Šéf britských labouristů Keir Starmer je, zejména srovnáme-li jej s jeho předchůdci, primárně s Jeremym Corbynem (v čele strany v letech 2015–2020), a zčásti i s Edem Milibandem (2010–2015), nepočítaje v to dočasnou šéfku Harriet Harmanovou (2015), racionální a uvážlivý politik, který pochopil, že chce-li jako předseda přivést stranu, jež se od roku 2010 krčí v opozici, nejpozději na přelomu let 2024 a 2025 do Downing Street číslo 10, nesmí nic pokazit neuváženými, nereálnými sliby a zbrklými činy. Pokud se mu podaří neudělat fatální chybu, stane se s vysokou pravděpodobností premiérem. Výhled na následné relativně, opakuji, relativně klidné vládnutí mu nicméně v posledním týdnu notně pokazil vývoj ve Skotsku.
Keir Starmer na cestě do Downing Street
Než přejdu k tomu, co se ve Skotsku stalo, zůstanu ještě chviličku u Starmera. Tento oxfordský právník a politik má sice za sebou časy, kdy stál v Labour Party poměrně hodně nalevo (jak ukazují například jeho příspěvky do časopisů Socialist Alternatives, což byla britská „odnož“ z Paříže řízeného marxistického bulváru International Revolutionary Marxist Tendency, a Socialist Lawyer, tiskový „orgán“ The Haldane Society of Socialist Lawyers, včetně konstatování, že duchovní otec komunismu Karl Marx měl ve svých názorech pravdu), od té doby ale uteklo hodně času.
Dnes je Starmer středový či, podle „corbynovců“, dokonce pravicový labourista, jenž navíc v posledních letech spolupracoval s některými lidmi, kteří měli blízko k někdejšímu premiérovi Tonymu Blairovi (v čele vlády v letech 1997–2007), například s Peterem B. Mandelsonem, což jeho pozici ve straně a výše zmíněnou „nálepku“ jen potvrdilo.
Starmer, jenž stranu převzal po volebním debaklu z prosince 2019, ví, že Corbyn zavedl labouristy „až příliš doleva“, a tudíž nemusí mít z kritiky této části socialistů těžkou hlavu. Volební preference kolem padesáti procent, ano, čtete dobře, kolem padesáti procent, navíc dávají Starmerovi za pravdu v tom, že elektorát oceňuje posun Labour Party do středu politického spektra (přesně jako za Blaira, jenž byl posledním stranickým šéfem, který dokázal vyhrát volby, a to hned třikrát – 1997, 2001 a 2005).
Z tohoto důvodu pro něj není nijak fatální ani téměř naprostá absence charismatu, která je jinak jednou ze základních podmínek úspěchu ve volbách, v dnešní „píárové době“ zvlášť.
V uplynulém týdnu však došlo, jak jsem již naznačil v perexu, ve Skotsku k události, která musela i „kliďase“ Starmera poněkud znervóznit. Jeho představy o budoucí vládě, o onom (relativně) „poklidném vládnutí“ (proti slabé toryovské opozici), totiž může výrazně zkomplikovat skutečnost, že v čele Skotské národní strany (Scottish National Party; SNP) stanul razantní, na veřejnosti hodně viditelný a – na rozdíl od něj – charismatický politik Humza Haroon Yousaf.
Tento muž, jenž se takřka ve všech ohledech liší od – nikoli stranicky, ale mentálně, „konzervativního“ Starmera, je v řadě ohledů příznačným politickým vůdcem dnešní doby na evropském Západě. Co tím myslím?
