Nezabil bych své dítě jen proto, že není dokonalé. Takové jsou mé hodnoty. Nicméně dávám za pravdu bývalému polskému ministru zahraničí a nyní europoslanci za Občanskou platformu Radoslawu Sikorskimu, který na rozhodnutí soudu reagoval slovy, že věřící většina nemá právo vnucovat své hodnoty menšině. A doprovodil to emotivním srovnáním, že takto by mohli kanibalové demokraticky odhlasovat, že snědí menšinu. Trefné srovnání.
Otázka, co vše si v demokracii smí dovolit většina vůči menšině, je zásadní. Ono nestačí, že smíte volit. Musíte mít také zaručena svá práva a svobody bez ohledu na to, kdo je u moci. Zemanův oblíbený bonmot, že kdo s ním nesouhlasí, tak nerespektuje výsledek svobodných voleb, je fatálně chybný. Je třeba, aby u citlivých témat, jež se dotýkají hlubokých citů lidí a výchovou vštípených norem chování, panoval široký konsensus, jinak se společnost rozpadá na kusy v kulturních válkách. Právě to se nám na Západě děje.
Zatímco u nás panuje – zejména díky zdrženlivosti konzervativců – v otázkách bioetiky jistý smír, v západní Evropě vítězní liberálové dávají všem najevo, jak jim chutná moc. S konzervativci se v podstatě nediskutuje, jejich názory jsou a priori vyloučeny ze „slušné“ debaty, onálepkovány jako bigotní, homofobní, misogynní či rovnou „nedemokratické“. Pokud se s tím nositelé konzervativních hodnot nesmíří, bývají exkomunikováni ze společenství, označeni za „neosoby“, umlčeni a ostrakizováni.
No, a v Polsku pod vládou PiS je to obráceně. Momentálně zde mají navrch konzervativní kruhy a zacházejí s liberály stejně jako oni s konzervativci ve zbytku Evropy. Prosazují svou agendu ve školách, dávají najevo neskrývaný odpor k LGBT ideologii, mocný katolický klér ovlivňuje politiku. Nyní dokonce své hodnoty prosazují přes ústavní soud, v němž řadu míst obsadili bývalí konzervativní poslanci. Liberálové křičí a já se jim nedivím. Ale jsem zvědav, jestli se sami budou chovat lépe, až se vrátí k moci… Obávám se, že nikoli.
V Polsku jsou konzervativci a liberálové na kordy a nemají si co vyčítat. My ovšem z velké většiny vidíme pouze přešlapy těch prvních, protože drtivá většina médií jsou liberální a informují selektivně. Když zůstaneme u potratů, mainstreamoví novináři se rozčílí, že zásah ústavního soudu dále přitvrdil beztak přísný zákon, takže interrupce se v Polsku stanou takřka nemožnými. Ale podporují stejně extrémní názor, že „žena si se svým tělem může dělat co chce“, který naopak zcela neguje základní ústavní právo na život.
Jde o začarovaný kruh. Stará mravní zásada „nečiň jiným, co nechceš, aby činili oni tobě“, se v kulturních válkách obrací v pravý opak: „udělej mu to nejhorší, co můžeš, když můžeš“. Ne, většina opravdu nesmí vše (a je jedno, zda je parlamentní, či daná absolutní převahou ve veřejné debatě). Musíme brát ohled na city druhých a složité etické a hodnotové otázky řešit trpělivým diskutováním a hledáním rozumného kompromisu, ne válcováním menšiny. Jinak opravdu místo civilizovaného řádu zavládne „právo lidožroutů“.
