Válka „starých“ s „mladými“? Bez mezigenerační solidarity bude naše země rozbitá

 FOTO: Profimedia

Martin Schmarcz

16. 08. 2020 • 06:00
KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Vládne nám gerontokracie? Nebo nám naopak hrozí „kinderdemokracie“? Přesně před rokem jsem napsal, že střední generace si musí vzít tuto zemi zpět. A varoval jsem před fatálním rozštěpením společnosti na „mladé“ a „staré“. Co se za tu dobu změnilo? Je hůř. Před „válkou generací“ už varují i další autoři. Můžeme s tím něco dělat? Musíme. Jinak hrozí katastrofa.

Pořád platí, co před rokem. Hlavní střet se odehrává mezi dvěma „novými“ (či aktivistickými, nebo protestními) stranami, z nichž jedna se opírá o seniory (ANO) a druhá o jejich vnuky (Piráti). Střední generace zbývá na „tradiční“ strany ODS, KDU-ČSL, STAN a TOP 09. Politicky to vypadá tak, že moje věková skupina, která se ve studentském věku aktivně účastnila sametové revoluce, je odsunuta do pozadí starými předlistopadovými komunisty. A za nimi čeká na svou šanci generace, která vyrůstala už v demokracii.

Toto ovšem nemá být pláč stárnoucí bílého heterosexuála, který přichází o moc. Pravdou je, že právě naše generace do velké míry zavinila současnou situaci. Nechala se totiž v roce 2013 zcela vykolejit prokurátorským pučem a z jakési deziluze, bezmoci, či prostě dezorientace dostala k moci Andreje Babiše. Šlo převážně o dřívější voliče ODS, často úspěšné podnikatele a manažery. A muž, který svou vládu dovedl k tak hořkému konci, rovněž patří ke generaci „Velvet Boomers“ – Petr Nečas je ročník 1964.

Pokud někdo „stvořil Babiše“, tak voliči, kteří v roce 1989 jako studenti stáli u zrodu naší svobody. Je paradox, že ti, co budovali demokracii a kapitalismus, tak masivně hlasovali pro předlistopadového komunistu evidovaného jako agent StB. Navíc muže „odnikud“, který tři měsíce před volbami měl preference pod jedno procento. Vše, co se děje od té doby, už je jen řetězec důsledků, na jehož počátku stálo toto fatální selhání mojí generace. Ostatně i premiér Nečas dopustil, aby ho sundala klika bývalých vojenských prokurátorů.

Nakonec jsme to také byli my, kdo pomohl seniorům dosadit na prezidentský stolec Miloše Zemana. Právě od něj získali Šlachta s Ištvanem politickou podporu pro svůj bezprecedentní útok na vlastní vládu. On znemožnil pravici postavit se na nohy a místo toho si prosadil vlastní neústavní kabinet. A nakonec, ale rozhodně ne v poslední řadě, začal demontovat Havlovu první polistopadovou republiku a nahrazovat ji novým režimem orientovaným na východ místo na západ a okatě ignorujícím lidská práva a ochranu menšin.

Takto se ustavilo to, co někteří mladí nazývají gerontokracií a já už od roku 2013 „druhou polistopadovou republikou“. Vládnou nám lidé narození mezi roky 1944 (Miloš Zeman) a 1954 (Andrej Babiš). Oba stihli angažmá v KSČ. Tato generace je vlastně u moci nepřetržitě, ale dost dlouho se zdálo, že bude stejně jako ve stabilizovaných demokraciích postupně vystřídána následovníky, jimiž jsou u nás „děti revoluce“.

Paradoxně dva výrazní představitelé této generace, do nichž se vkládaly velké naděje – Stanislav Gross a Petr Nečas – padli po v podstatě banálních aférách. Obětí stranického komplotu se stal i Mirek Topolánek, který je sice o něco starší, ale mentálně patří spíš k nim než ke generačnímu souputníkovi Andreji Babišovi. Staří pardálové zocelení komunismem, Václav Klaus, Miloš Zeman či šéf ANO jeví daleko větší vůli k moci. Což vidíme i na srovnání s Petrem Fialou (1964), který v sobě prostě nemá tu predátorskou dravost.

Jak řečeno, generace vychovaná bolševiky a životem a prací za reálného socialismu, by za normální situace byla vystřídána lidmi, kteří si stále ještě velmi dobře pamatují totalitní manýry, nejsou však jimi zdaleka tak promořeni a mají daleko větší smysl pro demokracii. Po nás měli nastoupit mladí, vyrostlí po roce 1989, jimž jsme my měli předat zejména onu zkušenost s nesvobodou a vědomí, jak je svoboda křehká a nesamozřejmá. Místo toho se střetávají s onou „gerontokracií“ a zcela mylně ji ztotožňují s 90. léty.

Toto je opravdu velmi nebezpečný omyl. Nám ve skutečnosti nevládnou „zlí kapitalisté z devadesátek“, jak tvrdí radikální levice. Ne, toto je „bolshevik revival“. My se – přinejmenším mentalitou vládců – vracíme před listopad 1989. Přičemž nejde o kontinuitu, ale o popření vývoje na konci minulého století. Ostatně tehdy byl prezidentem Václav Havel a byl to on, nikoli Klaus či Zeman, kdo určoval mravní klima ve společnosti.

V důsledku této popletené představy je dnes protizemanovská opozice rozdělená na dvě části, na generaci rodičů a jejich dětí, na „nové“ Piráty a „staré tradiční strany“. U některých sympatizantů a členů Pirátské strany se dokonce prosazuje představa, že ANO není horší, nebo dokonce je lepší, než třeba ODS – protože je také „nové“. Jenomže Babiš je nový zcela jiným způsobem než Bartoš. Ten druhý nebyl v KSČ a nezbohatl v 90. letech na propojení byznysu a politiky.

Možná trochu rozumím, jak se nová generace dívá na svět dnešní politiky a že jí splývá „bolševická gerontokracie“ a 90. léta. Je to však ahistorický pohled. Ano, mnozí bývalí členové KSČ tehdy byli ve vysokých pozicích. Ale atmosféra nebyla komunistická, Václav Havel vůbec nezval KSČM na Hrad, lustrační zákon byl nedotknutelný a dokonce i pro ČSSD bylo nepředstavitelné nechat se od komunistů byť jen tiše podporovat.

Bohužel nejmladší generace vlastně přistupuje na hru starých mazaných bolševiků z Lán a Strakovy akademie. Ti úspěšně aplikují taktiku „rozděl a panuj“. Poštvali seniory proti vlastním vnukům a vnučkám a mocensky z tohoto rozkolu těží. Rovněž se jim zdařilo neustálou propagandou o „zkaženosti tradičních stran“ vytvořit bariéru uvnitř demokratické opozice, či mezi mezi dětmi a jejich otci a matkami. (Samozřejmě mluvím o statistice, nelze brát doslova, že každá rodina je takto rozštěpená na tři kusy.)

Úspěch opozice záleží na tom, zda se podaří zasypat příkop v první řadě mezi střední a nejmladší generací. Mělo by to jít snáz, zde rozpory nejsou tak veliké. Jak to udělat? Moji vrstevníci by měli přestat dumat, zda jim víc vadí zemanovsko-babišovský retro režim, nebo příslušníci nové, ekologické, proevropské a protidiskiminačně založené generace. Možná s nimi nesdílíme názor na kulturní otázky, ale zcela jistě preferenci svobody coby základní hodnoty. Oni by na oplátku měli projevit trochu shovívavosti k našim chybám.

Už samo toto sjednocení by mělo obrovskou sílu. Navíc si myslím, že by pak bylo snazší překonat i onu hlavní štěpící linii, která probíhá mezi nejstarší a nejmladší generací. Když se smíří otcové se syny, mohou se přidat i dědové. Aby bylo jasno, tím nemám na mysli vznik nějaké nové národní fronty či Občanského fóra, které by bylo úplně pro všechny. Ale jen to, aby lidé opět volili podle svých zájmů, hodnot a sociálního statusu, pluralitně. A nenechali se ovládat předsudky a zotročit jakousi „generační“ totalitní ideologií.

Střední generace by měla sehrát roli společenského svorníku. Ostatně funguje tak od věků. Učí se od předchůdců, něco k tomu přidá a toto obměněné dědictví svěřuje potomkům, kteří ho opět dotvoří. Produktivní generace pracuje a stará se jak o penze seniorů, tak o vzdělání mladých. A tento vzor, tato kontinuita a zároveň diskontinuita evoluční změny se pak cyklicky předává dál. Nenechme toto civilizační kolo dějin rozlámat na kusy. Když se to stane, už ho nikdo jen tak neslepí.

Hnát proti sobě „mladé“ a „staré“ je obrovský zločin, dokonce horší, než štvát dělníky proti kapitalistům. Takto aplikované třídní nepřátelství se totiž zařezává daleko hlouběji do těla společnosti, má sílu rozervat i rodiny a vytvořit trvalé jizvy na té nejvnitřnější úrovni. Obnovit mezigenerační solidaritu neznamená „jen“ porazit zemanovsko-babišovský režim a vrátit se k Havlově republice, ale vůbec uchovat kulturu a civilizaci. Tahle země je všech: je pro dědu i bábu, pro otce i matku, pro vnuka i vnučku.

SDÍLET