KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Není snad v České republice téma, o kterém by se v posledních letech diskutovalo více než o Rusku. Přinejmenším pokud jde o zahraniční politiku. O ruské agresi na Ukrajině, o tom, znamená-li hrozbu také pro nás a nakolik je aktuální. O Vladimiru Putinovi a povaze jeho režimu. O tom, jsou-li lidé, kteří se vůči němu jednoznačně nevymezí nutně vlastizrádci, kolaboranti či „dezoláti“.
Svým způsobem se není co divit. Ruská federace je nástupnický stát Sovětského svazu, s nímž jsme měli hlavně ve 20. století hodně co do činění, včetně největšího traumatu našich moderních dějin – srpnové okupace z roku 1968. Pojďme si proto alespoň několika slovy říct, čím Rusko je a kam patří.
Trocha (ne)dávné česko-ruské a československo-sovětské historie
Začněme stručnou historií česko-ruských, respektive československo-sovětských vztahů. České země, jež byly součástí Svaté říše římské a později západní části habsburské monarchie (od rakousko-uherského vyrovnání v roce 1867 tzv. Předlitavska), neměly s Ruskem dlouhá staletí ke svému prospěchu téměř nic do činění.
Teprve v 19. století se u nás – primárně v souvislosti s vítězstvím Rusů nad Napoleonem v roce 1812 a s jejich válkami proti Osmanské říši 2 projevují první sympatie vůči carskému Rusku. Jen namátkou: Ohlas písní ruských Františka Ladislava Čelakovského z roku 1829, Slovanský sjezd v Praze v roce 1848 nebo pouť českých politiků na Rus v roce 1867.
Vážné to ale začalo být až za první světové války.
Ponechám-li stranou legionářskou anabázi, je třeba v souvislosti s Ruskem zmínit hlavně představy a úvahy některých českých politiků (například prvního československého premiéra Karla Kramáře) o budoucnosti Českých zemí jako součásti slovanské federace v čele s Ruskem.
Tyto vize se nakonec neuskutečnily – po pádu Rakousko-Uherska na podzim 1918 totiž vznikla Masarykova Československá republika. Ovšem mezi významné politické strany nového státu patřila od roku 1921 také Komunistická strana Československa (KSČ), od převratu tzv. karlínských kluků z roku 1929 plně podřízená Moskvě.
Její představitelé v čele s Klementem Gottwaldem se nijak netajili touhou po likvidaci parlamentní demokracie a po vytvoření komunistické diktatury podle sovětského vzoru s „Moskvou v zádech“.
Kolaps první republiky na podzim 1938 v Mnichově, hnus v podobě tzv. druhé republiky, nacisty vytvořený Protektorát Čechy a Morava, Benešovo mnichovské trauma a s ním související podpis sovětsko-československé smlouvy v Moskvě v prosinci 1943. Následuje osvobození (či „osvobození“, chcete-li) Československa Rudou armádou, jejímž hlavním cílem ale nebylo nás osvobodit, ale začlenit nás po porážce nacistického Německa do sovětské sféry vlivu.
To všechno pak v únoru 1948 vrcholí komunistický převratem, který řídil Stalinem prostřednictvím sovětských poradců v Praze. Následující rudý teror (1948–1953) i léta vlády Antonína Zápotockého (1953–1958) patří spolu s roky nacistické okupace k těm nejhorším v moderních dějinách naší země vůbec.
Vděčnost mnoha obyvatel Československa Sovětům za osvobození (se všemi jeho peripetiemi i jim navzdory) od německých nacistů tak byla vystavena těžkým zkouškám. Výsledkem byla nezřídka averze, odpor a zášť vůči režimu, který ovládl naši zemi jen díky síle stalinistického SSSR.
Krátké uvolnění (tzv. „doba tání“) během šedesátých let pak v srpnu 1968 udusily tanky vojáků zemí Varšavské smlouvy, v čele s těmi sovětskými. O nenávist bylo zejména z české strany (na Slovensku tlumila averze vůči novému režimu alespoň zčásti federalizace země) postaráno tím spíš, že husákovská, jakešovská a klusákovská sebranka – všichni ti smutní a ve všech ohledech odporní poskokové Moskvy – zdevastovala během tzv. normalizace zemi která se v šedesátých letech nadechovala ke svobodnému životu. Starší z nás si to ještě velmi dobře pamatují.
Sovětský svaz, respektive Rusko se stalo pro většinu Čechů nepřítelem, kterým pohrdali – politicky a ideologicky, národnostně i v civilizačním slova smyslu (každý, kdo zemi, kde „zítra již znamenalo včera“, alespoň jednou navštívil, jistě ví, o čem mluvím).
Ledy se pohnuly, kolos padl... ale na jak dlouho?
Sametová revoluce z listopadu 1989, odsun okupačních sovětských vojsk z Československa (1991), vstup již samostatné České republiky do Severoatlantické aliance (1997), do Evropské unie (2004) a do tzv. Schengenského prostoru (2007) byly jasnou zprávou o tom, že se naše země po trpkých desetiletích vrátila tam, kam „odnepaměti“ patřila – na evropský Západ, jehož integrální součástí, případně periferií (ale i tak součástí) byla.
Na sovětskou zkušenost zbyly jen víceméně hořké (ale stále velmi živé) vzpomínky, které čas od času oživovaly politické proklamace a diverzní akce Moskvy, zejména po nástupu Vladimira Putina k moci v roce 1999, respektive 2000; za všechny jmenujme Vrbětice.
Otevřená ruská agrese na Ukrajině v únoru 2022 přivedla česko-ruské vztahy do nové fáze. Válka nedaleko našich hranic, stále agresivnější rétorika ruských představitelů na adresu naší země a zpochybňování jejího postavení coby součásti transatlantického Západu způsobily, že se vztah většiny (o tom, jak velké, nechci spekulovat) obyvatel České republiky k Rusku dále vyhrotil.
Stoupenci putinovského Ruska poukazují na krizi transatlantického Západu, odpůrci jdou nezřídka tak daleko, že Rusko označují za anticivilizaci.
Být protiruský, či proruský se najednou stalo klíčovou osou české domácí i zahraniční politiky. Možnost nestát ani na jedné straně se prakticky nepřipouštěla ani nepřipouští. Oba „tábory“ takovými lidmi opovrhují snad ještě více než mezi sebou navzájem.
Míra nesnášenlivosti obou skupin překonává – nejen na sociálních sítích, ale i v běžném životě – často i ty nejdramatičtější představy; sám znám několik rodin, jež se z tohoto důvodu fakticky rozpadly.
Stoupenci putinovského Ruska, nezřídka ošálení úsměvnou chimérou o spojení Slovanů pod ruským vedením, poukazují na krizi transatlantického Západu a na všechna rizika a problémy, které s sebou příslušnost k němu nese. Aniž by si ovšem často témata, o nichž píší a mluví, pečlivě nastudovali. Na druhé straně odpůrci Ruska jdou nezřídka tak daleko, že ho označují za anticivilizaci či přinejmenším za antitezi naší západní civilizace, což jsem v nejednom textu napsal i já.
Mistr a Markétka Michaila Bulgakova a Michaela Lockshina
Můj vztah k Rusku a ke (skoro) všemu ruskému (s výjimkou sovětské politiky) byl dlouho dán do značné míry tím, že můj otec vystudoval (mimo jiné) ruskou filologii a literaturu. Právě díky jeho vlivu jsem v patnácti letech v ruštině přečetl Gogolovy Mrtvé duše, Turgeněvovy Lovcovy zápisky a vzápětí i další velká díla ruské klasiky, což ve mně zanechalo hluboký dojem.
Během vysokoškolských studií v Praze ve druhé polovině osmdesátých let u mě sice převládl zájem o anglo-americký svět a jeho dějiny a kulturu, ale někteří ruští spisovatelé (Michail Bulgakov, Vladimir Nabokov, Boris Pasternak a další) patřili a nadále patří k mým nejoblíbenějším autorům vůbec. A nejen oni – o dalších ruských umělcích a případně umělcích ruského původu (jako Marc Chagall, Igor Stravinskij, Dmitrij Šostakovič, Elem Klimov) platilo a platí totéž.
