Schmarcz: Slováci na šikmé ploše. Jak si vede svoboda projevu?

Martin Schmarcz

26. 01. 2020 • 07:00

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Tento text začínám obligátním ujištěním, že schvaluji paragrafy proti nenávisti. Chci se totiž vrátit k nedávným událostem na Slovensku, které ukazují, na jak tenké hraně se můžeme pohybovat, když někoho trestáme za to, co řekl.

Pro připomenutí: Kotlebův nacionalistický poslanec Milan Mazurek loni na podzim dostal pokutu, ale také přišel o mandát za xenofobní výroky o Romech. A bývalému premiérovi Robertu Ficovi hrozilo totéž za to, že se ho zastal. Je to tvrdý trest, který ale paradoxně může ohrožovat demokracii. 

Mazurek zvolený za L'udovů stranu Naše Slovensko v rádiu popisoval Romy jako „komunitu cikánských asociálů“ a na jejich adresu mimo jiné řekl: „…pro lidi, kteří nikdy pro náš národ, pro náš stát nic neudělali. Právě naopak, rozhodli se žít asociálním způsobem života a vysávat náš sociální systém. My, kteří žijeme slušným životem a pracujeme, tak na nás stát kašle, zatímco těmto asociálům dá zadarmo úplně všechno.“ Za to byl pravomocně odsouzen k pokutě 10 tisíc eur a v souladu se slovenskou ústavou přišel za úmyslný trestní čin o poslanecký mandát.

Vidíme, že verbální trestný čin v souběhu s restriktivní formulací ústavy (v té české nic takového není, poslanec zůstává poslancem i ve vězení) může vést k důsledkům, které de facto suspendují demokracii. Mazurkova slova nepochybně jsou nenávistná, nahrávají rasistům a vysoká pokuta byla s ohledem na jeho postavení veřejného činitele na místě. Ale ztratit za to mandát? Jistě, stalo se to dle práva, ale ničemu to nepomohlo. Naopak.

Z Mazurka je pro jisté skupiny novodobý mučedník a s jeho portrétem na billboardech se Kotleba v horké fázi volební kampaně dostal na druhé místo v průzkumech hned za Ficův SMER a před uskupení kolem současné a bývalé hlavy státu, tedy Čaputové koalici Progresívne Slovensko/Spolu a Kiskovu stranu Za L’udí. Neboli z hlediska demokracie byla sankce kontraproduktivní a vedla k posílení extremismu, ne k jeho potlačení.

Jestliže u Mazurka byl trest sice tvrdý, ale vysvětlitelný, skoro šíleným se zdá být chvilkové stíhání expremiéra Roberta Fica za to, že se kotlebovce zastal s tím, že prý jen „řekl něco, co si myslí celý národ“. Prokuratura nakonec stíhání zastavila, ale už samo jeho zahájení vyvolává otázku: jak daleko lze zajít ve snaze odsoudit nejen „schvalovače“, ale i „schvalovače schvalovače“? A tak pořád dál a dál ve spirále represe?

Ačkoli patřím k těm, kdo při vědomí zločinů nacismu a komunismu považují postihování nenávisti za správné, cítím povinnost varovat před fetišizací trestání za „hate speech“. Musíme mít pořád na mysli, že jde o zásah do jedné z důležitých občanských svobod a že je třeba znovu a znovu zkoumat jeho legitimitu. Za komunistů jsme ironicky říkali, že sice máme svobodu projevu, ale už ne po projevu. Toto právo je třeba přiznat všem, i hloupým a zlým lidem, nejen těm hodným a chytrým.

Omezit svobodu slova lze, jen když bezprostředně hrozí zásah do práv jiných a v míře, která odpovídá velikosti hrozby. Zvláště, když se to týká jiného základního práva, jímž je aktivní a pasivní volební právo. Každý si smí vybrat poslance, nebo na něj sám kandidovat. Odebrání mandátu Mazurkovi je samo o sobě hodně na hraně a možná už za ní. A teď si představme, že by o křeslo v parlamentu přišel i předseda nejsilnější slovenské strany jen za to, že se onoho kotlebovce zastal.

Dost lidí odmítá trestání hate speech z principu. Já ho akceptuji z konzervativních důvodů. Nikdo nesmí druhému ubližovat, brát mu jeho důstojnost, či hrozit mu násilím, protože lidský život a respekt ke každému jedinci je pro mě posvátný. Na slovenském případu vidíme, kam neuvážená touha zavírat lidem ústa může vést. K nespravedlivým sankcím, naštvání občanů a v důsledku k oslabení demokracie. Jestliže platí, že slovo je ostřejší, než meč, pak cenzura je ještě ostřejší, než slovo. Přičemž její ostří nedopadá nutně na viníka, ale nakonec na celou společnost a na demokracii. Co vzniklo jako legitimní ochrana jedince před verbálním násilím, se nesmí stát bičem na nepohodlné názory.

Může se to zdát právně složité, ale z principu je to docela jednoduché. Trestejme lidi za to, že se tím, co říkají, snaží někomu ublížit. Ne za to, že s jejich názory nesouhlasíme. I zlý hlupák má právo na svobodu projevu a na třeba nespravedlivou kritiku. Jde o tenkou hranici, ale jak říká Bůh v Goetheově Faustovi: Byť člověk chybuje, kdy za čím spěje, dobrý člověk vždy nakonec cestu pravou a jedinou najde. Hledejme.

SDÍLET