Schmarcz: Co nejhoršího nám provedli Ištvan se Šlachtou? Vrátili do hry estébáctví

Martin Schmarcz

19. 06. 2020 • 19:30

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Odposlechy v kauze Nagyová byly nezákonné. Nejvyšší soud tak definitivně rozhodl až nyní. Ale pochybnosti o ústavnosti masového plošného „špiclování“ zde existovaly od samého počátku. Ištvan se Šlachtou totiž postupovali podle mustru Státní bezpečnosti a „fízlovali“ lidi nikoliv proto, že by věděli, že něco konkrétního udělali, ale že měli podezření, že by „něco“ mohli udělat.

Preventivní nasazování štěnic, preventivní zatýkání disidentů, preventivní ukazování prstem na nepřátele státu. To vše známe z rejstříku StB. Olomoucký vrchní státní zástupce Ivo Ištvan a tehdejší šéf protimafiánského útvaru Robert Šlachta se této „osvědčené“ metody drželi do puntíku. Rozjeli monstrózní odposlouchávací akci „všeho a všech“, při nočním zatýkání pozavírali lidi, na něž nic neměli a národu ohlásili, že rozbili zločinecké spiknutí sahající do nejvyšších pater státu, které ale zjevně neexistovalo.

Po sedmi letech snad i nejoddanější fanoušci našich „orlů práva“ musí uznat, že to celé zpackali. Po slavnostním ohlašování výsledků razie, při nichž smíchali přepadení vlády se zabaveným zlatem, šperky a penězi, přišly roky vyšetřování a soudů s takřka nulovými výsledky a obrovskou ostudou pro represivní aparát policie a státního zastupitelství. Tohle je vidět. Co ale vidět není, je to, čím to celé začalo. Ono to ani vidět být nemělo, protože šlo o tajné odposlechy. O co méně byly oprávněné, o to více byly masivní.

Snad se jednou dozvíme, kolik to celé stálo, a kdo všechno uvízl v pavučině Šlachtových a Ištvanových „uší“. Normální postup je, že když policie opatří dostatek informací o tom, že se stal konkrétní trestný čin spáchaný konkrétní osobou a své podezření nemůže dokázat jinými metodami, požádá soudce o odposlech nezbytně nutného počtu osob po nezbytně nutnou dobu.

Zde to bylo zcela jinak. Nasazení štěnic bylo účelové, neboli odůvodněné pouze podezřením, že daná osoba v „něčem“ jede, a je třeba teprve zjistit v čem přesně. Navíc se okruh sledovaných nabaloval efektem sněhové koule, kdy se přidávali další a další lidé, kteří se stali „podezřelými“ jen na základě toho, že si volali s někým, kdo už měl napíchnutý telefon. Nakonec se zřejmě musel do Ištvanových a Šlachtových záznamů hovorů dostat úplně každý, kdo v této zemi aspoň něco znamená.

Tuhle „akcičku“ nikdo nikdy nevyúčtoval, ale mluví se o stovkách milionů, které stála daňové poplatníky. Podle všeho se ani nikdo nenamáhal splnit zákonnou povinnost a informovat ty, které policie odposlouchávala, aniž by je následně z čehokoli obvinila. Kolik nevinných lidí to postihlo? A zničil Šlachta záznamy nepotřebné k trestnímu stíhání, jak měl? Musely toho být tuny. Jak to bylo s exposlanci? Jejich stíhání vyloučil Nejvyšší soud, ale Šlachta případ neuzavřel, takže je klidně mohl dále sledovat. Jak dlouho? A kolik stálo tohle?

Otázky, samé otázky. Je s podivem, že už se dávno nerozjelo vyšetřování samotných vyšetřovatelů. Postupovali s péčí řádného hospodáře? Nezneužívali své pravomoci? Neporušovali masivně lidská práva a svobody? Většina lidí asi vůbec netuší, že Ištvan se Šlachtou zaútočili nejen na základy parlamentní demokracie a právního státu (i to je strašlivé), ale také (a ve značném rozsahu) na svobodu, coby nejvyšší hodnotu, již jsme si vybojovali proti jejich předchůdcům ze Státní bezpečnosti a komunistické prokuratury.

Voyeurské zveřejňování odposlechů Nečase a Nagyové by bylo fatálním porušením práva na soukromí, i kdyby byly pořízeny legálně. Na to jsme si bohužel už zvykli. Od časů nechvalně známého „Ivánku, kamaráde“ u nás podezřelí nemají ani toto základní ústavní právo. Navíc ale ono špiclování nebylo v trestním řízení využito v souladu se zákonem. Nakonec však tyhle esemesky jsou jen pověstnou špičkou ledovce. Spoustu dalších lidí Šlachta sledoval, aniž by to mělo pro proces byť i jen teoretický význam.

Kolik lidí bylo napíchnutých jen tak, jako že co kdyby na sebe náhodou něco řekli? Nebo na někoho jiného? Stovky? Tisíce? V civilizovaných zemích něco takového vůbec není možné, a jakékoli důkazy by byly tímto způsobem získány, soud by je neuznal. V Česku se o takovou samozřejmost přetahujeme sedm let, a když si soudkyně Králová dovolila vyslovit zcela samozřejmý názor, že nezákonné odposlechy nelze použít, byla z případu odvolána a popotahována. Až Nejvyšší soud jí dal zapravdu.

Problém je, že něco z estébáctví pořád přežívá hluboko v nás. A dokud se s tím šmíráckým komplexem nevyrovnáme, tak líp nebude. Když se pochybné odposlechy probíraly u Ratha, mnozí to mohli přejít mávnutím ruky s tím, že šlo o korupčníka. Když soud potvrdil nelegálnost špiclování Nagyové, mnozí na to mohou říct, že policie pochybila, ale aspoň jí tak přišla na ty kabelky a sledování Nečasovy ženy. Ale co lidé, o nichž veřejnost neví a „provinili“ se jen tím, že si volali s někým důležitým a uvízli tak ve Šlachtově sítu?

Dokud nepochopíme a nepřijmeme za svou základní premisu právního státu, totiž že i zločinec má svá občanská práva, budou v ohrožení práva nás všech. My se ale pořád řídíme nepřijatelnou fízláckou premisou, že „kdo nic nespáchal, nemusí se odposlechů bát“. Opravdu? Je snad v pořádku, když před volbami v roce 2006 za vlády Jiřího Paroubka policie odposlouchávala rodiny opozičních politiků, včetně malých dětí a rodinných lékařů? Pokud tohle udělali mocným lidem, jak si můžeš být jistý, občane, že to neprovedou tobě?

„Kdo nic neudělal, nesmí být odposloucháván.“ To je jediná přijatelná maxima. Jinak se musíme bát úplně všichni. Už konečně musíme říci dost zlu, které povstává z naší tolerance k policejním postupům z časů totality. Nemluvě o zcela nepřijatelných únicích z vyšetřovacích spisů, jimiž se má obecenstvo pobavit a také nepřátelsky naladit vůči „sprostým podezřelým“, jimž se často nakonec nic nedokáže, ale nadosmrti mají zničenou pověst.

Konečně máme na stole autoritativní verdikt Nejvyššího soudu, podle něhož nelze nasazovat odposlechy účelově, aniž by k tomu byl konkrétní důvod, sbírat data a čekat, jestli se „něco“ nenajde. Nyní by to chtělo pokračovat dál a pohnat k odpovědnosti ty, kteří s touto hanebnou praxí měli něco společného. Jen jasným pojmenováním a odsouzením toho, co Ištvan, Šlachta a další provedli, můžeme pozvednout obecně nízkou úctu k individuálním občanským svobodám.

SDÍLET