Reakce na odstranění Koněva nejsou překvapením. Ještě můžeme leccos čekat

Karel Svoboda

09. 04. 2020 • 17:00

KOMENTÁŘ KARLA SVOBODY | Páteční odstranění sochy maršála Koněva z náměstí Interbrigády na Praze 6 mělo ostrou dohru. Na českou ambasádu v Moskvě zaútočili ruští ultranacionalističtí radikálové z uskupení Jiné Rusko. To samozřejmě vyvolalo protest ze strany českého ministerstva zahraničí, stejně jako předtím vyvolalo ruský protest odstranění sochy maršála Koněva. 

Autor tohoto článku nezastírá, že není z odstranění sochy nadšený. Nijak výrazně nevadila; byla sice spíše dokladem doby, v níž vznikla, ale nešlo o Lenina v nadživotní velikosti; navíc roli Rudé armády na porážce Německa lze zpochybnit jen těžko. Z praktického hlediska se dalo čekat, že akce nezůstane bez odezvy a že budou následovat reakce různé míry živelnosti. Nedělní útok na českou ambasádu dýmovnicemi byl jedním z takových projevů, další budou nejspíše následovat. Odstranění, respektive přesunutí, průměrné normalizační sochy z roku 1980, vnáší do vztahů prostě zbytečné téma, které vlastně tématem není.

Současné Rusko pojímá historii spíše jako mýtotvorbu. Boj proti „přepisování historie“ se stal bojem proti zpochybňování mýtů o druhé světové válce, respektive sovětské roli v ní. Zvláště pod vedením Vladimira Medinského, bývalého ministra kultury, dnes poradce prezidenta Vladimira Putina, se z historie stal politický nástroj. Vyjádření nesouhlasného názoru je perzekuováno.

Jeden z nejviditelnějších příkladů nastíněné praxe je případ 28 panfilovců, kdy zveřejnění dokumentů zpochybňujících oficiální verzi stálo místo šéfa archivu. Pozornost poutala i kauza historika Jurije Dmitrijeva z Memorialu, který byl obviněn z pedofilie či stíhání blogera pro tvrzení, že Sovětský svaz se s Německem podílel na zahájení druhé světové války.

Netýká se to přitom jen Putina, ostatně komisi pro „boj proti falšování dějin v neprospěch Ruska“ založil už během svého prezidentství Dmitrij Medveděv. Seriózní výzkum v takovém pojetí nemá příliš místa, respektive ne ve veřejném prostoru. Ostatně, i proto zůstávají archivy až na výjimky uzavřeny. Zároveň se znovuoživují staré mýty, ať už již mnohokrát zmiňovaných 28 panfilovců či další. Není přitom bez zajímavosti, že Rusko si v rámci změn v ústavě schválilo, že bude bojovat za historickou pravdu.

Prvním, kdo se v takové roli předvedl, byl ministr obrany Sergej Šojgu, který dal podnět šéfovi ruského vyšetřovacího výboru Bastrykinovi, aby zahájil stíhání osob zodpovědných za odstranění sochy. Stalo se tak na základě zákona, který podepsal Vladimir Putin v úterý. Ničení či poškozování památníků sovětských vojáků je v něm považováno za trestné, byť by bylo provedeno v zahraničí představitelem cizího státu. Pokud pomineme vše ostatní, ministra obrany, který zákon inicioval, ani netrápilo, že se odstranění sochy odehrálo předtím, než zákon vstoupil v platnost. 

Ruské sdělovací prostředky samozřejmě rozjely, ostatně jako v případě památníku vlasovcům v Řeporyjích, celou sérii reportáží v tomto duchu. Dalo se to očekávat. Už v září, kdy se o přenesení sochy diskutovalo, psal například deník Izvestija o demonstracích v Praze (což pro zdůraznění jejich velikosti doplnil fotografií turisty zaplněného Karlova mostu). Většina reakcí se zaměřuje na obviňování Česka, popřípadě starosty Prahy 6, z rehabilitace nacismu a fašismu. Taková nařčení jsou přitom v Rusku velmi populární, za fašistu je označován prakticky kdokoli, kdo vyjadřuje nesouhlas s oficiální politikou Kremlu v oblasti historické mytologie. Že se odstranění sochy, navíc v době, kdy jsou zakázaná shromáždění, stane vítaným prostředkem v popisování Západu jako prostoru, který je pohlcen nacismem, je už nyní jasné.

Do reportáží či k vyjádřením pak byli zváni představitelé organizací zastávajících názory totožné s ruským, či ještě přesněji sovětským či brežněvovským viděním světa, ať už jde o Český svaz bojovníků za svobodu, Asociaci nezávislých médií či Klub českého pohraničí. Články o odporu české veřejnosti se doprovázejí projevy různých jedinců v diskuzích. Poněkud komicky, zároveň ale typicky pro práci ruských televizních kanálů, byl zastupitel Prahy 11 vydáván za jejího starostu, v prosinci minulého roku zase ruské televize podsouvaly příběh o tom, jak bude památník Koněvovi, respektive sovětským vojákům, nahrazen památníkem vlasovcům.      

Nutno ale říci, že obecně ruské veřejnosti jsou podobné tahanice vcelku jedno. Protesty by se v žádné davové podobě nedaly čekat ani v případě, by v Moskvě nepanovala karanténa. Lidé mají prostě jiné starosti. Na druhou stranu krok radnice Prahy 6 ani nezíská velkou podporu. Pro běžného Rusa je Koněv hrdinou, ale také postavou z minulosti. Naproti tomu se stále více v Rusku prosazuje pojetí Čechů jako kolaborantů s nacismem.  

Je otázkou, jak moc intenzivně se bude policie snažit, aby pachatele vypátrala. K akci u české ambasády se přihlásila strana Jiné Rusko, jinak podle starého názvu prostě nacbolové. Ti, jak už i jejich pojmenování vypovídá, smíchali dohromady radikální nacionalismus hlásající velké Rusko s bolševickou rétorikou. Pod vedením nedávno zesnulého spisovatele Eduarda Limonova se soustředili na okázalé akce, není tedy ani překvapením, že se do něčeho podobného pustili i tentokrát. Téměř jistě se dá nicméně říci, že nešlo o nějakou konspiraci ze strany oficiálního Ruska.   

Na závěr tak lze konstatovat, že reakce nejsou vůbec překvapením a leccos můžeme ještě čekat. Bohužel, namísto racionální diskuze, jakkoli mírně řečeno obtížné (viz neslavné „česko-ruské diskuzní fórum“), lze počítat spíše s přestřelkami a naschvály.

 

SDÍLET