Docent Pullmann a profesor Klaus, bratři v triku mravního relativismu

 FOTO: Jan Handrejch / Právo / Profimedia

Martin Schmarcz

28. 07. 2020 • 17:33
KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Jeden se označuje za postmarxistu a odmítá nazývat komunismus totalitním režimem. Druhý je ekonomický liberál a z totalitních sklonů podezírá Evropskou unii. První vidí ve stalinských lynčích demokratické prvky, protože „lid“ mohl soudit elity, druhý vyzdvihuje normalizační život obyčejných lidí oproti „elitářským disidentům“. Co je spojuje? Mravní relativismus a nevyrovnání se s minulostí.

Na první pohled nemají čtyřicátník Pullman a sedmdesátník Klaus společného vůbec nic. Nedělí je jen těch třiatřicet let v datu narození, ale i světonázor. Děkan filozofické fakulty je progresivní liberál, neomarxista. Profesor ekonomie a bývalý prezident stojí ekonomicky napravo a hodnotově je národovec. Oba však dobře dokumentují bídu naší postkomunistické reality. Je to bída mravní, která spočívá v tom, že na rozdíl od západních Němců jsme se nesrovnali s vlastní totalitní minulostí.

Václav Klaus velmi dlouho bojoval proti obrazu Václava Havla coby druhého Tomáše G. Masaryka. Proto vždy v protikladu k disidentství stavěl život normalizačních mas. Ostatně sám si v té době dokázal budovat velmi slušnou kariéru. Na čemž není nic špatného, kdyby později jako významný politik nebránil skutečné reflexi totalitního režimu. Kdykoli šlo o mravní vypořádání se s neblahým historickým dědictvím – o restituce, antikomunismus, protiněmeckou hysterii – hájil normalizační narativy a status quo.

Podle Klause se Češi nemusejí zásadně vyrovnávat s totalitou, tak jak to po válce učinili Němci, nemají cítit vinu za „podvolení se“ komunismu a za svá selhání. Havlovo odmítnutí zvát na Hrad komunisty označil za chybu a sám je okamžitě po svém zvolení přijal. Nikdy se nedokázal domluvit s německými konzervativci, ale zato měl a má dobré vztahy s ruským prezidentem Putinem. Podporuje protievropský nacionalismus a od podpory AfD ho neodradí ani to, že žádá zrušení Benšových dekretů.

Tím vším ovšem Václav Klaus nijak nevybočuje z českého průměru. Naopak, jde mu naproti. Ostatně dnes nám vládnou dva předlistopadoví bolševici s podporou KSČM. Otázka zní, zda si postkomunistická země může dovolit mravně průměrného prezidenta a zda Klaus svou věčnou bagatelizací morálních otázek minulosti neumetl cestičku nemravnému podprůměru… Za Václava Havla byli nositelé normalizačních názorů zalezlí, za Václava Klause vystrčili tykadla a za Miloše Zemana opět vítězoslavně vylezli z děr.

Tím se dostáváme k Michalu Pullmanovi. Ve frontě za vládnoucími starými bolševiky čeká generace neomarxistů. Ovšemže jsou antiklausovští a 90. léta považují za peklo na zemi. Ale relativizace špatností reálného socialismu se jim hodí a sdílejí ji. Z prostého důvodu. Sami dokola opakují lživou mantru, že přece socialismus ve skutečnosti nikde neexistoval a chystají se ho vybudovat „znovu a lépe“. Jejich mottem je tvrzení „myšlenka dobrá, realizace špatná“. Jako by třídní nenávist vůbec mohla být dobrý nápad…

I docent Pullmann se stejně jako profesor Klaus dovolává „obyčejného člověka“. V odsuzování elit dělníky za stalinských čistek vidí „demokratické prvky“. A vůbec je prý třeba zahodit starý a prý ideologický termín totalita, neboť skutečnost je prý daleko složitější a barvitější, režim se neudržoval jen násilím a vydržel tak dlouho proto, že ho široké masy v zásadě akceptovaly. Svoboda a cestování údajně zajímaly jen elity, zatímco obyčejný člověk je nepostrádal a žil celkem v pohodě atd.

Je neuvěřitelné, že akademicky vzdělaný člověk dokáže z banálního faktu, že i v totalitě musejí lidé nějak žít, vytvořit obludnou konstrukci mravního relativismu, která de facto vyviňuje špičky bolševického režimu. Přejímá tím hlavní tezi Husákova „gulášového socialismu“, že lidem je místo represí třeba zavřít ústa chlebem a trestat jen vzpurné, aby se masy bály, že přijdou o ten chleba a „držely ústa a krok“. Ve stejném duchu vykládá historii na Filozofické fakultě UK. A není sám, naopak.

Tím se kruh uzavírá. Klaus začal relativizací zásluh protikomunistického odboje (mimo jiné nikdy neuznával bratry Mašíny), pomohl tím připravit půdu pro nástup Zemanova starobolševického režimu a dnes neomarxisté relativizují totalitní povahu „reálného socialismu“. Takže ze svobodné polistopadové přítomnosti Havlovy republiky jsme se nechali odpálkovat do zemanovsko-babišovského komunistického revivalu a z něj se možná obloukem přeneseme rovnou do neomarxistické budoucnosti.

Na Pullmannově a Klausově zájmu o obyčejného člověka by nebylo nic nemravného, kdyby jim nesloužil k zamlžení podstaty režimu, a to v zájmu vlastních politických cílů. Někdejší premiér a prezident chtěl ponížit zásluhy Václava Havla a oslabit tak jeho význam a vliv. Děkan filozofické fakulty připravuje půdu, aby bylo možné resuscitovat marxistické myšlenky, které přece „nebyly zlé, jen byly zle realizovány“.

Implikace, že totalita nebyla tak zlá, jak ji vidí antikomunisté, protože ji mnoho obyvatel akceptovalo, je zvrácená ze samé své podstaty. Mravní hlediska jsou absolutní, nedá se o nich „demokraticky“ hlasovat, a už vůbec je nelze relativizovat tím způsobem, že násilím donutíte dost lidí, aby se smířili s nemravností. Samozřejmě nemůžete kolektivně odsoudit všechny Němce a Čechy za nacismus či komunismus. Ale musíte jím alespoň říci, že dělali něco špatného, když se těmto režimům podvolili, byť ne vždy dobrovolně.

To jsou paradoxy, pane Vaněk! Neomarxistický docent Pullmann volně navazuje na národoveckého profesora Klause. Nevím, zda by takto absurdní drama o bratrech v relativistickém triku Havla vůbec napadlo. Jisté je, že mravní relativismus nikdy nepřinesl nic dobrého. Může nám přinést i neomarxistický režim? Přeci jen od sametové revoluce uběhl čas jedné generace. A jak že to říkal Ronald Reagan? Svoboda není nikdy dál než jednu generaci od zániku? Jsem ovšem optimistou. Staří normalizátoři vymřou a ti mladí jsou zatím v generaci ve věku mých dětí v menšině. Uvidíme, snad jsme je vychovali pro svobodu, a ne proto, aby jako dědové sedli na lep nějakým mravním relativistům.


SDÍLET