Normandie, 6. června 1944. Tři čtvrtě století od „Dne D“ máme stále být za co vděční

Na jaře 1944 vstupovala druhá světová válka do své závěrečné fáze. Japonci sice stále ještě vzdorovali Američanům, o výsledku války v Pacifiku bylo nicméně rozhodnuto – americké vítězství bylo jen otázkou času. Také na klíčové východní frontě nacistická armáda již pouze ustupovala před Sověty. Pro Stalina ale bylo s ohledem na rozsah a náročnost bojů i tak důležité, aby mu západní spojenci pomohli otevřením „druhé fronty“ ve Francii. Šestého června 1944, v tzv. „Den D“ (D-Day), se tak stalo: američtí, kanadští, britští, francouzští a další vojáci se v časných ranních hodinách vylodili na normandských plážích, čímž napsali jeden z nejpůsobivějších příběhů celé války. Dnes je to od legendárního výsadku, jenž dodnes má na život (nejen) v západní Evropě naprosto zásadní vliv, pětasedmdesát let, tři čtvrtě století.

Třebaže jsem jako kluk, zajímající se o dějiny a jako student historie věděl o otevření „druhé fronty“ „kdeco“, opravdu naplno, se vším všudy, jsem si historii vylodění i jeho důsledky uvědomil až v polovině devadesátých let minulého století. Právě tehdy, přesněji řečeno v roce 1994, jsem se totiž poprvé, náhodnou souhrou okolností, ocitl v Normandii v den, kdy se zde slavilo padesát let od slavného výsadku. Když už jsem byl jednou poblíž, neodolal jsem a zajel jsem se podívat na pobřeží, na Omaha Beach a na další známá místa. Zážitek (popravdě řečeno si nejsem jist, je-li to správné slovo) z onoho dne byl pro mě, tenkrát devětadvacetiletého mladého muže, ohromující.

Padevět: StB byla horší než gestapo. Zaklínáme se svobodou, ale spousta lidí ji nepotřebuje

sinfin.digital