KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Emmanuel Macron v neděli obhájil prezidentský post, když ve druhém kole porazil Marine Le Penovou. Málokteré hlasování sledovala doslova celá Evropa takto bedlivě. Nástup populistické pravice se nekoná, což byl zlý sen nejen mnoha Francouzů.
Možné vítězství Marine Le Penové bylo popisováno jako časovaná nálož pod křehkou konstrukcí evropské integrace a skok do neznáma, pokud jde o geopolitickou rovnováhu ve světě. Francie by se zvolením populistické nacionalistky zřejmě ocitla v kategorii „neliberálních demokracií“ orbánovského ražení. Jenže Francie není Maďarsko. Je to jaderná mocnost, stálý člen Rady bezpečnosti OSN, zároveň pilíř i pomyslný motor Evropské unie.
Jaké hlavní závěry můžeme z francouzské prezidentské volby činit?
Za prvé: Efekt Macron
Nelze si nevšimnout osobního výkonu Emmanuela Macrona. Jeho 58,5 procenta je podstatně lepší výsledek, než předpovídaly i ty nejoptimističtější průzkumy. Čtyřicátník, který před pěti lety vtrhl jako tornádo na francouzskou politickou scénu, dokázal vyhrát podruhé za sebou, což se za páté francouzské republiky podařilo pouze dvěma prezidentům – Francoisu Mitterrandovi a Jacquesu Chirakovi, kteří v okamžiku výhry byli ve specifické situaci „spolužití“ s politickou opozicí. Macronovi dva bezprostřední předchůdci, Nicolas Sarkozy a Francois Hollande, odešli po pěti letech poraženi.
