Francie musí v posledních letech řešit spoustu vážných problémů. Prezident Emmanuel Macron je v úřadu od května 2017 a potýká se s tolika těžkostmi jako žádný z jeho předchůdců od doby, kdy generál Charles de Gaulle zachránil na přelomu padesátých a šedesátých let, v době tzv. „alžírské krize“, zemi před občanskou válkou. Kam Macron kráčí a jaké jsou jeho vyhlídky na znovuzvolení?
Budu se v následujícím textu soustředit na vnitro-francouzské záležitosti, a ty jsou tak či onak důsledkem dlouhotrvající imigrace, především ze severní Afriky a Blízkého východu. „Tikající bombou“ je situace v mnoha městech, zejména, avšak nikoli výhradně na jihu, kde narazíme na tolikrát zmiňované „no-go zóny“, které fungují v podsatě nezávisle na centrální vládě, na místních samosprávách, na policii i na justici. Podle řady francouzských politiků a policistů, kteří si většinou přejí zůstat v anonymitě, zavírají vlády před tímto problémem dlouhodobě oči a tváří se, jako by se nic nedělo. Změny, ke kterým ve francouzských městech zvlášť v posledním desetiletí došlo, jsou přitom zásadní.
Zcela příznačné bylo v tomto směru vyjádření Noama Anouara, policisty, jemuž se loni v utajení podařilo proniknout do islamistických kruhů: „Gangy v „no-go zónách“ nejenže vytvořily paralelní ekonomiku založenou primárně na obchodování s drogami; fakticky jsou s Francií ve válce, stejně jako se západní civilizací jako celkem; intenzivně spolupracují s islamistickými organizacemi, podílejí se na teroristických útocích (nebo je, přinejmenším schvalují); plenění, rabování a násilí pak chápou jako chvályhodné nájezdy proti nevěřícím.“ Podle Anouara, mimo jiné autora bestselleru „Francie to musí vědět“ (La France doit savoir; 2019), i dalších odborníků, kteří se situaci věnují, bude k tomu, aby si stát vzal tato území zpět, zapotřebí obrovského množství prostředků a nebude to údajně možné bez asistence armády. Osobně chci věřit, že se tak stane dříve, než budou jih Francie, případně celá země vypadat tak, jak jej ve své knížce povídek s názvem „Krvavé levandule“ (2019) popisuje publicista Marian Kechlibar.
