Žantovský: Sputnik je propaganda stejně jako Voice of America, vysílal tak i Český rozhlas | info.cz

Články odjinud

Žantovský: Sputnik je propaganda stejně jako Voice of America, vysílal tak i Český rozhlas

Žantovský: Sputnik je propaganda stejně jako Voice of America, vysílal tak i Český rozhlas
 

O „nechutné a nedůstojné“ situaci v Radě ČTK, o tom, proč ve své poslední knize otisknul projev Adolfa Hitlera a navázal na něj vlastním komentářem, i o tom proč vnímá ruský web Sputnik podobně jako vysílání Voice of America, hovoří v rozhovoru pro INFO.CZ publicista a člen Rady ČTK Petr Žantovský.  

Jaká je dnes v Radě ČTK atmosféra?

K jejímu popisu musím začít ze široka. Loni v létě nás v Radě začali opouštět kolegové, kterým končil mandát. Postupně jsme zbyli jen ve čtyřech – Pavel Foltán, Jaroslava Wenigerová a Jana Gáborová a já. Tehdy byla Rada bez předsedy, kterého jsme si sice mohli i ve čtyřech lidech zvolit, ale nakonec jsme se na můj návrh rozhodli počkat, až poslanci dovolí další členy – Michaelu Marksovou, Davida Soukupa a Angeliku Bazalovou.

Abyste o novém předsednictvu hlasovali v plném počtu...

Tak, tehdy se zrodila dohoda, že se předsednictvo bude volit ve chvíli, kdy budou všichni přítomní. Aby to mělo relevanci. Ta dohoda vznikla i v kontextu toho, že Jana Gáborová tam na listopadovém zasedání chyběla, tak jsme se dohodli, že počkáme. A tím se dostáváme k loňskému prosinci, kdy jsme na Radě já i Pavel Foltán nebyli z nějakého důvodu přítomní a Rada si tehdy prohlasovala za předsedu Davida Soukupa. Já jsem se proti tomu ozval s tím, že jsme snad měli nějakou dohodu, že je to nemravnost, že by se nemělo měřit dvojím metrem.

A vy jste se tehdy chtěl stát předsedou Rady?

Nechtěl. Kdybych chtěl být předsedou, nečekám na dovolení dalších členů Rady a udělám to již v červenci, když jsme byli ve čtyřech. Upřímně jsem si myslel, že velké předsednické ambice bude mít paní Wenigerová. To, že udělali předsedou druhého služebně nejmladšího člena, mě poněkud překvapilo. A to i v tom kontextu, že mi pan Soukup předtím několikrát psal, že pokud bych kandidoval, mohu s jeho hlasem počítat.

Já jsem ale svůj zájem nikde nedával najevo, dobře vím, že spousta lidí je na moji osobu alergická a já nemám potřebu neustále vyvolávat nějaké vášně. Paní Wenigerovou jsem si ale na postu předsedkyně představit dovedl, je to profesionálka, která zvládá proceduru a Radu by nejspíš vedla dobře. Kdyby kandidovala, možná bych pro ni i hlasoval – pokud by tedy neproběhla ta partyzánská akce.

Partyzánskou akcí nazýváte volbu předsedy na běžném zasedání. Z něj jste se vy i pan Foltán omluvili jen deset minut před začátkem. Navíc s podobným argumentem – že někdo chybí – by šlo volbu předsedy odsouvat donekonečna…

Druhému argumentu vzdorovat moc neumím, co se ale týče toho prvního, tak já jsem se omluvil hodinu předem, protože mi odvezli otce do nemocnice. V termínu dalšího zasedání jsem mu pak zařizoval pohřeb. Tak jsem to tehdy říkal i Davidu Soukupovi a neviděl jsem přitom žádný náznak toho, že by se měla chystat tato akce, tato volba.

Podívejte, já proti tomu zase až tak moc nemám, volba proběhla podle zákona, takže z toho pohledu to je v pořádku. Mnohem více mi ale vadí, že pak lidé jako Michaela Marksová na jednom mediálním semináři na FSV UK vykládá o tom, že jsem se měl domluvit s nějakými stěžovateli, kteří že na Radu posílají stížnosti a já že celou takovou akci řídím z pozadí.

Paní Marksová vás tehdy na tom semináři přímo nejmenovala…

Nejmenovala, každému ale bylo jasné, kterým směrem míří. Já jsem jí to pak osobně vytknul, ona se od toho distancovala, každopádně výsledek je takový, že na Radě vyvstal velmi nepřátelský duch. To, co se tam dnes odehrává, je nedůstojné. Je to ošklivost, nechutnost. Lidé se osobně napadají.

K tomu mi vadí, že pan předseda Soukup neovládá proceduru. Že neví, že když se podá protinávrh, hlasuje se o něm jako první, když se podá procedurální návrh, tak se o tom hlasuje bez diskuse. To ale ta parta vůbec netuší. Ale to se jistě může časem změnit.

Podobně situaci popsal i pan Soukup – že je to jako v JZD. Veřejnost ale vaše konkrétní spory moc nezajímají, jako podstatné vidí, že se Rada hádá, že jako členové v důsledku neděláte to, za co jste placení.

Já tomuto pohledu rozumím, pokud by to bylo v mých silách, udělám pro nápravu maximum. Já jsem ostatním členům napsal deset, dvanáct e-mailů kde je prosím, aby se zklidnili, aby s ostatními jednali důstojně, normálně. Aby vůči sobě nepoužívali impertinentní výrazivo jako „je zmatený“, což naposledy pronesla paní Wenigerová o panu Foltánovi…

Ona to neuvedla na adresu pana Foltána, ale popisovala tak jeho e-maily.

No dobře, podstatná je ale síla emoce, s níž to bylo vyřčeno. Já ale tu situaci na Radě nechci rozebírat pohledem banalit a nuancí, faktem je, že je tam strašně nepřátelská nálada. Pracovní atmosféra, která by tam měla být, mizí, a je nahrazována různými osobními útoky. A pak je tam ještě problém nedávného přijetí Etického kodexu, což je materiál, který není v souladu se zákonem a který byl vytvořen zcela zjevně proti Pavlu Foltánovi a proti mně.

Proč myslíte?

Například proto, že je tam uvedená nějaká klauzule k tomu, že – jak paní Marksová rozšířila a následně paní Bazalová ji v tom silně podpořila – já mám nějaké týmy stěžovatelů píšící za mě na Radu a že já osobně z toho snad mám mít nějaký profit.

A není to tak?

Pochopitelně že ne, je to hloupost.

Nicméně podepsané podněty Radě ČTK posíláte.

Ano, to je pravda. Před pár dny jsem poslal další dopis.

Není to zvláštní, že jako člen Rady posíláte ostatním podněty touto cestou?

Ale já jsem především občan, který má právo podat stížnost. Dokonce jsem k té stížnosti napsal, že o ní na Radě nebudu hlasovat. Pokud vidím nějaké pochybení u ČTK, že se tam něco napsalo špatně, tak na to reaguji, nevidím na tom nic špatného. Zatím jsem to udělal dvakrát, o té druhé stížnosti se nejspíš bude jednat příští týden.

Kromě tohoto a Etického kodexu vznikly kontroverze i ohledně toho, že vy a pan Foltán jste nesouhlasili s konáním zasedání Rady prostřednictvím videokonferencí během nouzového stavu. Proč?

Protože první videokonference proběhla mimo regule Jednacího řádu a zákona o ČTK. Ani jeden z těchto dokumentů totiž takovou možnost nepřipouští. Správně – a pokud by byla vůle komunikace mezi jednotlivými členy Rady – by pan předseda Soukup udělal předem hlasování per rollam (korespondenční hlasování) o tom, zda jsme ochotni jednat prostřednictvím videokonference. Ale to neudělal.

Pro mě je obtížné nevnímat takové jednání poněkud obstrukčně – s pandemií, s nouzovým stavem nikdo nepočítal a videokonference je způsob komunikace, který ničemu nepřekáží.

Znovu opakuji, pokud by pan předseda Soukup udělal o tomto bodu předem hlasování per rollam, tak by to třeba prošlo. Jenže on jej neudělal. Napsal nějaké maily, ale standardní hlasování per rollam to nebylo; já bych hlasoval i v tom případě proti, z důvodu výše popsaného.

Nedostáváme se zde trochu do smyčky? K onomu hlasování o videokonferenci by nejspíš mělo dojít na nějaké mimořádné schůzi Rady, která se ale stejně nemohla konat prezenčně vzhledem k nouzovému stavu.

Možná trochu ano. Na druhé straně má ale předseda právo položit členům Rady nějak jednoznačně definovanou otázku. Každopádně mám pocit, že tohle už je za námi, už se to vyřešilo úpravou jednacího řádu a nyní je jednání prostřednictvím videokonference za mě v pořádku. Proto jsem se jí napodruhé účastnil. Takže nejde o žádnou obstrukci. Já nejsem obstrukční typ, pouze chci, aby se dodržovala pravidla.

Jde vám více o literu, nebo ducha pravidel?

To narážíte na ten známý dávný spor mezi Václavem Havlem a Václavem Klausem – ten byl také o duchu a liteře. Já jsem vždycky ten, kdo ctí literu zákona.

Máte v Radě nějakou dlouhodobou vizi, agendu, kterou chcete realizovat?

Já jsem už od začátku Martinu Kolovratníkovi (poslanec hnutí ANO, který Žantovského do Rady ČTK navrhl) říkal, že tedy akceptuji nominaci za ANO, pokud po mně nikdo nebude chtít, abych prosazoval jakýkoliv politický program – to byla jedna podmínka. Druhá podmínka byla, že se chci důsledně zabývat digitalizací fotoarchivu ČTK. A to jsem začal a chci v tom pokračovat. Samotný chod agentury je poměrně bez problémů, když najdu nějakou chybu, upozorním na ni. A z těch strategických věcí mám především ten archiv. Jinak jsem jen zaznamenal, že pan předseda Soukup dal opět do hry privatizaci agentury…

Částečnou privatizaci.

Ano, částečnou. Já si nemyslím, že je to dobrý nápad. Poprvé o to usiloval Zdeněk Bakala, když ještě měla ČTK tehdy podíl ve vydavatelství Economia. Tuším, že Bakalovi tehdy šlo především o lukrativní sídlo agentury na Václavském náměstí. Mně se ale privatizace nelíbí už z principu, vnímám ČTK jako etalon nestrannosti publikovaných zpráv. Třeba zahraniční Reuters je větší, starší a respektovanější agentura, která je ale soukromá. A proto tam podle mě může nějaký soukromý zájem proniknout, to mi nikdo nevymluví. Já sice státní vlastnictví obecně neprosazuji, ale u „četky“ bych udělal výjimku.

Sputnik je pro mě jako Voice of America

Pokud se podíváte na českou mediální krajinu, kde vidíte největší deficit tuzemských médií?

Začalo to dvěma revolučními obraty. Prvním byl nástup zahraničních investorů, kteří obsadili většinu tuzemských médií, ale protože neměli politické zájmy, zajímal je primárně byznys. Jistě, byla to jiná doba, 90. léta, ale tehdy jim to šlapalo a myslím si, že média tehdy byla nezávislejší a objektivnější. Druhá revoluce pak nastala po roce 2006 a 2008, po vstupu pana Zdeňka Bakaly do Respektu a Economie a poté co pan Andrej Babiš koupil Mafru v roce 2013. A to byla situace, kdy začali mizet ti politicky neutrální vlastníci médií a nastupují lidé, kteří mají ještě nějaké jiné zájmy. Ekonomické, politické…

Hovoříte tedy o oligarchizaci médií.

Klidně tomu tak můžeme říkat, byť to slovo nemám moc rád. Podstatné je to, že tím, jak se proměňuje vlastnická struktura, tak se také mění obsahy médií – právě podle toho, kdo je vlastní a jaké sleduje zájmy. Kromě toho média dnes čelí i dalším výzvám – technologickým změnám, situaci, kterou přinesl koronavirus. Už například vidíme problémy některých printových médií – Literární noviny skončily, Týden to nejspíš brzy čeká.

Jak velkým problémem mediální scény jsou podle vás dezinformace, fakenews?

Zásadním. Internet má sice mnoho výhod, ale také výrazně zvyšuje množství informací, které nás každý den, každou minutu zasahují. A vyznat se v tomto informačním přívalu je stále složitější.

Vy jste jeden ze zakladatelů Asociace nezávislých médií (ANM). Stále s tímto spolkem spolupracujete?

Nemám tam žádnou funkci, ale účastním se některých aktivit.

Netrápí vás, že členy Asociace jsou i některé entity, které ministerstvo vnitra označuje za dezinformační.

Vezmu vás rovnou za slovo, existuje totiž vyjádření tiskového odboru ministerstva vnitra, podle kterého je vámi zmiňovaný seznam dezinformačních webů fakenews. Že žádný takový list neexistuje. Plyne to jednoznačně z toho, co už v lednu 2018 jednoznačně sdělila Hana Malá z odboru PR: „Ministerstvo vnitra neposuzuje konkrétní weby, ale konkrétní informace. Žádné seznamy tedy resort vnitra nevytváří.“ Nicméně předpokládám, že narážíte na pana Jana Korála a jeho web New World Order Opposition. Nebo na pana Geršla a jeho AC24. Pan Geršl se aktivit ANM neúčastní, byl přítomen tuším pouze na zakládající schůzi v roce 2015. Nedlouho poté rezignoval na veškeré účasti ANM. Pan Korál odešel z Rady ANM a plní administrativní roli.

Podívejte, dezinformace jsou nesporně problém. Já ale moc nevěřím tomu, že problém dezinformační války vyřešíme tím, že některé informace, respektive některá tvrzení, vyřadíme ze slušné společnosti. Že je vykážeme z místnosti za dveře a nediskutujeme o nich jen proto, že v sobě máme nějaká historická dogmata. Protože já mám s dogmaty obecně dost problém a myslím si, že demokracie se rodí z diskuse. Pokud diskuse chybí, není demokracie.

Podívejte se například, jak z některých médií mizí někteří lidé, některé názory. Třeba historik a politolog Zdeněk Zbořil – toho asi jako dezinformátora nikdo nevnímá –, před pěti lety býval na obrazovce ČT aspoň jednou měsíčně, nyní ho téměř nevidíte. Nebo bezpečnostní analytik Jan Schneider, ten také býval na obrazovce mnohem více než nyní. A v České televizi vám sice řeknou, že tam žádný blacklist nemají, ale na druhé straně tam mluví stále ti samí lidé.

Není to spíš z pragmatičtějších důvodů než kvůli hypotetickému blacklistu?

To mi jednou, tuším v roce 2008, říkal Zdeněk Šámal (ředitel zpravodajství ČT – pozn. redakce), když jsem se ho ptal, proč se v televizi politoložka Vladimíra Dvořáková vyjadřuje i k tématům mimo její odborný záběr. A on mi pověděl, že ji má daný editor zpravodajství uloženou v telefonu a může se spolehnout na to, že mu pokaždé odpoví. Zároveň se předem dalo očekávat, co asi odpoví. Jenže pro mě je takový přístup myšlenková zpohodlnělost. Najednou se jaksi nevede žádná polemika. To jsou diskuse souhlasících, pokud proti sobě postavíte pana Michaela Romancova, Alexandra Mitrofanova a Jefima Fištejna a dáte jim téma Rusko, tak vám všichni řeknou jednu a tu samou věc.

Zpět k dezinformacím – které weby vnímáte jako dezinformační?

V Česku působí mnoho propagandistických webů, na tom se asi shodneme. Jedním z nich je určitě Sputnik, nicméně s dovětkem, že Sputnik je státní podnik, státní propaganda Ruské federace. A lidé by k tomu také tak měli přistupovat. Já za podezřelé považuji weby, které publikují nepodepsané články a papouškují mi nějakou propagandu, v tomto případě ruskou, ale existuje pochopitelně i propaganda americká či evropská, kterou si umím poměrně banálně dešifrovat.

Kromě ruské propagandy jsou tu ale na druhé straně weby, které rovněž považuji za velmi podezřelé a nedůvěryhodné. Je to třeba Forum 24, které dává prostor lidem, jako je (člen Rady ČT) Zdeněk Šarapatka, kterého znám poměrně dlouho na to, abych mu mohl věřit fráze, které na tento web píše. Vnímám ale ten souboj mezi proevropskými a proruskými weby v první řadě jako zbytečný, zbytečně vyšponovaný. Já se toho účastnit nechci, nejsem konspirátor. Snad jen jednou jsem odpověděl na dvě či tři otázky Sputniku, ale jen proto, že je to státní organizace, že vím, s kým mluvím. Pro mě je Sputnik jako Voice of America. Také se tam dozvídám názor dané země, dané vlády. Nebo jako byl donedávna Český rozhlas 7 – vysílání do zahraničí. V podstatě hlásná trouba českých oficiálních názorů pro zahraniční publikum.

Hovoříte o propagandě. Je ale podle vás Sputnik dezinformační?

Pro mě je dezinformační jen potud, když šíří propagandu, která má dezinformační obsah. Ale primárně jej vnímám jako web, který informuje o tom, co si Rusko myslí, o co usiluje. A co chce, aby si jeho čtenáři mysleli. Dezinformační web je pro mě třeba Aeronet, to je věc kterou bych nikdy nečetl a která mě nezajímá. Už proto, že jeho autor je anonymní, vystupuje pod zkratkou. Pro mne je anonym výrazem zbabělosti, neschopnosti se plnou vahou postavit za své tvrzení. A proto mě to tvrzení a priori nezajímá.

Uzavřeme dvěma úryvky z vaší nové knihy Svět včerejška dneška a… V úvodu hovoříte o existenci „páté kolony mezi našimi novináři,“ zejména těmi v mainstreamu. Usuzujete, že jsou „počínajícím příznakem možné budoucí nemoci zvané válka.“ Můžete to rozvést?

Jsou to pro mě lidé, kteří kopou názorové propasti. My jsme v rámci Asociace nezávislých médií před pěti lety založili Krameriovu cenu, která byla od prvního okamžiku zamýšlena jako podaná ruka a jako most mezi mediálními platformami. Jako spojnice hlavního proudu a alternativy. Proto ji v první vlně dostal například Ondřej Neff, Stanislav Motl, Tomáš Hauptvogel z Primy. Lidé z toho mainstreamu.

Jenže to nepomohlo, názorové propasti ve veřejném ve veřejném prostoru se kopaly dále, jedním ze symptomů je to i ta situace v Radě ČTK, stále se tu vede hloupý a zbytečný třídní boj. A některá média jej přiživují, mají své kádrovácké příspěvky, nebo dokonce rubriky: Forum24, Manipulátoři, Neovlivní. Nebo pan Roman Máca ve svém blogu na Aktuálně – on nám tam normálně začíná kádrovat lidi, to připomíná 50. léta.

A to je tedy ta novinářská pátá kolona?

No jasně. To jsou pro mě lidi, kteří dělí ostatní na lepší a horší. Já jsem tuhle slyšel – někdo někde prohlásil – že to, co se nyní děje, není generační souboj, ale boj chytrých proti hloupým. A že chytrých je vždycky míň, ale že musí vyhrát. A tak jsem si položil, otázku kdo rozhodne, kdo je chytrý a kdo hloupý. A jsme zase u toho kádrování. To jako zase máme dělat prověrky? Zkoumat, jaký kdo měl postoj k srpnu 1968? K listopadu 1989?

V knize o výročí 75 let od konce války jste otiskl i velmi kritický projev Adolfa Hitlera o novinářích, kde je označuje za „duševní loupežné rytíře, strašáky, fabulující lůzu.“ Projev jste doplnil vlastním komentářem, ve kterém navazujete: „Pomineme-li snad až poetický pokus o metaforu v závěru citace, cožpak nenajdeme lecjaké shodné rysy s žurnalisty dnešními a jejich prachbídně konanou profesí ‚hlídacích psů demokracie‘? Což nenajdeme tolik případů prodejného novinářství, sloužícího politickým zájmům jedněch proti druhým?“ Skutečně si toto o českých novinářích myslíte?Nepřijde vám nevhodné z pozice veřejné osoby nastavovat takovéto analogie?

Je to asi otázka míry. Já jsem zcela v souladu s názorem, že Adolf Hitler je jeden z největších zločinců dějin. S Hitlerem se neztotožňuji, říkám ale, že mnozí naši novináři jsou prodejní – to byly například kauzy Jan Urban a ČEZ. A našli bychom i další. Já vidím mnoho indicií toho, že čeští novináři jsou na tom s charakterem, s pojetím své profese, poněkud zvláštně, pokud to řeknu hodně kulantně. V tom komentáři jsem to napsal explicitněji, ale moje zkušenosti – a jsem v  branži od převratu – zkrátka takové jsou. A musím říct, že situace se stále zhoršuje.

 
 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud