Pátá republika je na pochodu, ale kam? Francie se topí v problémech a prezident Macron neví, co s tím

04. 12. 2020 • 17:00
Francie musí v posledních letech řešit spoustu vážných problémů. Prezident Emmanuel Macron je v úřadu od května 2017 a potýká se s tolika těžkostmi jako žádný z jeho předchůdců od doby, kdy generál Charles de Gaulle zachránil na přelomu padesátých a šedesátých let, v době tzv. „alžírské krize“, zemi před občanskou válkou. Kam Macron kráčí a jaké jsou jeho vyhlídky na znovuzvolení?

Budu se v následujícím textu soustředit na vnitro-francouzské záležitosti, a ty jsou tak či onak důsledkem dlouhotrvající imigrace, především ze severní Afriky a Blízkého východu. „Tikající bombou“ je situace v mnoha městech, zejména, avšak nikoli výhradně na jihu, kde narazíme na tolikrát zmiňované „no-go zóny“, které fungují v podsatě nezávisle na centrální vládě, na místních samosprávách, na policii i na justici. Podle řady francouzských politiků a policistů, kteří si většinou přejí zůstat v anonymitě, zavírají vlády před tímto problémem dlouhodobě oči a tváří se, jako by se nic nedělo. Změny, ke kterým ve francouzských městech zvlášť v posledním desetiletí došlo, jsou přitom zásadní.

Zcela příznačné bylo v tomto směru vyjádření Noama Anouara, policisty, jemuž se loni v utajení podařilo proniknout do islamistických kruhů: „Gangy v „no-go zónách“ nejenže vytvořily paralelní ekonomiku založenou primárně na obchodování s drogami; fakticky jsou s Francií ve válce, stejně jako se západní civilizací jako celkem; intenzivně spolupracují s islamistickými organizacemi, podílejí se na teroristických útocích (nebo je, přinejmenším schvalují); plenění, rabování a násilí pak chápou jako chvályhodné nájezdy proti nevěřícím.“ Podle Anouara, mimo jiné autora bestselleru „Francie to musí vědět“ (La France doit savoir; 2019), i dalších odborníků, kteří se situaci věnují, bude k tomu, aby si stát vzal tato území zpět, zapotřebí obrovského množství prostředků a nebude to údajně možné bez asistence armády. Osobně chci věřit, že se tak stane dříve, než budou jih Francie, případně celá země vypadat tak, jak jej ve své knížce povídek s názvem „Krvavé levandule“ (2019) popisuje publicista Marian Kechlibar.

Důvodů, proč se francouzské vlády řešení tohoto problému vyhýbají, je celá řada. Hlavní příčinou jsou podle mě obavy z toho, že se budou opakovat nepokoje, které republiku zasáhly na podzim 2005 po smrti dvou mladíků z rodin přistěhovalců a kvůli nimž musel být v některých částech země vyhlášen výjimečný stav. K těmto bouřím, nejrozsáhlejším od studentské revolty v roce 1968, jež málem stála Elysejský palác Charlese de Gaullea, přitom došlo v době, kdy výše zmíněných „no-go zón“ existovalo ve srovnání s dneškem mnohem méně a jejich obyvatelé byli stále ještě zvyklí stát a jeho represivní složky a justici do jisté míry respektovat. O tom dnes nemůže být ani řeč, a právě proto mají vlády strach do takového konfliktu, který by mohl eskalovat v násilí bezprecedentního rozsahu, jít. Neobešlo by se to pochopitelně bez vyhrocených reakcí ze strany liberální a radikální levice, jež by jistě mluvily o „policejním státě“ a „policejním teroru“. Pravděpodobnější proto je, že vláda zasáhne až ve chvíli, kdy ji k tomu opravdu donutí nějaká skutečně kritická událost.

KAPITOLA — Macronův boj s islamismem nikam nevede. V Česku to migranti nenávidí, říká arabista Pelikán

Kromě problémů s „no-go zónami“, jejichž počet ve Francii již před časem přesáhl sedm stovek, a s důsledky migrační krize, s nimiž se Macron nepříliš úspěšně potýká prakticky od nástupu do funkce, musel a svým způsobem stále ještě musí čelit protestnímu hnutí tzv. žlutých vest (Mouvement des gilets jaunes). Ty zejména v roce 2018 útočily na „drastické“ a „asociální“ vládní (nejen) daňové reformy a současně protestovaly proti rostoucím cenám pohonných hmot, bydlení atd. Skutečnost, že musel protestujícím v řadě ohledů ustoupit (například v otázce plánovaného zvýšení cen pohonných hmot a zpřísnění technických kontrol vozidel, cen elektřiny a plynu, zvýšení minimální mzdy a v dalších bodech), Macrona znechutila; současně se ale zdálo, že si vzal tuto „lekci“ k srdci a pochopil, že chce-li obhájit prezidentský mandát, bude muset v budoucnu postupovat obratněji. 

Krize z posledních týdnů nicméně ukázala, že tomu tak nejspíš není. Dnes už v celé Evropě známý návrh zákona, na jehož základě mělo být trestné publikovat fotografie, případně nahrávky policistů v akci, vyvolal u značné části obyvatel francouzských měst – znovu – tak silný odpor, že jej vláda nakonec stáhla. K důvodům, proč Macron a jeho premiér Jean Castex ani tentokrát neuspěli, patří i nešťastné načasování, respektive souhra okolností. V době, kdy se o návrhu zákona živě diskutovalo v parlamentu i mimo něj a kdy se rodil masivní odpor, francouzští policisté v Paříži neadekvátně zasáhli proti známému hudebnímu producentovi Michelu Zeclerovi. Policie sice tvrdila, že producent kladl při běžné kontrole totožnosti odpor a napadl zásahovou jednotku, záznam, který na web umístil novinář David Perrotin, ji však usvědčil ze lži. Producent agresivní nebyl, a naopak musel čelit nevyprovokovanému brutálnímu útoku policistů. Vlna znechucení a rozhořčení, která se bez nadsázky přehnala celou Francií, byla o to větší, že kdyby platil výše zmíněný zákon, skončil by Zecler před soudem a zřejmě i ve vězení, stejně jako Perrotin, pokud by záznam pustil na veřejnost.

Násilí policistů vůči civilistům je ve Francii „velké téma“ již dlouhou dobu. Používání slzných granátů a zejména pušek s gumovými projektily (tzv. flashballs), jež středně těžce i těžce zranily několik lidí v době protestů žlutých vest, neadekvátně tvrdé metody při zatýkání a při výsleších i mizerné podmínky v celách pro předběžně zadržené – to vše vyvolává u opozičních politiků i veřejnosti stále silnější odpor. Ten navíc získal na síle v souvislosti s hnutím Black Lives Matter, které je v současné době kromě Spojených států amerických nejsilnější právě ve Francii. Zda si s tím Macronova vláda poradí, si v tuto chvíli netroufám říci, jsem ale spíše skeptický. 

Dalším problémem, před kterým představitelé francouzských vlád a velká část veřejnosti v posledních letech zavírali oči, byl, respektive je antisemitismus. Teprve Manuel Valls, jenž zastával úřad ministerského předsedy v letech 2014–2016 a v jehož vládě, čistě mimochodem, sloužil Emmanuel Macron jako ministr hospodářství a průmyslu, řekl, že „boj proti antisemitismu je, bohužel, nedílnou součástí našeho každodenního života“. V roce 2019 se podobně vyjádřil i tehdejší Macronův ministr vnitra Christophe Castaner a další vysocí vládní úředníci. Jejich slova při bližším pohledu nejsou překvapivá.

Tématu antisemitismu se věnuje i poslední číslo magazínu I. Objednávejte zde:

Pokud bychom se totiž podívali na seznam útoků proti Židům ve Francii v posledním desetiletí, zjistili bychom, že oba výše zmínění muži měli naprostou pravdu. Jako příklad lze uvést smrtící útok Francouze alžírského původu Mohammeda Meraha na rabína a tři židovské děti ve škole v Toulouse v roce 2012, nebo útok Francouze malijského původu Amedyho Coulibalyho na košer obchod s potravinami ve 20. pařížském obvodu v roce 2015; kromě toho dochází rok co rok, abych uvedl jiný projev antisemitismu, k útokům na památky připomínající oběti násilí na Židech a holocaustu (jen v roce 2019, ze kterého je již jejich výčet kompletní, došlo mimo jiné ke zničení pomníku stojícího na místě bývalé synagogy ve Štrasburku, zbořené nacisty za druhé světové války, k vážnému poškození desítek židovských hrobů a jejich posprejování hákovými kříži ve východofrancouzské obci Quatzenheim, k nastříkání podobných nápisů a znaků na zdi domů ve 14. pařížském obvodu atd.). O tom, jak vážná situace v tomto ohledu ve Francii je, svědčí i to, že v posledním desetiletí opustilo zemi přes půl milionu Židů, protože se zde necítili bezpečně. A ještě jedno číslo které má velkou vypovídací hodnotu: třebaže Židé tvoří „jen“ něco málo přes 1 % francouzského obyvatelstva, jednoznačně antisemitskou motivaci má přes 40 % všech nábožensky a rasově (tzv. zločiny z nenávisti) útoků v zemi. Důvodem je jednak překvapivě vysoká náchylnost Francouzů k různým konspiračním teoriím včetně víry v „celosvětové židovské spiknutí“, jednak již zmíněný rostoucí počet muslimů, včetně těch radikálních, usazených v zemi, o pravicových extremistech nemluvě.

Toto jsou pouze některé z vážných problémů, které sužují dnešní Francii. Jak to s vědomím toho všeho vypadá, na počátku druhé poloviny jeho mandátu, s nadějemi Emmanuela Macrona na znovuzvolení? Na první pohled nevalně, při bližším zkoumání ale přece jen maličko nadějněji. Vzhledem k roztříštěnosti opozice se mu za dva a čtvrt roku postaví nejen zatím neznámí lídři socialistů a republikánů, ale, s vysokou pravděpodobností, též faktický vůdce radikální levice Jean-Luc Mélenchon, který kandidoval již v roce 2017 a získal, což je skoro neuvěřitelné, téměř 20 % hlasů. Kromě toho může po prezidentské funkci „vystartovat“ někdo dosud zcela neznámý, ať už je či není součástí establishmentu, jako to v roce 2017 udělal právě Macron, stejně jako někdo ze strany zelených, kteří výrazně uspěli v posledních komunálních volbách, například charismatická starostka Štrasburku Jeanne Barseghianová. A samozřejmě šéfka Národní fronty Marine Le Penová, kterou Macron v roce 2017 porazil ve druhém kole poměrem 66,1:33,9 % hlasů. 

Vzhledem k rostoucí nespokojenosti a radikalizaci francouzské společnosti a také vzhledem k množství kandidátů si dovolím předpokládat, že do druhého kola postoupí, stejně jako před třemi a půl lety, Le Penová, která v něm ale, ať už proti ní bude stát kdokoli, snad kromě Mélenchona, prohraje. Strašák jménem Národní fronta bude s vysokou pravděpodobností spolehlivě fungovat i nadále, jak to ostatně mistrovsky popsal Michel Houellebecq ve svém románu „Podvolení“ (Soumission; 2015). Macronovým problémem tak bude právě to, aby se dostal do druhého kola, k čemuž bude potřebovat kolem 25 % hlasů (v roce 2017 vyhrál v prvním kole s 24,01 %). To není ani s jeho současnou rekordně nízkou podporou nemožné, zároveň to ale není ani náhodou jisté. Bude-li pokračovat ve své dosavadní politice rádoby reformních nepopulárních kroků, které navíc vzhledem k opozici skoro vždy uvíznou v polovině cesty, nebo od nich přímo udstoupí, budou jeho šance dál klesat. Bude-li naopak úspěšný a zajistí-li si druhé kole, nemůže v něm s Le Penovou, pokud by se opravdu utkal s ní, prohrát. 

Ať tak či tak, pátá republika je v každém případě „v pohybu“ či „na pochodu“, v tomto ohledu je název Macronova hnutí La République En Marche! mimořádně výstižný. Kam směřuje, je přitom těžké říct. Příznačné nicméně je, že většina Francouzů, hlavně těch ze středních vrstev, odpovídá na tuto otázku dobře známým sprostým slovem. Tak se nechme překvapit, do prezidentských voleb na jaře 2022 se ještě může stát – a určitě i stane – řada věcí, které s vnitropolitickou situací v zemi jaksepatří otřesou.

 

SDÍLET

Naše newslettery rozesíláme každý týden

Lednové počasí a chyby Francouzů. Co s odstupem víme o blackoutu, který ohrozil Evropu?

Jan Kalous
Dnes • 18:39

Možná jste si toho nevšimli, což je dobře. Nevšimla si toho v nějaké větší míře ani mnohá naše média, což už tak dobře není. Evropa se minulý pátek ocitla na hraně blackoutu. Je to ve své podstatě příběh o tom, jak nebezpečnou situaci v přenosové soustavě nastartovala Francie, ale zažehnaly ji české jaderné a uhelné elektrárny.

„Zelená politika je zároveň sociální politika.“ Přesvědčí o tom ČSSD a Zelení sebe a pak i voliče?

Vratislav Dostál
Dnes • 17:00

Podle politologů oslovených redakcí INFO.CZ je manévr sociálních demokratů, kteří chtějí v letošních sněmovních volbách kandidovat společně se Zelenými, odboráři a malými lokálními formacemi, pochopitelnou reakcí na proměnu politického terénu. Jednoduše řečeno ho lze číst jako pokus o záchranu levice v Poslanecké sněmovně. Zástupci obou stran tvrdí, že pokud má mít spojenectví smysl, musí být dlouhodobé. Otázka je, co na to voliči.

Rezervační systém je samozřejmě průšvih, ale nemalujme si příliš růžové alternativy

Martin Malý
Dnes • 13:12

KOMENTÁŘ MARTINA MALÉHO | V téhle zemi není asi už nikdo, kdo čekal, že start rezervačního systému v pátek v osm proběhne bez problémů. Taky neproběhl. Ale buďme spravedliví a dejme každému, co jeho jest…