovědnost veřejně přiznal ve svém projevu v Říšském sněmu 13. července 1934. Hitlerova slova o tom, že se během této noci stal „jediným vykonavatelem spravedlnosti v zemi“, protože musel vzít v kritickém okamžiku „osud národa do svých rukou“, zanechala v posluchačích, ať už se jednalo o jeho stoupence, odpůrce či ty, kteří k němu neměli žádný vztah, hluboký dojem.

Zlidovělá čistka

Samotný termín „noc dlouhých nožů“ zlidověl a je používán pro zvlášť nemilosrdné čistky v politických stranách, včetně demokratických zemí. Jako příklad lze uvést Velkou Británii, kdy byl tento pojem použit minimálně ve dvou příkladech. Poprvé se tak stalo v létě 1962, kdy konzervativní premiér Harold Macmillan (1894–1986; v úřadu v letech 1957–1963) naráz propustil sedm seniorních ministrů, plnou třetinu kabinetu, včetně ministra financí Selwyna Lloyda, ministra obrany Harolda Watkinsona či lorda kancléře lorda Kilmuira. Ministerský předseda se tak snažil reagovat na klesající popularitu své vlády, jež byla dána hlavně ekonomickou stagnací (navzdory Macmillanovu slavnému vyjádření, že se Britové nikdy nemají tak dobře jako za jeho vlády – „Never Had It So Good“), a také tím, že konzervativci vládli již od roku 1951 (odkdy se v Downing Street č. 10 vystřídali Winston Churchill, Anthony Eden a právě Harold Macmillan). Nemilosrdná čistka ve vládě ale konzervativce stejně nezachránila: Macmillan se po sérii skandálů špionážní i jiné povahy rozhodl v roce 1963 předat svůj post siru Alexanderovi Fredericku Douglas-Homeovi (v úřadu v letech 1963–1964), který o rok později prohrál volby s opozičními labouristy.

Podruhé došlo v Británii na „noc dlouhých nožů“ poměrně nedávno, 24. července 2019, kdy Boris Johnson (v úřadu od roku 2019) krátce poté, co se stal premiérem místo odstoupivší Theresy Mayové (v úřadu v letech 2016–2019) vyhodil z vlády během jediného dne hned sedmnáct významných i méně důležitých ministrů. Deník The Times to označil za „vládní krveprolití“ a za „nejbrutálnější vládní čistku v moderních politických dějinách země“; bulvární The Sun potom právě s odkazem na události v Německu v létě 1934 psal o „noci blonďatých nožů“ (Nigth of the Blonde Knives). Johnson byl ale na rozdíl od výše zmíněného Macmillana úspěšný a posléze fakticky nový kabinet, složený takřka výhradně ze stoupenců brexitu, přivedl k velkému vítězství v parlamentních volbách v prosinci téhož roku.

Abychom ale nezůstávali jen u Velké Británie, termínu „noc dlouhých nožů“ jsme se nevyhnuli ani u nás, v České republice. Když například v červnu 2005 odpovídal tehdejší šéf ODS a budoucí premiér Mirek Topolánek na mítinku EURO Business Breakfast na otázku moderátora Pavla Párala, zda by po případném nástupu k moci vyměnil osazenstvo ministerstev a manažery státem kontrolovaných podniků, řekl, že „je to samozřejmě i o odbornosti“, že od něj nicméně nelze očekávat nic jiného než „noc dlouhých nožů. Ta prostě přijde, jako přijde po změně administrativy všude na světě“, dodal. V září 2006 pak předsednictvo sociální demokracie v čele s Jiřím Paroubkem kritizovalo politiku menšinové vlády ODS vedené Topolánkem za personální čistky na ministerstvech rovněž těmito slovy. A abychom byli aktuální, termínu se nevyhnul třeba ani současný ombudsman Stanislav Křeček, který krátce po svém zvolení do úřadu na počátku roku 2020 v rozhovoru na INFO.CZ řekl, že ve svém úřadu „žádnou noc dlouhých nožů nechystá“

Jak vidno, hitlerovská „noc dlouhých nožů“, legendární čistka v nacistické straně a likvidace nacistům nepohodlných lidí z léta 1934 s koncem Adolfa Hitlera a jeho věrných v roce 1945 zdaleka neodešla do zapomnění. Expresivní, snadno zapamatovatelný výraz tu s námi zůstal až do současnosti a já osobně nemám nejmenších pochyb o tom, že přežije i v méně či více vzdálené budoucnosti. Pokud bude nicméně spojen pouze s rozsáhlými a nečekanými, avšak čistě politickými výměnami ve vládě či obecně v jakýchkoli mocenských strukturách, není žádný důvod se nad ním nějak dramaticky pozastavovat. Do politického žargonu ostatně patří už dávno.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud