Před 150 lety zemřel Alexandre Dumas starší, jeden z největších vypravěčů světové literatury

Právě dnes, 5. prosince 2020, uplynulo sto padesát let od úmrtí Alexandrea Dumase staršího (1802–1870), autora „Tří mušketýrů“ a „Hraběte Monte Crista“, francouzského romanopisce a dramatika, jednoho z nejplodnějších, nejčtenějších a nejúspěšnějších spisovatelů všech dob. Proč jsme jeho romantické a dobrodružné knížky a filmy, natočené podle nich, v mládí tolik milovali a jak moc v nás zůstaly i v dospělém věku?

Ještě předtím, než přejdeme k jeho dílu, je třeba říci, že za román by stál už samotný Dumasův životní příběh, respektive příběh jeho rodiny. Otcem budoucího spisovatele byl totiž generál francouzského revolučního vojska Thomas-Alexandre Dumas Davy de la Pailleterie (1762–1806), jeden z velitelů slavné „italské armády“ (tj. Napoleonovy armády, která ve druhé polovině devadesátých let 18. století dobyla Itálii a o které tak skvěle psal Stendhal v „Kartouze parmské“). „Vtip“ spočíval v tom, že se nenarodil ve Francii, nýbrž na dnešním Haiti francouzskému aristokratovi jménem Alexandre Antoine Davy de la Pailleteriea (1714–1786) a jeho otrokyni Marii-Cessette Dumasové, po níž převzal on sám a po něm i známý spisovatel své jméno. Skutečnost, že mladík, jenž byl po matce afro-antilského původu, mohl udělat velkou kariéru v armádě, výtečně vypovídá o do té doby nevídaných možnostech uplatnění nadaných jedinců (všem handicapům navzdory) v době po Velké francouzské revoluci i o příčinách triumfů revoluční a napoleonské armády napříč Evropou.

Vraťme se ale k „našemu“ Alexandreovi. Jeho rodištěm byla severofrancouzská Pikardie s historickým centrem Amiensem, tj. oblast, jejíž obyvatelé jsou – jak se alespoň ve Francii traduje – proslulí svou tvrdošíjností (o čemž ostatně Dumas sám píše v prvním díle „Tří mušketýrů“) a vytrvalostí. Máloco charakterizuje Dumasovu povahu výstižněji. Posedlost psaním, kterou projevoval již jako mladík a která mu, stejně jako doslova neuvěřitelná píle, vydržela až do smrti, byla totiž tím hlavním, co, kromě úžasného, bohem daného talentu, vedlo k jeho úspěchu.

Ten měly již historické divadelní hry z přelomu dvacátých a třicátých let, skutečné „triumfy“ ale přišly až ve čtyřicátých letech. Kromě Dumase se o ně spoluzasloužil také jeho, jak to jen říci, docela jistě ne spoluautor, spíše spolupracovník Auguste Maquet (1813–1888), jenž Alexandreovi až do druhé poloviny padesátých let navrhoval témata, připravoval mu rešerše a dělal výpisky, z nichž pak spisovatel vytvářel svá díla. Bylo tomu tak u „Tří mušketýrů“, jež vyšly poprvé v roce 1844, i u „Hraběte Monte Crista“ z let 1844 a 1845. Již sám fakt, že kromě obou rozsáhlých románů vydal Dumas v těchto letech i další knihy, například „Tři mušketýry po dvaceti letech“ či „Královnu Margot“, svědčí o tom, jakou „továrnou“ na literaturu byl a jak moc pracovitý dokázal být.

Pátá republika je na pochodu, ale kam? Francie se topí v problémech a prezident Macron neví, co s tím

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital