KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Víceméně náhodou – protože to není věc, na kterou bych myslel a kterou bych každoročně slavil – jsem si v sobotu večer uvědomil, že budu mít dnes narozeniny. Což mě přivedlo nejen k úvahám, co všechno jsem v uplynulých osmapadesáti letech prožil, ale i k zamyšlení, co se během nich v naší zemi a ve světě událo. Neměl jsem na mysli ty obecně nejdůležitější události, ale daleko více to, co jsem jako důležité anebo zajímavé vnímal – ať už v konkrétním roce, anebo jsem tomu přisoudil vážnost zpětně. Třeba to někoho z vás zaujme a pobaví už jenom proto, že si uvědomí, co všechno mají dnešní boomeři – bezmála šedesátníci – za sebou, co všechno zažívali, z čeho se radovali a kvůli čemu plakali… Tak pojďme na to.
1965: Zatímco já jsem se narodil, Winston Churchill, jeden z největších politiků a státníků všech dob, zemřel; potkat jsme se, jak stojí občasná otázka v testech a kvízech, tedy nemohli – zatímco sir Winston odešel v lednu, já na svět přišel až v listopadu; bylo to sice „o fous“, společně jsme ale náš svět nesdíleli a já se přiznám, že mě to občas zamrzí…
1966: Maj Sjöwallová a její manžel Per Wahlöö napsali skvělou detektivku s názvem „Muž, který se vypařil“, druhý z deseti „románů o zločinu“, jejichž protagonistou byl šéf stockholmské „mordparty“ Martin Beck; „za komoušů“ jsem tyhle příběhy (vydávané i pro levicový pohled autorů na svět) moc rád četl, po některých z nich ostatně čas od času sáhnu i dnes…
1967: Legendární liverpoolští Brouci, kapela The Beatles, vydali album, které mám ze všech nejraději a které pokládám za vskutku „ikonické“ a za jejich nejnápaditější či nejgeniálnější, jak chcete – Stg. Pepper’s Lonely Hearts Club Band; Izrael uštědřil arabským nepřátelům tvrdou lekci v tzv. šestidenní válce…
1968: Invaze armád zemí Varšavské smlouvy do Československa; útržky vzpomínek na rodný Jičín, kde byla polská armáda, na polské tanky; pouhé flashbacky, později „kompletované“ podle stovek fotografií mého táty, vášnivého amatérského fotografa par excellence…
1969: Richard Nixon prezidentem USA, Jásir Arafat šéfem Organizace pro osvobození Palestiny, Sharon Tateová zavražděna členy gangu či kultu Charlese Mansona a „Malý krok pro člověka, ale velký krok pro lidstvo“…
1970: Freddie Mercury přejmenoval skupinu Smile na Queen…
1971: Nástup do první třídy, povinnosti začínají; v Torontu založeno nakladatelství Sixty Eight Publishers Josefa Škvoreckého a Zdeny Salivarové – „malý zázrak“ za „velkou louží“, nikdo neudělal v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století pro českou literaturu víc než oni…
1972: Vítězství Československa na mistrovství světa v hokeji v Praze; dodnes se vidím – jedna z prvních sportovních vzpomínek vůbec: sedím na koberci v našem jičínském bytě a můj táta, který už bohužel zemřel, nadšeně křičí: „Ten Holeček, to je ale gólman!“…; a také rok atentátu na židovské sportovce na olympiádě v Mnichově, o němž jsem se dověděl mnohem později a který dodnes patří k událostem, jež formovaly můj pohled na svět…
1973: V Československu byla zavedena poštovní směrovací čísla; na Ještědu byl otevřen televizní vysílač a restaurace s hotelem, ikonické stavby libereckého architekta Karla Hubáčka; první Vánoce se „Třemi oříšky pro Popelku“…
1974: První mistrovství světě ve fotbale, které jsme vnímal, vzpomínka na skvělé mužstvo Polska a na slzy po finále, ve kterém Johan Cruijff a spol. nešťastně prohráli s domácí reprezentací v čele s „císařem“ Franzem Beckenbauerem…
1975: Nanebevzetí Miloše Formana poté, co natočil „Přelet nad kukaččím hnízdem“, za který v následujícím roce obdržel Oskara za nejlepší režii a stal jednou z největších hvězd Hollywoodu…
1976: Další z mých hrdinů, Franz Klammer, vyhrál zlato na olympiádě v Innsbrucku v nejúchvatnějším a nejnapínavějším závodě ve sjezdu všech dob; obrovská radost jedenáctiletého kluka z Jičína, který se učil klopotně lyžovat na Šibeňáku za rybníkem, na Táboře a potom v Krkonoších…
1977: Sex Pistols nazpívali písničku „God Save the Queen“, aneb Britské „sedmdesátky“ v kostce…
1978: Karol Józef Wojtyła zvolen papežem jako Jan Pavel II.; začátek obratu od „kolektivistických“ sedmdesátých let k éře „útěku od praporů“…
1979: Vítězství Margaret Thatcherové v parlamentních volbách ve Velké Británii jako potvrzení toho, že se svět (konečně) obrací k lepšímu…
1980: Nástup na jičínské (dnes Lepařovo) gymnázium, jedna z přelomových událostí mého života; vítězství amerických hokejových amatérů nad sovětskou „hvězdnou sbornou“, tzv. „zázrak na ledě“; vítězství tenistů v čele s Ivanem Lendlem ve finále Davis Cupu nad Itálií v Praze (v pátek odpoledne jsem byl ve staré sportovní hale v Holešovicích při tom); zavraždění Johna Lennona v New Yorku a vítězství Ronalda Reagana v prezidentských volbách v USA…
1981: Bernard Hinault v Praze, žádnému cyklistovi jsem nikdy nefandil víc než tomuto pětinásobnému vítězi Tour de France, jeho souboje s Laurentem Fignonem, Gregem LeMondem dalšími jsou pro mě nezapomenutelné; teď jsem ho viděl na vlastní oči „v akci“, nic důležitějšího se v tom roce – alespoň pro mě – nestalo…
1982: Velká Británie vyhrála válku o Falklandy proti argentinské vojenské juntě a zemřel Leonid Iljič Brežněv, takže po čertech dobrý rok…
1983: První mistrovství světa v atletice a fantastický úspěch našich atletů; Lech Wałęsa získal Nobelovu cenu míru a autor „Pána much“, William Golding, Nobelovu cenu za literaturu…
1984: Maturita, příchod do Prahy, na univerzitu, a první setkání s „velkým světem“; kde by mě tehdy napadlo, jak mi po čtyřiceti letech přijde naše metropole sice naprosto úchvatná, ale zároveň tak malá a provinční…
1985: Nástup Michaila Sergejeviče Gorbačova k moci v Sovětském svazu a s ním i začátek politiky „přestavby a informovanosti / otevřenosti“, nástup doby, kdy se v Praze i ve většině zemí východního bloku začalo snáz a lépe dýchat…
1986: Zkáza raketoplánu Challeger, a hlavně Černobyl. Černobyl. Černobyl…
1987: První díl Receptáře nejen na neděli, nejoblíbenějšího televizního pořadu mých rodičů; spuštění jaderné elektrárny Temelín; přistání Mathiase Rusta na Rudém náměstí v Moskvě a Reaganova výzva Gorbačovovi, aby strhl berlínskou zeď, taková zvláštní všehochuť…
1988: Úmrtí Pavla Wonky jako připomenutí všem, kteří bagatelizovali a bagatelizují pozdně normalizační československý komunistický režim; svoloč, na jejíž rukou byla krev, nejen v padesátých letech, ale i těsně před pádem…
1989: Vzpomínky na – řečeno s Karlem Krylem – „Branibory v Čechách“, na pád Berlínské zdi (přečtěte si „Černé psy“ geniálního Angličana Iana McEwana), a hlavně na 17. listopad, začátek naší svobody…
1990: První svobodné volby, euforie z vítězství Občanského fóra, začátek nezapomenutelných „devadesátek“, kdy i nemožné bylo možné; podpis Schengenské smlouvy o zrušení pasových a celních prostor mezi vybranými členskými státy EU…
1991: Založení ODS, první Čech – Leopold Sulovský – na Mount Everestu, konec výroby trabantů, první válka v Perském zálivu (prakticky v přímém přenosu přenášená CNN), neúspěšný pokus neostalinistů v čele s Gennadijem Janajevem v Sovětském svazu a jeho zánik…
1992: Rozpad Československa, po kterém ve mně zůstalo prázdné místo, jakkoli vím, že Václav Klaus a Vladimír Mečiar udělali, pro naši zemi zejména, to nejlepší, co mohli…
1993: Vznik samostatné České republiky, státu, v němž se nám dobře žije už přes třicet let, tedy mnohem déle, než jak dlouho trvala adorovaná „první republika“…
1994: V Chorvatsku byla zavedena měna, která se pro Čechy stala skoro tak populární jako jejich koruna – kuna, jíž se platilo až do konce loňského roku…
1995: Zavraždění izraelského premiéra Jicchaka Rabina; dodnes přesně vím, kde jsem byl a co jsem dělal, konec poslední reálné naděje na mír na Blízkém východě…
1996: Představení první „oktávky“ veřejnosti; britská královna Alžběta II., Michael Jackson a Tina Turner v Praze, zemřeli první socialistický prezident francouzské páté republiky François Mitterrand a jazzová zpěvačka Ella Fitzgeraldová…
1997: „V dálce hoří oheň a praská dřevo, ale už je čas jít spát, támhle za kopcem je Sarajevo…“ 😊; emeritní premiér a prezident mi ten vtip, věřím, promine…
1998: Nemohu si pomoct, ale Nagano…! A kdo říká něco jiného (z mojí generace), tak mu nevěřím…
1999: Česká republika členem NATO – kdyby mi někdo v mládí řekl, že se něčeho takového dožiju, pokládal bych ho naprostého blázna, šílence, který neví, o čem mluví, anebo mě chce přimět, abych nadával na režim a dostal se do maléru, ale a najednou to byla pravda, máloco jsme s přáteli oslavili tak důkladně jako tohle…
2000: George Bush mladší vyhrál nejnapínavější prezidentské volby nad Albertem Gorem až po zásahu Nejvyššího soudu USA; Vladimir Putin poprvé prezidentem Ruské federace…
2001: Jedenácté září a jeho důsledky – pojmenování „osy zla“ a vyhlášení války „mezinárodnímu terorismu“, konec „unipolárního okamžiku“, tj. americké světové dominance, a počátek „multipolárního světa“…
2002: Jedním slovem „Euro“…
2003: První vítězství Rogera Federera ve Wimbledonu – kde by mě tehdy napadlo, kolik krásy a radosti mi tenhle švýcarský „kluk“ v následujících téměř dvaceti letech přinese, kolikrát s ním budu u televizní obrazovky i přímo v hledišti nadšeně jásat a také plakat žalem; Arnold Schwarzenegger poprvé guvernérem Kalifornie…
2004: Od jara toho roku jsme s Blankou spolu, začal mi nový život, už je to skoro dvacet let; vstup České republiky do Evropské unie…
2005: Teroristický útok v centru Londýna, desítky mrtvých v místech, která důvěrně známe a máme je rádi – čin, jenž dodal legitimitu Bushově a Blairově válce proti „mezinárodnímu terorismu“, viz výše…
2006: Vítězství Topolánkovy ODS ve volbách do Poslanecké sněmovny – 35,38 % hlasů, za celých třicet let existence České republiky nezískal nikdo víc, a přesto to na složení vlády stačilo „tak tak“…
2007: Česká republika vstoupila do Schengenského prostoru; krátce po sobě zemřeli dva géniové světového filmu Ingmar Bergman a Michelangelo Antonioni, jehož „Zvětšenina“ je nejlepší film o britských Swinging Sixties, jaký kdy kdo natočil…
2008: Svatba na Hrubé Skále, jeden z nejhezčích dnů v mém životě – zvláštní, kolik lidí z té doby by na ní dneska chybělo, protože bych je už nepozval, takový už je život…
2009: Barack Obama se stal jako první Afroameričan prezidentem USA a vzápětí získal, naprosto skandálně, Nobelovu cenu míru, aniž pro to cokoli udělal; Albánie a Chorvatsko členy NATO (Albánie – kdo by to kdy byl řekl)…
2010: Prezidenti Baracka Obama a Dmitrij Medveděv v Praze; polská národní tragédie – pád letadla Tu-154 u Smolenska, úmrtí prezidenta Lecha Kaczyńského a dalších příslušníků polských politických a vojenských elit…
2011: Zemřel Václav Havel; padl egyptský prezident Husní Mubárak a začalo „arabské jaro“; havárie v jaderných elektrárnách Fukušima 1 a Fukušima 2, ve svých důsledcích počátek německého anti-jaderného poblouznění; svatba prince Williama a Kate Middletonové…
2012: Olympijské hry v Londýně, první, které jsem zčásti viděl na vlastní oči, a také první, jejichž zahájení jsem společně s Jakubem Železným komentoval z londýnské Westminster Tower, nezapomenutelný zážitek, kvůli místu vysílání, jen aby bylo jasno…
2013: Jorge Mario Bergoglio zvolen papežem pod jménem František, první jezuita a první Američan na „svatém stolci“…
2014: Narození syna, největší radost a štěstí mého života, nekonečná láska, která zastínila úplně všechno, co se v onom roce stalo, snad s výjimkou první společné cesty s Mirkem Bártou do Káhiry a do Abúsíru…
2015: Angela Merkelová pronesla legendární větu „Wir schaffen das!“ („Dokážeme to!“) – následující léta ale ukázala, že se hluboce a tragicky mýlila: její „pozvání“ – fakticky vzato se nejednalo o nic jiného – imigrantů do Německa mělo a stále má nejen na SRN, ale i celou na západní Evropu naprosto devastující vliv; zda se jednou bude ze svého činu odpovídat nevím, „soud dějin“ ale bude – myslím – nemilosrdný…
2016: Donald Trump zvolen prezidentem USA, aneb Tak dlouho si elity největší světové demokracie pohrávaly s důvěrou „obyčejných Američanů“, až si „vykoledovaly“ tohoto svérázného podnikatele a politika do čela země…
2017: Andrej Babiš poprvé premiérem České republiky; slavnostní otevření ikonické Labské filharmonie v Hamburku, kam tak často, a tak rádi jezdíme; Emmanuel Macron poprvé prezidentem Francie…
Svět podle Kissingera. Stoletá legenda ukazuje, jak je to s politickým leadershipem v moderním světě
2018: Poprvé v Novém Dillí a v Hanoji; Ester Ledecká dvojnásobnou olympijskou vítězkou; svatba prince Harryho s Meghan Markleovou; zemřel Tom Wolfe, americký novinář a spisovatel, jehož „Ohňostroj marnosti“ je nejlepší kniha o Americe osmdesátých let a jedna z nejlepších knih, jaké jsem kdy četl…
2019: Úřadující britský premiér, konzervativec Boris Johnson, zničil v prosincových parlamentních volbách šéfa labouristů Jeremyho Corbyna, přítele vrahů z Hamásu, Fidela Castra a Huga Cháveze, šílence, který chtěl, aby se velká Británie a NATO vzdaly jaderných zbraní; kdyby Bo-Jo ve své politické kariéře nedosáhl ničeho jiného, stálo to za to, díky – jenom si zkuste překvapit, co by se dělo, kdyby stál v době ruské agrese na Ukrajinu a v čase útoku Hamásu na Izrael Mr. Corbyn…
2020: Covid a šok z toho, jak zranitelná a poddajná se ukázala západní společnost, jež si tolik zakládala na osobních svobodách a na všem, co je s nimi spojené (což konstatuje třikrát očkovaný chlápek, který sám pečlivě dodržoval všechna proti-covidová opatření, dokonce i ta, která mu přišla absurdní a dnes mu přijdou ještě absurdnější – jenom si vzpomeňte na zákazy sportovat a na zákazy cestování z okresu do okresu, abych uvedl jenom některé příklady z mnoha)…
2021: Tragická smrt Petra Kellnera, která nám znovu ukázala, jak je život křehký a jak nikdy nemůžeme vědět, co bude zítra…
2022: Vpád Ruska na Ukrajinu a začátek války, která trvá dodnes, války, kde se hraje i o naši budoucnost, i když si to mnozí moji spoluobčané nemyslí…
2023: Další rok Zla s velkým Z, s jakým jsem se nikdy v životě zprostředkovaně, natož přímo, nesetkal; rok „hrůzy hrůz“, které spáchali fanatičtí teroristé z Hamásu na jihu Izraele, miminka se sťatými hlavičkami, malé děti mučené před očima svých rodičů, krvavě znásilněné dívky a ženy, babičky odvlečené za hranice…; nechť přijde odplata a nechť je „strašlivá“, jak řekl izraelský premiér Benjamin Netanjahu, taková, aby se podobné hrůzy už nikdy, nikdy neopakovaly…
Takhle nějak tedy vidí uplynulých osmapadesát let jeden už téměř čtyřicet let v Praze usedlý kluk z Jičína. Zvláštní směs osobních vzpomínek a velkých dějin; ani jednou jsem se při sepisování těchto svých vzpomínek nepodíval do počítače či do mobilu. Jenom na konci, když jsem byl hotov, jsem si zkontroloval a opravil několik věcí, respektive chyb… Tak si, až budete mít někdy chvilku, zavzpomínejte také, stojí to za to…
