Sto dva československých a českých let: Jaká že vlastně byla?

Martin Kovář

28. 10. 2020 • 07:00
KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Když v euforických dnech na konci října roku 1918 vznikala první Československá republika, nemohli její tvůrci, Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik, natož její nadšení občané, ani v náznaku tušit, co všechno „jejich“ stát v budoucnu čeká: fascinující úspěch dvacátých let, bezútěšné roky Velké hospodářské krize, tragédie Mnichova a protektorátu, stalinistická popraviště a bolševické koncentrační tábory, nezapomenutelné celonárodní vzepětí roku 1989 i léta současné deziluze spojené se strachem z koronavirové pandemie.

Češi mají pověst národa, který patří při hodnocení vlastních (nejen) moderních dějin k největším skeptikům na světě. Podle mnoha historiků, novinářů a publicistů i politologů ze zahraničí jsme sami k sobě mimořádně, často až nezaslouženě kritičtí, sebemrskačští a ironičtí, i z vlastních úspěchů si často děláme legraci a znevažujeme je. Jsme zkrátka, takřka za všech okolností, „smějící se bestie“, jak se o nás v první polovině čtyřicátých let vyjádřil jeden nechvalně proslulý německý voják, policajt a politik. Něco na tom tvrzení je, znám to koneckonců velmi dobře i ze svého nejbližšího okolí.

Ne že by k tomu v řadě případů nebyl důvod. Již vznik republiky byl, z jistého úhlu pohledu, maličko „operetní“: národ, jehož většina byla po celou první světovou válku, stejně jako většina jeho politiků, příkladně loajální k císařsko-královské Vídni, propadl na jejím sklonku vlasteneckému třeštění a nadšeně se vyznával ze svého češství, pardon, vlastně českoslovenství (českoslovanství), jak je prosazovali a propagovali výše zmínění, řečeno s Ferdinandem Peroutkou, „budovatelé státu“. Současně, opustím-li i já svůj ironický a sarkastický tón, je ale třeba uznat, že na 28. říjnu 1918 bylo současně i „cosi velkého“, přinejmenším z pohledu malého středoevropského národa, který se po několika staletích habsburské nadvlády znovu domohl vlastní státnosti, o tom není ani dnes, po sto dvou letech, nejmenších pochyb. 

O to víc bolelo jednání politických elit v čele s prezidentem republiky Benešem na podzim 1938. Vzdát boj o zachování vlastního státu a poddat se trpně nepříteli bylo tehdy i co do dlouhodobých důsledků strašlivé, ať už pro to měla hlava státu jakkoli silné argumenty, a to tím spíš, že většina národa chtěla bojovat. Kdybyste zkusili něco takového navrhnout například našim sousedům Polákům, anebo Srbům, Chorvatům či Rusům, abychom zůstali v blízkosti či v relativní blízkosti našich hranic, to byste viděli tanec! Vzdát se? To radši zemřít nejhorší možnou smrtí! Vyloučeno! A už to nikdy neříkejte!

Důsledky kapitulace byly logické, nejdříve tzv. druhá republika, během níž se vyvalil ven jako z náhle otevřené rány veškerý hnis a hnus, jenž se tam nahromadil za dlouhých dvacet let, na kterých všichni viděli, nebo spíš chtěli vidět jenom to hezké a slušné, zkrátka pozitivní a navýsost demokratické. Jenže – první republika, to nebyl jen „tatíček“ Masaryk a bratři Čapkové a Ferdinand Peroutka, to byli také Jan Rys-Rozsévač, působící ve Vlajce už od roku 1936, a jeho souputníci Josef Burda a Jaroslav Čermák, i oni byli činní dávno před Mnichovem, a také budoucí symbol protektorátní kolaborace s nacistickými okupanty Emanuel Moravec či vůdce českých fašistů Radola Gajda. Nic není černobílé.

Důsledkem Mnichova byl i protektorát. Zlá a ošklivá doba. Právě během něj se ale ukázalo, že kromě standardní míry udavačství, ke kterému nicméně docházelo všude v Evropě, jsou Češi a Slováci schopni i neobyčejné, neokázalé statečnosti. Teď nemám na mysli jen Jozefa Gabčíka, Jana Kubiše a spol., jakkoli zabití zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha pokládám za největší příběh moderních českých dějin, nýbrž ty mnohem méně známé příběhy zdánlivě obyčejných lidí, kteří s vědomím smrtelného ohrožení života poskytovali parašutistům všemožnou pomoc, lidí, jako byli Marie, Alois a Vlastimil (Aťa) Moravcovi a mnozí další. Právě díky nim a také četným hrdinům pražského květnového povstání jsme se za sebe nemuseli jako národ po osvobození stydět.

Léta po roce 1945 – to je, ohlédneme-li se zpět, kromě pochopitelného nadšení z osvobození, především smutek. Tichý smutek a tak trochu i stud plynoucí z toho, jak snadno se Masarykův národ podvolil vábničkám komunistů do té míry, že v českých zemích v roce 1946 suverénně vyhráli ve (víceméně) svobodných volbách. Únor 1948, „vítězný Únor“, jak mu komunisté říkali, byl pak nikoli nečekaným završením poválečného vývoje, nejen v národním, ale i v evropském kontextu (tj. s přihlédnutím k tomu, že ČSR patřila do sovětské sféry vlivu), v rodícím se bipolárním světě a v počínající studené válce.

Přelom čtyřicátých a padesátých let minulého století pro změnu ukázal, že Češi a Slováci dokážou mučit své spoluobčany v koncentračních táborech a posílat je na popraviště v zinscenovaných (monstr)procesech i bez německých nacistů, že si docela dobře vystačí sami, respektive s pomocí tzv. sovětských poradců. Že jsou schopni stejného zla a stejných svinstev, jako nenávidění „náckové“, což ukázal i tzv. divoký odsun z českého pohraničí. V prvních poúnorových letech jsme ale viděli i to, že v československé „lidové demokracii“ žili lidi, kteří se s proto-totalitním režimem nebyli ochotni za žádnou cenu smířit a byli odhodlaní si cestu za svobodou i prostřílet jako bratři Mašínové, což je, mimochodem, další velký příběh moderní historie našeho národa, ať ho vidíme a hodnotíme jakkoli. 

Konec padesátých let a především šedesátá léta, „roky tání“, patřily v celé komunistické éře k těm nejnadějnějším a lidsky nejsnesitelnějším. Písničky Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého a jejich Semafor, svěží swingování mladičkého Karla Gotta, knížky Josefa Škvoreckého, Milana Kundery, Ladislava Mňačka a Dominika Tatarky, dobrosrdečná tvář „prvního tajemníka strany“, sentimentálního marxisty (jak jej ve svém „Kapesním průvodci inteligentní ženy po vlastním osudu“ trefně nazval Pavel Tigrid) Alexandra „Saši“ Dubčeka – to všechno spolu s naivní nadějí, že lze vybudovat „socialismus s lidskou tváří“ přervala invaze jednotek členských států Varšavské smlouvy v čele se SSSR v srpnu 1968, aby stvořila jedno z nejodpornějších desetiletí v našich národních dějinách – sedmdesátá léta.

Čtěte, prosím, dobře, milí čtenáři! Nepíšu o nejstrašnějších, nejhorších ani nejbrutálnějších letech, nýbrž o nejodpornějších letech. Během tzv. normalizace už nešlo – kromě několika málo výjimek, jakou byl třeba Pavel Vonka, o otázku života a smrti, jako v časech protektorátu či stalinismu, spíše o zničené životy, pokud jde o kariéry, vztahy mezi lidmi obecně atd. Ale ten hnus! A tolik lidské nízkosti, všechny ty „soudružky tajemnice“ s trvalou na hlavách, všichni ti všudypřítomní fízlové v tesilkách a dederonových košilích, pletených svetřících a krátkých širokých kravatách s velkými uzly pod krkem, ti nažhavení, upocení kandidáti na členství „v partaji“, tančící na hudbu normalizačních stars, z nichž jenom některé nalezly, alespoň na konci éry, jako třeba Hana Zagorová, odvahu k tomu říct, že takhle už to dál nejde. Poslední skutečně vládnoucí generální tajemník ÚV KSČ Milo(u)š (jak příznačné jméno) Jakeš byl ostatně dokonalým ztělesněním této éry, stejně jako do zapomnění směřující osamělý vládce na Pražském hradě Gustáv Husák…

A potom už přišel listopad 1989, tzv. sametová revoluce, jež smetla komunistickou vládu během pouhých šesti týdnů, na jejichž konci zvolilo stále ještě komunistické Federální shromáždění faktického šéfa českého disentu Václava Havla prezidentem republiky. Mnozí z těch, kteří ještě ve čtvrtek 16. listopadu 1989 hlasovali v souladu s instrukcemi politického vedení země na stranických a odborářských schůzích a těšili se, až si večer u piva pustí doma se ženou Televizní noviny, se rychle naučili používat slovní spojení „za totáče“, jako kdyby se jich to netýkalo, a mluvit o „návratu do Evropy“.

A teď už bez legrace. Sedmnáctý listopad 1989 je pro naši malou zemi samozřejmě velký dějinný zlom, a ne že ne! Nechuť vůči vládnoucím komunistům byla navzdory tomu, že ji většina lidí kromě obvyklého „remcání na poměry“ nedávala nijak zvlášť najevo, opravdu velká, stejně ovšem jako, nezapomínejme na to, nechuť komunistickou stranu zakázat a ty, kteří ji vedli, ve velkém postavit před soud. Tam nakonec skončilo jenom pár „soudruhů“ v čele s vůdcem těch pražských Miroslavem Štěpánem, ano, s tím Štěpánem, jehož v listopadových dnech dnes již legendárně vypískali dělníci ČKD.

Kolik jsme toho jen od té doby prožili! První svobodné volby na konci jara 1990, tzv. „pomlčkovou válku“ o název státu a jeho rozdělení na přelomu let 1992 a 1993, „sarajevský atentát“ a opoziční smlouvu, dnes již zesnulého premiéra, který to myslel „upřímně“, vstup do NATO (1999) a do Evropské unie (2004), spoustu různých afér včetně těch, po nichž museli ve svých funkcích skončit ministerští předsedové, nespočet voleb, od těch těsných až po „oranžové tsunami“ z roku 2008, časy ekonomické prosperity i krizových propadů… Jak občas připomínám svým studentům, když se bavíme o našich dějinách – nezapomeňte, že už jsme od listopadu 1989 prožili jeden a půl Masarykovy a Benešovy první republiky, že už více než třicet let žijeme ve svobodné zemi, takže jsme téměř uvěřili, že je tato svoboda a všechno, co s ní souvisí, samozřejmé.

Nakolik se listopadové naděje ve více než třiceti následujících letech naplnily, je těžké říct; v zásadě zřejmě platí – jak pro koho. Mnozí jsou všem problémům, které celá polistopadová doba přinesla a dodnes přináší, spokojení. Česká republika je integrální součástí Západu, což mi coby dvacetiletému klukovi připadlo jako neuskutečnitelný sen, třebaže dnešní Západ není dávno tím Západem, k jakému jsem v osmdesátých letech vzhlížel. Ani Severoatlantická aliance a Evropská unie už ostatně nejsou těmi organizacemi, do nichž naše země vstupovala v roce 1999, respektive 2004; doktrína NATO se zásadně změnila, a, pokud jde o EU, až příliš často si vzpomenu na Margaret Thatcherovou a na její slova o tom, že o „ušlechtilé evropské myšlence slyšela už tolik, že to nemohla dále snést“. Přesto mám stále ještě za to, že „plně suverénní“ existence mezi unijním Německem a putinovským Ruskem, by byla pro moji zemi v mnoha ohledech svízelnější než dnes.

Jakých že tedy oněch sto dva let, abych se vrátil k meritu věci, bylo? „Stálo to za to?“, jak se ptali autoři knížky, která vyšla u příležitosti stého narození Československa? Čeho bylo víc? Radostí, anebo smutku? Důvodů k hrdosti, anebo ke studu? Nějak si nemohu pomoct, ale řekl bych, že lidí a příběhů, na které můžeme být pyšní, nebylo úplně málo, a že i ty lapsy byly, jeden jako druhý, jakkoli odporné, vlastně lidské a pochopitelné. Nejsme určitě dokonalí a v tom dobrém smyslu výjimeční, ale nejsme ani mimořádně zlí a špatní. Jeden malý středoevropský národ, který to v uplynulém století neměl úplně lehké a který někdy obstál méně a někdy více, takový už je život. Tak ať je ta příští stovka lepší! 

SDÍLET