Banky v prostředí vysokých úrokových sazeb, to je pro řadu politiků červený hadr na býka. Vzpomeňte si na loňské sněmovní debaty o zavedení speciální bankovní, respektive následně „windfall“ daně z nečekaných příjmů. Koncept, kterého se do té doby drželi jen kovaní komunisté a socialisté, najednou přijaly prakticky všechny parlametní strany. Argument byl přece líbivý: banky natolik „nemravně“ vydělávají na rozdílu v úročení svých vkladů u centrální banky a úroků, jež vyplácejí svým klientům, že je třeba je extra zdanit. Že tyto vlhké sny řady politiků úplně neklapnou a vláda od bank vybere namísto desítek miliard jen drobné, nyní ponechme stranou. Ještě cennější lekci totiž nabízí pohled za Atlantik, který ukazuje, že realita není nikdy tak prostá, jak by ji politici rádi viděli.
Před pár dny na to v rozhovoru pro INFO.CZ mezi řečí upozornil ekonom Petr Bartoň, jenž podotknul, že „vysoké úrokové sazby nejsou pro banky tak jednoznačně pozitivní záležitostí, jak se to občas interpretuje“. A že tato interpretace byla loni slyšet ze všech stran, včetně těch nejvyšších pater.
Ministr Stanjura mi loni v září na otázku o původu daně „z nadměrných zisků“ odpověděl toto: „Omlouvám se, že mluvím tak otevřeně, ale ty banky si za to mohou samy“ – a doplnil to argumentem „bezpracných peněz“, které banky získávají za vysoce úročené úložky u centrální banky.
„V Česku máme vysokou základní úrokovou míru, komerční banky ji využívají, ovšem jaká je jejich nabídka klientům? Střadatelům? To se nedá porovnat,“ argumentoval Stanjura.
