Komunistický režim (nejen) v někdejším Československu si potrpěl na bezúhonné kádrové profily, ale když šlo o krádeže západních technologií, šla morálka stranou. Josef Vích byl v tomto ohledu ukázkový (anti)hrdina: usvědčený zloděj, notorický lhář a člověk podezřelý z toho, že nechal z osobních důvodů zastřelit vězně. Přesto – nebo možná právě proto – se z něj stalo eso československé rozvědky. Historik Peter Rendek na základě nově objevených archivních dokumentů rekonstruuje cestu muže, který se od soustruhu a kšeftování s ložisky vypracoval až do vedení atomové komise, aby pro zpackaný projekt první československé jaderné elektrárny sháněl tajné know-how na Západě.
Záhy po únorovém převratu 1948 rozsévají komunisté ve společnosti strach. Uzavírají hranice, provádějí rozsáhlé čistky ve státní správě a pronásledují „nepřátele režimu“.
Spolu s tím se oblasti vědy, průmyslu, kultury, školství, tělovýchovy atd. se postupně dostávají pod přísnou kuratelu jediné vládnoucí strany. A ta s halasnou mediální pompou zahajuje velkolepé průmyslové projekty, aby demonstrovala před Západem životaschopnost a prestiž rudé ideologie. Některé komunistické „úspěchy“ jsou připomínány dodnes.
Ostře sledovaným oborem byl v padesátých letech segment atomového průmyslu. Náš totalitní režim chtěl vybudováním „in-house“ jaderné elektrárny demonstrovat vlastní know-how a technologickou vyspělost.
Tyto nové technologie (dlužno dodat, že dvojího využití – nejen toho civilního k výrobě energie pro domácnosti a průmysl, ale i toho válečného, protože na začátku 50. let se počítalo s „třetí světovou“ jako pokračováním předchozího celosvětového konfliktu) byly v obou stranách tehdejšího bipolárního světa přísně střeženy. A v socialistickém táboře navíc plně pod kontrolou moskevského protektora.
Tajné služby komunistického režimu měly své oči a uši všude. A doba přála lidem, jenž se dokázali flexibilně přizpůsobit novým okolnostem. Především se upřednostňovala generace komunistů a dělníků, kteří se ze sociálně chudých poměrů a od soustruhů vyšvihli k lukrativním pozicím v bezpečnosti, zahraničním obchodě anebo diplomacii.
Šikovný zlodějíček s užitečným kádrovým profilem
Politicky, sociálně a snad i morálním profilem do této skupiny zapadl i třicetiletý Josef Vích z Prahy, který v září 1953 podepsal spolupráci s tajnou službou. Po absolvování obecné školy a nižšího gymnázia odešel v patnácti letech (1936) do Zlína, kde nastoupil do učení u Baťy. Zde se vyučil strojním obuvníkem a při zaměstnání vystudoval nižší a vyšší průmyslovou školu se zaměřením na kůži, gumu a stroje.
Dohochované archivní záznamy z podniku jej popisují jako člověka se „špatným charakterem, prolhaného, nepořádného, úlisného herce“. Byl rovněž podezírán z krádeže peněz a v sedmnácti (v dubnu 1938) byl usvědčen z krádeže pláště a rukavic.
Jiný případ – z roku 1941 – uvádí, že po návratu z nemocnice nahlásil, že mu byla vykradena skříň. Vyšetřování ovšem zjistilo, že většina věcí, které nahlásil jako ukradené, byla nalezena u něj doma.
V roce 1942 byl totálně nasazen do Brüxu (Most) na výrobu leteckého benzínu, ale již o rok později byl ze zdravotních důvodů z nasazení uvolněn. Vrátil se do Zlína, kde pracoval jako soustružník a frézař.
V roce 1944 se Vích oženil a stěhuje se do Prahy. Zde pracuje jako dělník ve správkárně ve Vršovicích. A v roce 1945 se aktivně zapojuje do květnového povstání – slouží u policejního revíru 64 (podúsek Vinohrady-východ). Jelikož umí plynně německy, stává se (ve svých dvaceti čtyřech letech) zástupcem velitele internačního tábora zajištěných Němců v Praze 12.
Koncem května za ním přijíždí jistá Zuzana Hapková, která byla propuštěna z internace. Nabízí mu 50 tisíc Kčs za pomoc při získání jejích šperků, které byly údajně v držení Národního výboru ve Štěpánské ulici. Vích sice neslíbil, že jí dokáže pomoci, nicméně nabídnutý obnos si ponechává. Pro kontext – tento obnos se tehdy rovnal téměř tříletému průměrnému platu a šlo by za něj pořídit automobil vyšší třídy nebo venkovské stavení.
Vích ovšem hraje daleko vyšší hru: považuje Hapkovou za daleko bohatější kořist, protože mu rovněž tvrdila, že ve svém bytě našla ukrytých 1,5 milionu korun, které dle jejích slov „nikdo při prohlídce nenašel“.
V lednu 1946 jej kdosi udal pro úplatkářství – že přijal od německé státní příslušnice 50 tisíc za to, že jí pomohl z internačního střediska. Vích se k tomu přiznal přiznal, ale vymlouval se, že většinu peněz použil na léčení Hapkové. Nakonec nikterak potrestán nebyl a ve finále byl dokonce amnestován.
Vedle toho ale archivy uvádí i jinou, závažnější skutečnost, a to že „v uvedeném internačním táboře měl dát Vich zastřelit osobu z osobních důvodů.“ Koncem roku 1945 již vlastnil čerstvou legitimaci KSČ.
Nástup agenta
V období let 1948–50 působí Vích v podniku zahraničního obchodu KOVO, v oddělení dovozu kuličkových ložisek. Tam kromě obchodní činnosti údajně „ložiska kradl a prodával je Arnoštu Rozinovi z Bratislavy. Když mu to manželka vytýkala, řekl jí, aby byla ticho, že to stejně dělá pro ni, aby se měla lépe.“
V roce 1953 přechází do PZO Metalimex na skupinu zvláštních nákupů. Jednalo se o oddělení, které vysílalo lidi do zahraničí, aby prováděli nákup embargovaného zboží pro znárodněný průmysl. Vích se tak dostal do kapitalistického zahraničí.
Ale již od roku 1950 jej StB (ekonomická kontrarozvědka – IV. správa MV, operativní technika - IX. správa MV) využívá k různým úkolům. A postupně o něj projevuje zájem i rozvědka (I. správa MV). Ještě rychlejší je ovšem vojenská rozvědka (ZS/GŠ ČSLA), která ho v září 1953 získává ke spolupráci (pod krycím jménem Botanik).
Vích nejdříve působí jako obchodník v Západním Berlíně, později jezdí do Švýcarska a západního Německa, od roku 1960 působí na obchodní misi ve Vídni. Pracovníky MV je považován za kádrového rozvědčíka ZS/GŠ a zejména v Berlíně StB pomáhá při plnění různých agenturních operací.
Postupně získává značný rozhled i zkušenosti v agenturní práci a značné vědomosti o organizaci zpravodajských složek jak ministerstva vnitra, tak obrany. Vybudoval si kontakty s mnoha funkcionáři. Osobně se znal například s náčelníkem rozvědky plk. Jaroslavem Millerem nebo s plk. Jiřím Rybínem (náčelník IV. správy MV v letech 1953–62).
Ten si od něj půjčil 17 tisíc Kčs na automobil a Vích mu pomohl s dovozem a koupí vozu Opel ze zahraničí. Přes přátele z rozvědky dokázal zabezpečit i opravu auta ve Vídni. (Tyto nestandardní vztahy ovšem později stály Rybína místo, neboť byl propuštěn z ministerstva vnitra.)
Víchovy excesy z minulosti vycházejí najevo při jeho neúspěšné žádosti o přijetí do služeb MV v roce 1955. Jeho tajný život obchodníka agenta měl nakonec dopad i na jeho soukromí. „Rodinné nesrovnalosti začaly dluhem 20.000 šilinků ve Vídni, které nedokázal manželce vysvětlit, dále pro nadměrné pití lihovin a styky s pochybnými ženami.“ Manželství se mu nakonec rozpadlo, nicméně agentem StB zůstává až do důchodu.
Špionážní eso vojenské rozvědky
V průběhu spolupráce s ZS/GŠ plní řadu rozvědných úkolů, zejména získává různé vzorky, dokumenty a americké patenty z oboru vojenské techniky (např. aktuální informace o zbrojní výrobě v Německu, řízené střele Oerlikon, dokumentaci k leteckému kanonu, k zařízení na noční vidění, miniaturní vysílačky, speciální protiatomové obleky apod.).
