Sto dva československých a českých let: Jaká že vlastně byla?

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Když v euforických dnech na konci října roku 1918 vznikala první Československá republika, nemohli její tvůrci, Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik, natož její nadšení občané, ani v náznaku tušit, co všechno „jejich“ stát v budoucnu čeká: fascinující úspěch dvacátých let, bezútěšné roky Velké hospodářské krize, tragédie Mnichova a protektorátu, stalinistická popraviště a bolševické koncentrační tábory, nezapomenutelné celonárodní vzepětí roku 1989 i léta současné deziluze spojené se strachem z koronavirové pandemie.

Češi mají pověst národa, který patří při hodnocení vlastních (nejen) moderních dějin k největším skeptikům na světě. Podle mnoha historiků, novinářů a publicistů i politologů ze zahraničí jsme sami k sobě mimořádně, často až nezaslouženě kritičtí, sebemrskačští a ironičtí, i z vlastních úspěchů si často děláme legraci a znevažujeme je. Jsme zkrátka, takřka za všech okolností, „smějící se bestie“, jak se o nás v první polovině čtyřicátých let vyjádřil jeden nechvalně proslulý německý voják, policajt a politik. Něco na tom tvrzení je, znám to koneckonců velmi dobře i ze svého nejbližšího okolí.

Ne že by k tomu v řadě případů nebyl důvod. Již vznik republiky byl, z jistého úhlu pohledu, maličko „operetní“: národ, jehož většina byla po celou první světovou válku, stejně jako většina jeho politiků, příkladně loajální k císařsko-královské Vídni, propadl na jejím sklonku vlasteneckému třeštění a nadšeně se vyznával ze svého češství, pardon, vlastně českoslovenství (českoslovanství), jak je prosazovali a propagovali výše zmínění, řečeno s Ferdinandem Peroutkou, „budovatelé státu“. Současně, opustím-li i já svůj ironický a sarkastický tón, je ale třeba uznat, že na 28. říjnu 1918 bylo současně i „cosi velkého“, přinejmenším z pohledu malého středoevropského národa, který se po několika staletích habsburské nadvlády znovu domohl vlastní státnosti, o tom není ani dnes, po sto dvou letech, nejmenších pochyb. 

O to víc bolelo jednání politických elit v čele s prezidentem republiky Benešem na podzim 1938. Vzdát boj o zachování vlastního státu a poddat se trpně nepříteli bylo tehdy i co do dlouhodobých důsledků strašlivé, ať už pro to měla hlava státu jakkoli silné argumenty, a to tím spíš, že většina národa chtěla bojovat. Kdybyste zkusili něco takového navrhnout například našim sousedům Polákům, anebo Srbům, Chorvatům či Rusům, abychom zůstali v blízkosti či v relativní blízkosti našich hranic, to byste viděli tanec! Vzdát se? To radši zemřít nejhorší možnou smrtí! Vyloučeno! A už to nikdy neříkejte!

Zlatá éra partnerství s USA skončila, „transatlantisty“ čeká zklamání i s Bidenem

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital