Vzpomínka na Jiřího Menzela

Jiří Menzel zemřel a všem milovníkům filmu a divadla bude strašně chybět. Samozřejmě jsme již několik let věděli, že je velmi vážně nemocný a že konec může přijít kdykoli. Odešel, po Milošovi Formanovi, druhý největší režisér legendární české nové vlny ze 60. let minulého století, jeden ze „všech těch bystrých mužů a žen (od filmu)“, jak o této neobyčejně nadané, novátorské a úspěšné generaci psal v kanadském exilu jiný velký, pro změnu literární talent Josef Škvorecký.

Po Jiřím Menzelovi ale nezůstává jen smutek, nýbrž, a to hlavně, báječné dílo, na první pohled nenápadné filmy, v nichž se většinou neřešila velká, osudová témata, ale přesto v nich byla jaksi všudypřítomná. Oscarový režisér, jenž mohl po svém největším úspěchu tvořit kdekoli na světě, ale přesto točil (i netočil, protože nesměl) takřka výhradně v Čechách, nám o naší národní povaze, pokud něco takového vůbec existuje, o našich životech, o naší minulosti, radostech i strastech řekl ve svých snímcích tolik jako málokdo, a navíc tak laskavým způsobem a s takovým pochopením pro všechny naše hříchy a slabosti!

Dodnes si vzpomínám na své první filmové setkání s ním, přesněji řečeno, na první setkání s ním, které si dobře vybavuji, protože jsem některý z jeho filmů určitě viděl už předtím. Bylo mi tehdy necelých patnáct let, když můj táta vzal do jičínského kina Svět na jeho „Postřižiny“. Přirozeně, že mě naprosto nadchla Magda Vašáryová v hlavní ženské roli, ale nejen ona. Způsob, jakým režisér dokázal vrátit čas a vykouzlit zdánlivě nenávratně ztracenou atmosféru první republiky a jakým dokázal převést na filmové plátno údajně nezachytitelnou poetiku Bohumila Hrabala, mě naprosto ohromil. Přikládal jsem to hvězdné herecké sestavě v čele s Rudolfem Hrušínským, Petrem Čepkem, Jiřím Schmitzerem a Jaromírem Hanzlíkem, o již zmíněné Magdě Vašáryové nemluvě, ale později jsem si uvědomil, že výběr herců byl nedílnou součástí Menzelova génia.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital