KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Před pár dny vzbudilo pozornost (nejen) evropských politiků a médií společné prohlášení maďarského ministra obrany a jeho rakouské kolegyně, že obě země nebudou – v plné shodě – dodávat žádné zbraně Ukrajině, neboť nechtějí přispívat k další eskalaci tamní války a k jejímu možnému rozšíření do střední Evropy. V humanitární pomoci uprchlíkům prý hodlají pokračovat, „přímé zapojení do války“, kam podle nich spadají i dodávky zbraní, ale nepřipadá v úvahu. Zatímco v případě Orbánova Maďarska není takový postoj žádným překvapením, fakt, že se k němu takto jednoznačně připojilo Rakousko, vyvolal u některých politiků a komentátorů přece jen „pozvednutí obočí“. Podle mě ale není k překvapení žádný důvod.
Staré stíny, na které nejde zapomenout
Začnu, na první pohled možná nelogicky, osobním příběhem, starým bezmála čtrnáct let. V září roku 2009 jsem se shodou okolností, které teď nejsou podstatné, ocitl na velké mezinárodní konferenci k sedmdesátému výročí rozpoutání druhé světové války v jednom latinskoamerickém velkoměstě.
Společnost akademiků, kteří pocházeli z celého světa, Latinskou Amerikou obecně počínaje, přes Spojené státy a Evropu konče, byla poměrně pestrá, stejně jako témata, o nichž hovořili a o nichž následně diskutovali. Všechno probíhalo tak, jak podobné akce probíhají, a to až do té doby, než jedna rakouská kolegyně přednesla příspěvek na téma „Rakousko – první oběť nacistické agrese“.
Ne snad, že by byl takový příspěvek něčím překvapivý. Kolegyně „odvyprávěla“ standardní interpretaci o tom, jak se nevinní Rakušané stali na sklonku zimy, v březnu 1938, obětí německé/nacistické/hitlerovské rozpínavosti (tzv. anšlus) a jak se po následné druhé světové válce a po osvobození země a po odchodu Sovětů z ní v roce 1955 šťastně navrátili ke svobodě a k demokracii.
Promiňte mi tu ironii, ale přesně takhle to podle kolegyně bylo. Konferenční příspěvek by nicméně pravděpodobně nevyvolal větší rozruch (skoro na každé konferenci jsou příspěvky skvělé, průměrné i horší, tak už to bývá), kdyby se jednání neúčastnil krajan dotyčné, působící ovšem již dlouhou dobu ve Spojených státech.
Během příspěvku, líčícího „znásilnění nevinné země“, sice ještě vydržel v klidu, na diskusní odpoledne si ale během polední přestávky připravil zajímavou prezentaci. „Rád bych vám na úvod svého vystoupení něco pustil,“ řekl a tvářil se přitom poněkud zlomyslně.
V sále zhaslo světlo a na plátně se objevily velmi dobré záběry z 15. března 1939, kdy německá Wehrmacht obsadila českou část již mrtvé tzv. druhé Česko-Slovenské republiky včetně Prahy. Scény z Václavského náměstí, které kolega pouštěl ostatním, jistě dobře znáte: Němečtí vojáci v typických přilbách na hlavách, mlčící dav přihlížejících, slzy a zoufalá bezmoc v očích, zaťaté pěsti…, zkrátka zjevný obraz ponížení, podrobení a budoucí zkázy. „Tohle,“ řekl rakousko-americký kolega tiše, „je Praha v březnu 1939. Takhle vypadá skutečně znásilněná, obsazená země.“
Po chviličce ticha pak pustil další ukázku, již mnozí znáte rovněž: vídeňský Heldenplatz, 2. duben 1939, a dvě stě tisíc obyvatel rakouského hlavního města nadšeně aplaudujících projevu Adolfa Hitlera, který tak oslavil jeden z největších triumfů svého života… „Tohle,“ pravil rozhořčeně kolega, „je také znásilněná země?“ A následně připomněl známé výroky Adolfa Hitlera a Hermanna Göringa o tom, že „vstřícnost přijetí ze strany rakouského obyvatelstva překonala i jejich nejsmělejší očekávání…“ Co následovalo, si jistě umíte představit.
Já vím, já vím, ty dějiny, ta historie, řeknete si, příběhy staré více než osmdesát let. Jenže, stejně jsem si na to vzpomněl, stejně jako jsem si vzpomněl na to, jak mi jeden rakouský profesor vyprávěl na večeři po přednášce, již jsem měl před lety na Vídeňské univerzitě, o vzpomínkách svého otce na druhou světovou válku.
S dojetím vzpomínal na „starého pána“ a na to, jak se on a jeho muži rvali do posledního muže, než je „ti hajzlové“ skoro všechny postříleli, a mně, přiznám se, trvalo nepochopitelně, trestuhodně dlouho, než jsem pochopil, že ti „stateční kluci“ z vyprávění otce mého kolegy, které tak opěvoval a jehož nadšení syn po mnoha letech sdílel, byli buď příslušníci Wehrmachtu, nebo Waffen SS, zatímco ti „hajzlové“ byli spojenci, bojující proti nacistickému Německu (včetně z nemalé části radostně „zanšlusovaného“ Rakouska).
