KOMENTÁŘ VRATISLAVA DOSTÁLA | První novoroční projev prezidenta Petra Pavla nezklamal. Pokud ho srovnáte s podobnými promluvami jeho předchůdce Miloše Zemana, anebo pokud si představíte, jak by se asi tohoto úkolu zhostil jeho protikandidát ve druhém kole přímé volby prezidenta, tedy Andrej Babiš, musíte se zákonitě dopracovat k tomu, že šlo v kontextu doby a politického provozu posledních let vlastně o projev dost ojedinělý.
Na úvod se musím vrátit ke své osobní zkušenosti s Petrem Pavlem. V čase kampaně před přímou prezidentskou volbou jsem měl možnost mu být několikrát na blízku, mluvit s ním a vidět ho v akci, mezi lidmi. Mimo jiné jsem s ním strávil den na výjezdu v Ostravě a jejím okolí.
Co bylo patrné už tehdy, Petr Pavel potvrdil i nyní ve funkci prezidenta: disponuje jistým kouzlem, jehož podstata spočívá v nenucené upřímnosti, civilním a neokázalém vystupování. A hlavně, co říká, to si také myslí.
Ve svém starším textu jsem to popsal takto:
„Pokud s ním chvíli mluvíte, záhy zjistíte, že to, co říká, si také myslí. Může to znít banálně, jenže v současné české politice nejde zrovna o samozřejmost. Pavel se nepřetvařuje a nehraje roli. A hlavně: nedělá z toho všeho žádnou vědu. Nejspíš je za tím jeho dlouholetý pobyt v armádě – Pavel bere vše, do čeho se pustí, jako službu. Jako úkol, který je potřeba bez řečí vzít na sebe. Je v tom nejlepším slova smyslu normální, což pochopitelně neznamená, že s ním musíte ve všem souhlasit.“
A přesně to lze říct i o jeho prvním prezidentském novoročním projevu, který nemohl nezačít jinak než zmínkou o předvánočním řádění psychopatického střelce na pražské filozofické fakultě.
Pavel správně apeloval, abychom překonali strach a nevzdávali se svobody. „Nesmyslná ztráta tolika, ve většině případů mladých životů v nás vyvolala obrovský smutek, lítost, ale i niterný vztek. Přestože v nás tyto pocity zůstanou dlouho, jako společnost musíme především překonat strach. Nemůžeme si nechat vzít radost ze života a naději v lepší časy.“
V podtónu této pasáže byla cítit obava, abychom nepodlehli nějaké formě lhostejnosti k rozličným typům bezpráví a nespravedlnosti. Podle Pavla by nikdo z nás neměl přehlížet agresivní chování, a to ani na sociálních sítích, měl by se naopak zastávat slabších a neignorovat problémy ve svém okolí.
„Buďme připraveni na krizové situace, ale nenechme se paralyzovat strachem,“ dodal. V reálném světě nic z toho není zrovna jednoduché. Navíc je stále docela dost lidí, kteří mají problémy s tím, aby zaopatřili sebe a své nejbližší, přesto je správné, že tato slova z Hradu zazněla.
Dále: pokud je dominantní osou české politiky posledních let konflikt mezi demokraty a populisty, prezident dal jasně najevo, na čí straně stojí. Vlády Petra Fialy se zastal a poukázal na to, že ji tvoří pět stran, což není z definice zrovna jednoduchá konstelace.
Možná právě tady prezident část lidí popudil, ale zase: byť mohl a měl být k vládě kritičtější, ostatně její problém už dávno není – jak řekl – v nešikovné komunikaci, nýbrž v tom, co reálně prosazuje a jaké to bude mít důsledky pro životy lidí. I tak je dobré ocenit, že Pavel řekl, co si myslí a nesnažil se podbízet většině.
Zrovna tak správná byla kritika populistů a celkového politického provozu. Sám o tom něco vím – a věřte, že být politický reportér v čase, kdy je Poslanecká sněmovna permanentně zablokovaná kvůli nekonečným obstrukcím opozice, která se ovšem hájí tím, že se ve vztahu k ní vláda chová bezohledně, je k uzoufání otřesná zkušenost.
Takže pokud prezident řekl, že ho netěší vulgarizace politické diskuse a pokud vybídl kompletní politickou reprezentaci k tomu, aby mezi svá předsevzetí zařadila i to, že bude náš veřejný prostor kultivovat a ne znehodnocovat, nelze s ním než bezvýhradně souhlasit.
Škoda jenom je, že se nic takového skoro jistě nestane. Trend spočívající v brutálním zhrubnutí naší politické kultury je patrný už dlouho a síla, která by ho zvrátila, neexistuje.
Tím se dostávám k další úvaze prezidenta, kterou ne každý bude ochotný akceptovat, natož chválit. Petr Pavel se jednoznačně postavil za přijetí společné evropské měny. I v tomto ohledu se letos nejspíš reálně nestane vůbec nic. Pokud se prezident postavil na stranu vlády v jejím konfliktu s populisty, tady jde o téma, na kterém se neshodne ani samotná pětikoalice.
Vyloženě občerstvující byla v každém případě závěrečná pasáž novoročního projevu prezidenta. Právě tady byl patrný, snad až do očí bijící rozdíl mezi ním a jeho předchůdcem na Hradě. Pavel se povzbudivě a s pochopením snažil oslovit mladé lidi, když řekl toto: „Uvědomuji si, jak neutěšitelné je pro vás myslet na budoucnost, kde se zdá téměř nemožné dosáhnout na uspokojivé bydlení a ekonomickou samostatnost, na budoucnost ve světě, kde se životní prostředí hroutí. Jak těžké je fungovat pod tlakem digitálního světa, který představuje nekonečný příliv informací, možností, nepřetržitou komunikaci a zároveň nároků, které na vás máme.“
Ubezpečil je také, že potřebujeme jejich nápady, odvahu, aktivitu a schopnost stát si za svým. „Mladá generace byla vždy nositelem změny. Proto má cenu, abyste se zajímali o své okolí a snažili se měnit věci k lepšímu. A vím, že mnozí z vás to dělají i přesto, že se setkáváte s nepochopením. A za to si vás vážím. Budu proto podporovat změny, které obrátí pozornost politiky a společnosti k potížím mladé a nejmladší generace. Jsem připraven takové změny také iniciovat. Dostatek energie k tomu, abychom napravovali věci, které se nám zdají být nefunkční, bych přál nám všem.“
Kéž by se aspoň tato slova proměnila v reálné skutky. Protože pokud česká politika něco potřebuje, je to generační obměna a schopnost reagovat na kvapem se měnící svět v jejím okolí.
Už jsem to také psal: česká politika mladé lidi netáhne, což je velký problém, na který mohou především tradiční politické strany docela brzo šeredně doplatit. Třeba proto, že namísto toho, aby řešily výzvy budoucnosti a technologická, pracovní, sociální nebo geopolitická rizika, do kterých se náš svět řítí, obrací svou pozornost k věcem včerejším. Ty ale pálí čím dál míň voličů. A je dobře, že to aspoň na Hradě vnímají stejně.
