Vzpomínka na Jiřího Menzela

Martin Kovář

07. 09. 2020 • 11:55
Jiří Menzel zemřel a všem milovníkům filmu a divadla bude strašně chybět. Samozřejmě jsme již několik let věděli, že je velmi vážně nemocný a že konec může přijít kdykoli. Odešel, po Milošovi Formanovi, druhý největší režisér legendární české nové vlny ze 60. let minulého století, jeden ze „všech těch bystrých mužů a žen (od filmu)“, jak o této neobyčejně nadané, novátorské a úspěšné generaci psal v kanadském exilu jiný velký, pro změnu literární talent Josef Škvorecký.

Po Jiřím Menzelovi ale nezůstává jen smutek, nýbrž, a to hlavně, báječné dílo, na první pohled nenápadné filmy, v nichž se většinou neřešila velká, osudová témata, ale přesto v nich byla jaksi všudypřítomná. Oscarový režisér, jenž mohl po svém největším úspěchu tvořit kdekoli na světě, ale přesto točil (i netočil, protože nesměl) takřka výhradně v Čechách, nám o naší národní povaze, pokud něco takového vůbec existuje, o našich životech, o naší minulosti, radostech i strastech řekl ve svých snímcích tolik jako málokdo, a navíc tak laskavým způsobem a s takovým pochopením pro všechny naše hříchy a slabosti!

Dodnes si vzpomínám na své první filmové setkání s ním, přesněji řečeno, na první setkání s ním, které si dobře vybavuji, protože jsem některý z jeho filmů určitě viděl už předtím. Bylo mi tehdy necelých patnáct let, když můj táta vzal do jičínského kina Svět na jeho „Postřižiny“. Přirozeně, že mě naprosto nadchla Magda Vašáryová v hlavní ženské roli, ale nejen ona. Způsob, jakým režisér dokázal vrátit čas a vykouzlit zdánlivě nenávratně ztracenou atmosféru první republiky a jakým dokázal převést na filmové plátno údajně nezachytitelnou poetiku Bohumila Hrabala, mě naprosto ohromil. Přikládal jsem to hvězdné herecké sestavě v čele s Rudolfem Hrušínským, Petrem Čepkem, Jiřím Schmitzerem a Jaromírem Hanzlíkem, o již zmíněné Magdě Vašáryové nemluvě, ale později jsem si uvědomil, že výběr herců byl nedílnou součástí Menzelova génia.

Že se na české filmové scéně objevil jedinečný talent, bylo jasné už od povídkového filmu „Perličky na dně“ (natočen 1965, premiéra 1966), do něhož Menzel přispěl společně s Věrou Chytilovou, Jaromilem Jirešem, Janem Němcem a Evaldem Schormem. Právě ve „Smrti pana Baltisbergera“, což byl slavný německý motocyklový závodník, který zahynul při Velké ceně Československa v Brně v roce 1956, se mladý Menzel (narozený 23. února 1938) představil jako sebevědomý, suverénní režisér, mající navíc podle diváků i kritiků obzvláštní pochopení pro pábitelského autora z pražské Libně, milovníka piva, koček a života se vším, co k němu patří.

A pak už přišly „Ostře sledované vlaky“, opět podle Hrabalovy předlohy, jež udělaly z Menzela nejen českou, respektive československou, nýbrž celosvětovou hvězdu. Křehký, černobíle nasnímaný subtilní příběh dospívání v těžkých válečných časech, pro Menzela typicky zachycených na osudu bezvýznamného jednotlivce, mladého zakomplexovaného nádražáka Miloše Hrmy, jehož (zcela mimoděk, a přitom naprosto fantasticky) zahrál Václav Neckář, učaroval domácím divákům i členům americké filmové akademie, kteří jej zvolili nejlepším neanglicky mluveným filmem roku. Druhý československý Oscar (po Kádárově a Klosově „Obchodu na korze“ z předchozího roku) byl na světě a před jeho tvůrcem se rázem otevřel celý svět.

Jiří Menzel ale, na rozdíl od svého kolegy Miloše Formana, rozhodující krok neudělal a zůstal i nadále režisérem ryze českým. Zda to pro něj samotného nebyla chyba, je těžké říct, čeští diváci na tom ale v každém případě vydělali. Již v roce 1968 se v kinech mohli uchechtat u jeho crazy komedie „Zločin v šantánu“ podle námětu Josefa Škvoreckého, ve kterém si režisér i sám zahrál, a stejně tak si mohli užít druhý vrchol jeho tvorby – „Rozmarné léto“, natočené podle dalšího obtížně filmovatelného autora, Vladislava Vančury. Na další si pak museli dlouho počkat. „Skřivánci na niti“ z roku 1969, příběh o skupině dělníků a o vězenkyň pracujících v první polovině 50. let na šrotišti kladenských oceláren, totiž putovali rovnou do trezoru a premiéry se de facto dočkali až po listopadu 1989; v roce 1990 pak jejich režisér získal Zlatého medvěda na prestižním mezinárodním filmovém festivalu v (Západním) Berlíně. 

70. léta byla smutná pro mnoho českých umělců, filmové tvůrce a Jiřího Menzela nevyjímaje. Už Oscarem samotným si u zupácké normalizační nomenklatury udělal vroubek svého druhu (třebaže jej svým způsobem i chránil), „Skřivánci“ ale byli důvodem, proč několik let nesměl točit a proč se v polovině následující dekády vracel nenápadně, pomaličku a jako režisér snímků, které věru nemohly nikoho pobouřit. Druhý z nich, „Na samotě u lesa“ (1976), se navzdory tomu stal jedním z divácky nejoblíbenějších, nejen pro tradičně skvělé herecké výkony Zdeňka Svěráka, Dany Kolářové a Josefa Kemra a pro to, že pojednával o specificky českém fenoménu chalupaření a chataření, ale i vzhledem k režisérské suverenitě (ze které nic během nucené přestávky nezapomněl), mistrovsky vybalancovaným pointám a vtípkům a pro – třebaže se jednalo o komedii – hořký, snad mohu říci „menzelovský“ smutek, jenž byl ve filmu také přítomný.

Na podpis Anticharty v Národním divadle v roce 1977 Jiří Menzel nebyl přirozeně nijak pyšný; na jeho vyjádření, že se za něj nestydí, protože stydět by se měli především ti, kteří ho k podpisu přiměli, je ale hodně pravdy. Pokud mu to snad někdo z jeho věrných fanoušků měl za zlé, jsem přesvědčen o tom, že po již zmíněných „Postřižinách“ (1980) a „Slavnostech sněženek“ (1983), dalších dvou „Hrabalech“ převedených na filmové plátno, a po „Vesničce mé střediskové“ (1985), opět nominované na Oscara, mu to drtivá většina z nich odpustila. „Konec starých časů“ (1989), natočený (podruhé) podle Vančurovy předlohy, majstrštyk zasazený do doby počátků první republiky s vynikajícími Josefem Abrhámem a Marianem Labudou, byl, pokud šlo o název, příznačný. Komunistická éra, kvůli níž Menzel točil méně, než měl, nemluvě o tématech a námětech, jež směl zpracovávat, končila a před českými filmaři se otevírala nová doba. 

Někteří z nich se s nečekaně nabytou svobodou (včetně nutnosti obstát v nových kapitalistických poměrech, čímž mám na mysli především schopnost získat na své projekty dostatek peněz) vyrovnali rychleji a lépe, jiní hůře. Pro Menzela bylo důležité hlavně to, že mohl točit, jeho „polistopadové filmy“ ale již nikdy neměly takový úspěch jako ty starší. „Žebrácká opera“ (1990), „Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina“ (1994) i „Obsluhoval jsem anglického krále“ (2006), film, na který se velmi dlouho chystal, byly mimo jakoukoli pochybnost výborné; neuchopitelné cosi, snad i vědomí toho, že vznikají tak trochu, alespoň maličko, proti vůli vládnoucího režimu, jim však scházelo. 

V posledních letech už Menzel vzhledem ke zdravotnímu stavu netočil a nyní odešel navždy. Musím přiznat, že je mi od okamžiku, kdy jsem se to dozvěděl, moc a moc smutno. Byl možná nejtalentovanější že všech českých poválečných režisérů, jeden z nejlepších vypravěčů s neobyčejným citem pro příběh, pro jeho gradaci, pro to, čemu se poněkud koženě říká psychologie postav, pro kameru i pro filmovou muziku, zkrátka pro všechno… Neměl v sobě, pravda, onu ctižádost a rvavost, která z podobně nadaného Miloše Formana udělala hollywoodskou a celosvětovou „star“, a možná toho někdy uvnitř i litoval. Nám, jeho vděčným divákům, to ale být líto nemusí. Jiří Menzel byl „náš“ víc než kterýkoli jiný filmový tvůrce jeho generace. Tak ať je mu tam nahoře dobře. Zaslouží si to, tolik radosti jako on rozdal divákům málokdo.

SDÍLET