Před 150 lety zemřel Alexandre Dumas starší, jeden z největších vypravěčů světové literatury

05. 12. 2020 • 14:00
Právě dnes, 5. prosince 2020, uplynulo sto padesát let od úmrtí Alexandrea Dumase staršího (1802–1870), autora „Tří mušketýrů“ a „Hraběte Monte Crista“, francouzského romanopisce a dramatika, jednoho z nejplodnějších, nejčtenějších a nejúspěšnějších spisovatelů všech dob. Proč jsme jeho romantické a dobrodružné knížky a filmy, natočené podle nich, v mládí tolik milovali a jak moc v nás zůstaly i v dospělém věku?

Ještě předtím, než přejdeme k jeho dílu, je třeba říci, že za román by stál už samotný Dumasův životní příběh, respektive příběh jeho rodiny. Otcem budoucího spisovatele byl totiž generál francouzského revolučního vojska Thomas-Alexandre Dumas Davy de la Pailleterie (1762–1806), jeden z velitelů slavné „italské armády“ (tj. Napoleonovy armády, která ve druhé polovině devadesátých let 18. století dobyla Itálii a o které tak skvěle psal Stendhal v „Kartouze parmské“). „Vtip“ spočíval v tom, že se nenarodil ve Francii, nýbrž na dnešním Haiti francouzskému aristokratovi jménem Alexandre Antoine Davy de la Pailleteriea (1714–1786) a jeho otrokyni Marii-Cessette Dumasové, po níž převzal on sám a po něm i známý spisovatel své jméno. Skutečnost, že mladík, jenž byl po matce afro-antilského původu, mohl udělat velkou kariéru v armádě, výtečně vypovídá o do té doby nevídaných možnostech uplatnění nadaných jedinců (všem handicapům navzdory) v době po Velké francouzské revoluci i o příčinách triumfů revoluční a napoleonské armády napříč Evropou.

Vraťme se ale k „našemu“ Alexandreovi. Jeho rodištěm byla severofrancouzská Pikardie s historickým centrem Amiensem, tj. oblast, jejíž obyvatelé jsou – jak se alespoň ve Francii traduje – proslulí svou tvrdošíjností (o čemž ostatně Dumas sám píše v prvním díle „Tří mušketýrů“) a vytrvalostí. Máloco charakterizuje Dumasovu povahu výstižněji. Posedlost psaním, kterou projevoval již jako mladík a která mu, stejně jako doslova neuvěřitelná píle, vydržela až do smrti, byla totiž tím hlavním, co, kromě úžasného, bohem daného talentu, vedlo k jeho úspěchu.

Ten měly již historické divadelní hry z přelomu dvacátých a třicátých let, skutečné „triumfy“ ale přišly až ve čtyřicátých letech. Kromě Dumase se o ně spoluzasloužil také jeho, jak to jen říci, docela jistě ne spoluautor, spíše spolupracovník Auguste Maquet (1813–1888), jenž Alexandreovi až do druhé poloviny padesátých let navrhoval témata, připravoval mu rešerše a dělal výpisky, z nichž pak spisovatel vytvářel svá díla. Bylo tomu tak u „Tří mušketýrů“, jež vyšly poprvé v roce 1844, i u „Hraběte Monte Crista“ z let 1844 a 1845. Již sám fakt, že kromě obou rozsáhlých románů vydal Dumas v těchto letech i další knihy, například „Tři mušketýry po dvaceti letech“ či „Královnu Margot“, svědčí o tom, jakou „továrnou“ na literaturu byl a jak moc pracovitý dokázal být.

V první řadě byl ale vynikajícím spisovatelem, který se navíc svou prací skvěle bavil. Kdysi v mládí, nevím už přesně kdy a kde, dost možná v předmluvě k jedné z jeho knížek, jsem četl, jak Dumase údajně přišel navštívit některý z jeho přátel, ale netroufl si vstoupit do místnosti, z níž se ozývaly výkřiky a veselý smích. Vzhledem k tomu, že ruch ani po delší době neustával, se dotyčný nakonec přece jen odvážil zaklepat a vejít dovnitř, kde však k jeho překvapení seděl jen autor, povídal si se svými hrdiny a chechtal se vtipům, které jim sám vložil do úst. Je-li tato historka pravdivá či nikoli, není vůbec důležité – je totiž uvěřitelná a výtečně vystihující postavu autora i způsob jeho tvorby.

O kvalitě Dumasových knih, jeho postav a příběhů, které stvořil, nejlépe vypovídá skutečnost, že se báječně čtou i více než sto pětasedmdesáti letech. Athos, Porthos, Aramis a d᾽Artagnan, o dalších figurách nemluvě, jsou dnes fakticky literární archetypy, stejně jako hrabě Monte Cristo ze stejnojmenného románu. Není žádnou náhodou, že markýz ze Salisbury, ministerský předseda britské královny Viktorie z přelomu 19. a 20. století, jenž byl doslova posedlý politikou, řekl, že „Hrabě Monte Cristo“ je jediný román, který mu dovolil na politiku alespoň na chvíli zapomenout. Taková slova od takového muže jsou pro autora jaksepatří cenným vyznamenáním.

Stejným uznáním je i to, že si na Dumasovy „Tři mušketýry“ pamatujeme všichni, úplně všichni, i když je to ve většině případů už hodně dávno, co jsme je s očima navrch hlavy četli. Na d᾽Artagnanův příjezd do Paříže na vyzáblém žlutém koni, na jeho první setkání s budoucími přáteli, na jejich šermířské souboje s gardisty a na to, jak se rodilo heslo „jeden za všechny, všichni za jednoho“, na intriky kardinála de Richelieu a jeho agenta hraběte Rocheforta („Vy se mě bojíte, Rocheforte? Ano, já se Vás bojím, Eminence. Ale já Vás mám, synu, rád…“), na věrnost Constance Bonacieux(ové), na proradnost krásné Mylady, na zamilovaného vévodu z Buckinghamu, na půvabnou královnu Annu Rakouskou a slabošského Ludvíka XIII., na obléhání protestantů u La Rochelle, a také ovšem na sluhy pánů mušketýrů, i tihle zemití chlapíci (Planchet, Grimaud, Mousqueton a Bazin) jsou strašně důležitou součástí románu, který by bez nich nikdy nebyl tím, čím je, totiž strhující historickou freskou, plnokrevným obrazem Francie v divokém 17. století.

O „Monte Cristovi“ platí totéž, jenom kulisy a doba jsou jiné – první polovina 19. století, doba post-napoleonská, čas restaurace Bourbonů a tzv. Červencové monarchie. Příběh, jejž Dumas vytvořil tentokrát, přitom přitahuje čtenáře snad ještě více než ten „mušketýrský“. Příběh o velké lásce, o podlé zradě, o nezměrném utrpení, o pečlivě naplánované pomstě, o laskavém odpuštění a o nalezení klidu a míru v duši… A ty postavy! Námořník Edmond Dantes, respektive hrabě samotný a krásná Mercedes na straně jedné a závistivý účetní Danglars, žárlivý katalánský voják Fernando Mondego, budoucí hrabě Morcerf, a zbabělý královský prokurátor Villefort na straně druhé, a k tomu abbé Faria, Edmondův spoluvězeň s pevnosti If, bájný poklad na ostrově z názvu knihy a vůbec celé to veliké plátno – fascinující portrét francouzské společnosti z první poloviny 19. století, který si nijak nezadá s Balzacovou „Lidskou komedií“, se Stendhalovými společenskými romány či s Maupassantovým „Miláčkem“.

Abych ale nepsal jen o Dumasových nejslavnějších knihách. Vynikající byly také jejich mnohé filmové adaptace. Pokud jde o „Tři mušketýry“, o třídu nejlepší je, alespoň podle mého názoru, dvojdílné zpracování s názvy „Královnin náhrdelník“ a „Myladina pomsta“ ze sedmdesátých let v režii Richarda Lestera, známého také tím, že točil s legendárními liverpoolskými Brouky. Mladičký Michael York jako d᾽Artagnan, sexuální symbol éry Raquel Welch(ová) jako Constance Bonacieux(ová) či Faye Dunaway(ová) jako Mylady, na to se nedá nikdy zapomenout, stejně jako na Lesterova úchvatná aranžmá šermířských soubojů, na to, že nejlépe ze všech porozuměl Dumasovi v tom, že „mušketýři“ jsou jak velká romantika a velké dobrodružství, tak velká legrace, na to, že neidealizoval, „nečistil“ a „nevoněl“ dobu, ve které se příběh odehrává. V případě filmového zpracování Monte Crista z roku 1954 úplně stačí uvést jediné jméno – Jean Marais, a je řečeno všechno. Jeho ušlechtilá tvář trpícího mladého muže v kobce pevnosti If a odhodlaného mstitele z nejvyšší společnosti mi naskočí před očima vždy, když někdo zmíní autora a jeho slavnou knihu, a nejsem zdaleka sám.

Když Alexandre Dumas na sklonku podzimu, 5. prosince 1870, umíral, navzdory velkým částkám, které během své spisovatelské dráhy vydělal, prakticky bez peněz, u svého syna, rovněž známého autora Alexandrea Dumase mladšího (autora, například, „Dámy s kaméliemi“; 1848), prožívala Francie truchlivé časy. Porážka ve válce s Pruskem, pád kdysi oslnivého druhého císařství a mizerný výhled do dalších let – právě takové byly kulisy, v nichž se ve středofrancouzském Puys odebíral na věčnost autor, jehož milovali čtenáři v době, kdy žil, a stejně tak ho milujeme i my dnes. Jestli byl „největším vypravěčem“ moderní (nejen francouzské) literatury, nevíme, jedním z největších ale zcela jistě. Tak si dnes večer vezměte do ruky „Monte Crista“, nebo si pusťte Lesterovy „Tři mušketýry“, připijte dobrým vínem jejich duchovnímu otci a zaručeně Vám bude dobře.

 

SDÍLET

Naše newslettery rozesíláme každý týden

Lednové počasí a chyby Francouzů. Co s odstupem víme o blackoutu, který ohrozil Evropu?

Jan Kalous
Dnes • 18:39

Možná jste si toho nevšimli, což je dobře. Nevšimla si toho v nějaké větší míře ani mnohá naše média, což už tak dobře není. Evropa se minulý pátek ocitla na hraně blackoutu. Je to ve své podstatě příběh o tom, jak nebezpečnou situaci v přenosové soustavě nastartovala Francie, ale zažehnaly ji české jaderné a uhelné elektrárny.

„Zelená politika je zároveň sociální politika.“ Přesvědčí o tom ČSSD a Zelení sebe a pak i voliče?

Vratislav Dostál
Dnes • 17:00

Podle politologů oslovených redakcí INFO.CZ je manévr sociálních demokratů, kteří chtějí v letošních sněmovních volbách kandidovat společně se Zelenými, odboráři a malými lokálními formacemi, pochopitelnou reakcí na proměnu politického terénu. Jednoduše řečeno ho lze číst jako pokus o záchranu levice v Poslanecké sněmovně. Zástupci obou stran tvrdí, že pokud má mít spojenectví smysl, musí být dlouhodobé. Otázka je, co na to voliči.

Rezervační systém je samozřejmě průšvih, ale nemalujme si příliš růžové alternativy

Martin Malý
Dnes • 13:12

KOMENTÁŘ MARTINA MALÉHO | V téhle zemi není asi už nikdo, kdo čekal, že start rezervačního systému v pátek v osm proběhne bez problémů. Taky neproběhl. Ale buďme spravedliví a dejme každému, co jeho jest…