Smrt přišla také z východu. Osmdesát let od útoku Sovětského svazu na Polsko | info.cz

Články odjinud

Smrt přišla také z východu. Osmdesát let od útoku Sovětského svazu na Polsko

V září si připomínáme nejen osmdesát let od začátku druhé světové války, tj. od útoku Německa na Polsko (1. 9. 1939), ale také osmdesát let od okamžiku, kdy do Polska vtrhla sovětská armáda, aby si i ona urvala svůj díl kořisti (17. 9. 1939). Nacistický a komunistický režim si tak rozdělily vládu v bývalé Polské republice přesně tak, jak se domluvily v nechvalně proslulém paktu Molotov – Ribbentrop v poslední srpnové dekádě toho roku. Vpád Sovětů do již Německem poražené země, fakticky neschopné efektivní obrany a nacházející se ve stavu kolapsu, patří k nejodpornějším počinům v celých dějinách 20. století. Důsledky zářijových událostí z roku 1939 byly pro Polsko naprosto devastující.

Obsazení východní části Polska Sovětským svazem nepřišlo, viděno s odstupem času, v žádném případě jako „blesk z čistého nebe“. Rusko-polské, respektive sovětsko-polské vztahy byly nanejvýš složité a plné nepřátelství a nenávisti po staletí. Ponecháme-li stranou starší dějiny, zůstával v národní paměti Poláků především zásadní ruský podíl na trojím dělení jejich země ve druhé polovině 18. století (1772, 1792/93 a 1795), následná nemilosrdná rusifikace v obsazených oblastech a brutální potlačení všech polských pokusů o revoltu a emancipaci (1830/31, 1848 a 1863/65). Totéž platí o sovětsko-polské válce, či, přesněji řečeno, o pokusu sovětských bolševiků rozšířit své panství na západ, naštěstí pro Poláky i pro Evropu neúspěšný. Dlouhodobý tlak a opakované snahy o podmanění Polska ze strany Ruska přirozeně zanechaly v jeho obyvatelích hlubokou stopu.

Když došlo po první světové válce k obnově polské státnosti, spatřovali Poláci hrozbu jak západně, tak východně od svých hranic, třebaže i jejich vztahy s dalšími sousedy, včetně masarykovského Československa, byly všechno jenom ne idylické, o čemž svědčila mimo jiné krátká polsko-československá válka (1919). Po nástupu Hitlera k moci v Německu na konci ledna 1933 se mezinárodněpolitické postavení Polska navzdory pokusům Varšavy najít s nacisty dlouhodobě udržitelný modus vivendi (například prostřednictvím smlouvy o neútočení, kterou v lednu 1934 podepsali německý ministr zahraničí Konstantin von Neurath a polský velvyslanec v Berlíně Józef Lipsky) dále komplikovalo. Tento trend vyvrcholil právě v roce 1939, kdy Němci nejprve Polákům vypověděli výše uvedenou smlouvu, poté došlo k podpisu už rovněž zmíněného paktu Molotov-Ribbentrop a konečně, 1. září 1939, k rozpoutání války.

Sověti sledovali vývoj v Polsku s velkým napětím, na základě dohody s Německem jim totiž měla připadnout značná část polského území. Poté, co se Stalinovi a jeho lidem v polovině září 1939 podařilo dosáhnout ukončení vojenských střetů s Japonskem (prostřednictvím smlouvy Molotov – Tódžó) a poté, co vyhodnotili celkem správně rizika vyplývající z britsko-polské obranné smlouvy rovněž ze srpna 1939 jako „zanedbatelná“, rozhodli se pro útok. Dne 17. září 1939 předal Vjačeslav Molotov polskému ambasadorovi v Moskvě Wacłavu Grzybowskému nótu, v níž stálo, že „polský stát a jeho vláda fakticky přestaly existovat“, v důsledku čehož jsou „všechny smlouvy mezi oběma zeměmi neplatné“, takže sovětské armádě nezbývá nic jiného než „překročit hranici a hájit životy a majetek obyvatel západní Ukrajiny a západního Běloruska…“ Bezprostředně nato začala sovětská invaze.

Polsko se ocitlo v zoufalé situaci. Jeho vláda totiž s útokem z východu reálně nepočítala, a proto soustředila takřka všechny kvalitní jednotky na západě, kde ale ani tak neodkázala čelit německému wehrmachtu. Ani boje proti Sovětům netrvaly navzdory mimořádné statečnosti obránců příliš dlouho a již na konci září 1939 bylo tak říkajíc hotovo. Britové stejně jako jejich spojenci Francouzi Polsku proti Sovětům i přes podepsané spojenecké smlouvy na pomoc nepřišli; britský ministerský předseda Neville Chamberlain, typický představitel politiky appeasementu, s nadsázkou řečeno „vyčerpal svou odvahu“ tím, že 3. září 1939 vyhlásil válku Německu.

Jedním z nejvýznamnějších důsledků polské porážky ve válce se Sověty byl tzv. Katyňský masakr, poprava přibližně dvaadvaceti tisíc polských důstojníků, intelektuálů a vlastenců převážně na jaře 1940 jednotkami NKVD. K zavražděným patřili například i bratr premiéra polské exilové vlády, generál Franciszek Józef Sikorski, admirál Xawery Czernicki či kapitán polské armády Jakub Wajda, otec režiséra Andrzeje Wajdy, jenž o masakru natočil v roce 2007 stejnojmenný film. Katyňské vraždy z jara 1940 výrazně přispěly – podobně jako postoj Stalina a velení Rudé armády k Varšavskému povstání v létě 1944 (tj. neposkytnutí pomoci povstalcům, jejichž vzpouru i proto Němci „utopili v krvi“) – k dalšímu zhoršení již tak špatných vztahů mezi oběma zeměmi.

Krátce nato, co německé jednotky na jaře 1943 objevily masové hroby, svědčící o Katyňském masakru, začala mezi Berlínem a Moskvou ostrá propagandistická válka, v níž se obě strany vzájemně obviňovaly ze spáchání zločinu. Sověti trvali na své „pravdě“ nejen během války, ale i v průběhu Norimberského procesu s válečnými zločinci, jenž se konal od podzimu 1945 do podzimu 1946, stejně jako v poválečných časech, kdy už o jejich vině nebylo nejmenších pochyb. Teprve první a poslední sovětský prezident Michail Gorbačov v roce 1990 oficiálně přiznal, že „Katyň“ byla dílem Sovětů. Po dalších dvaceti letech, na jaře 2010, pak tehdejší prezident Ruské federace Dmitrij Medveděv přikázal, aby byly všechny elektronické kopie dokumentů svědčících o Katyňském masakru zveřejněny na stránkách Federální archivní agentury. Na podzim téhož roku byla v ruském parlamentu schválena rezoluce označující masakr „za zločin, spáchaný na přímý rozkaz Stalina a dalších sovětských funkcionářů“.

Ani tímto oficiálním uznáním sovětské viny ovšem příběh katyňských vražd neskončil. V dubnu 2010 došlo u Smolenska k havárii letadla TU-154, na jehož palubě se nacházeli nejvyšší političtí a vojenští představitelé Polska, kteří letěli uctít památku obětí masakru při jeho sedmdesátiletém výročí. Mezi oběťmi (89 pasažérů a 7 členů posádky) byl i prezident republiky Lech Kaczyński s manželkou, náčelník generálního štábu polské armády a mnoho dalších významných osobností. Zatímco vyšetřování ruské strany vedlo k jednoznačnému závěru o chybě posádky, polská strana, především politikové ze strany Právo a spravedlnost, jejímž dlouholetým šéfem je bratr zemřelého prezidenta Jaroslaw Kacziński, ruskou verzi odmítalo a odmítá. Ve zprávě Vyšetřovací podkomise, kterou vedl bývalý ministr obrany Anton Miacierewicz, z roku 2018 stojí, že polské letadlo zničily dva výbuchy ještě před jeho zřícením. Na závěry, jež by akceptovaly obě strany sporu, si tak budeme muset ještě nějaký čas počkat. Teprve poté se snad Katyňská tragédie, přímý důsledek sovětského přepadení Polska ze 17. září 1939, jehož výročí si připomínáme, konečně uzavře a její oběti najdou věčný klid.

Co říci závěrem? Snad jen tolik, že události ze září 1939 mimo jakoukoli pochybnost prokázaly, že si Hitlerův nacistický a Stalinův komunistický režim, dohodoví partneři z paktu Molotov – Ribbentrop, byli mnohem bližší, než by se mohlo na první pohled zdát, stejně jako způsoby, jimiž zacházeli se svými oběťmi. Jejich vzájemný střet z let 1941–1945, jenž skončil drtivou německou porážkou, na této skutečnosti nemůže nic změnit. Naši severní sousedé, Poláci, o tom vědí více než kdokoli jiný. Buďme proto v těchto dnech alespoň ve svých myšlenkách s nimi.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud