KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Září 2007, Lichtenštejnský palác. Premiér Mirek Topolánek hostí srbského prezidenta Borise Tadiče. Ten v přátelské atmosféře při jednání delegací připomíná, že jeho země za námi vždy stála, ať v roce 1938, či 1968. Se vzpomínkou na bombardování Bělehradu letouny NATO to tehdy na české straně stolu vyvolávalo jisté rozpaky. Nemilosrdná je však logika války, a my ji nezačali.
Udělal Miloš Zeman správně, když se současné hlavě srbského státu Aleksandaru Vučičovi omluvil za to, že v březnu 1999 souhlasil s operací Spojenecká síla? A rozhodl dobře tenkrát? Paradoxně si myslím, že platí obojí. Nemohl se coby tehdejší premiér postavit proti Severoatlantické alianci, kam jsme byli přijati pouhý měsíc před tím, po desetiletém úsilí a na níž závisela naše bezpečnost. Na druhé straně, pokud nyní cítí vůči srbskému národu vinu a mluví o chybě, která ho „celou dobu trápila“, proč by to nemohl osobně a sám za sebe přiznat?
Česká republika se ovšem jako stát omlouvat nemá, a to z celkem prostého důvodu. Něco takového se sluší udělat, když napadnete a případně okupujete jiný stát. Zde ale šlo o konflikt, který už probíhal, a to nikoli naší vinou. V rámci NATO jsme se zapojili do jeho řešení. Můžeme debatovat o tom, zda bylo nejlepší možné, faktem ale je, že i díky zásahu aliance se podařilo ukončit boje, které trvaly celou dekádu. V každém případě platí, že když se válčí, nemůžete si vybrat dobro. Volíte z několika podob zla to nejmenší.
Srbsko mělo tu smůlu, že bylo větší, silnější a mělo prezidenta s mizernou mezinárodní pověstí, Slobodana Miloševiče, nacionalistu a hlavního viníka krvavého rozpadu Jugoslávie. Z dnešního pohledu se nám nemusí líbit vznik odštěpeneckého muslimského Kosova, které bez cizí pomoci prakticky nemůže fungovat coby samostatný stát a je ovládáno mafiemi a válečnými zločinci. Zatímco Srbsko, tehdy označené jako „zlé“, nyní směřuje do Evropské unie. Nicméně i to je nějaký důsledek cesty, která započala občanskou válkou.
Po válce vyšly najevo skutečnosti, které ukázaly, že legitimita zásahu NATO byla sporná. Kosovští Albánci mnohonásobně podvedli světové společenství, aby ukázali Srby v ještě daleko horším světle, než odpovídalo skutečnosti, a sami se rozhodně nechovali o nic lépe. Ovšem v čase, kdy musel Miloš Zeman poměrně rychle odpovědět na žádost aliance, se Bělehrad jevil coby jasný agresor, který vyhlazuje obyvatele své vlastní provincie. A on souhlasil, i přes velké vzbouření na právě probíhajícím sjezdu ČSSD.
