Jak se dělila Evropa. Na Teheránské konferenci se rozhodovalo i o budoucnosti Československa | info.cz

Články odjinud

Jak se dělila Evropa. Na Teheránské konferenci se rozhodovalo i o budoucnosti Československa

Včera, 28. listopadu 2019, uplynulo šestasedmdesát let od dne, kdy v perském, anebo chcete-li íránském Teheránu začala konference tzv. „velké trojky“, tj. vedoucích představitelů spojeneckých velmocí z doby druhé světové války – britského premiéra Winstona Churchilla, amerického prezidenta Franklina Delana Roosevelta a vůdce Sovětského svazu Josifa Vissarionoviče Stalina. Právě na tomto jednání – a na následných konferencích na Jaltě a v Postupimi v roce 1945 – se rozhodovalo o poválečné budoucnosti světa včetně Československa.

Teheránská konference je dodnes vnímána jako v mnoha ohledech unikátní událost. Vůbec poprvé se na ní totiž setkali tři výše zmínění státníci, jejichž země spolu bok po boku bojovaly proti nacistickému Německu, fašistické Itálii, zčásti rovněž proti šintoistickému Japonsku a jejich spojencům. Bylo tomu tak navzdory skutečnosti, že se jednalo o státy, které neměly mnoho společného a které ve skutečnosti jejich povaha mnohem více rozdělovala, než spojovala. 

O Britské impérium v čele s mateřskou zemí – tradiční parlamentní monarchií, o Spojené státy americké, moderní republiku, silně kritickou – mimo jiné – k imperialismu a kolonialismu všeho druhu (včetně kolonialismu svého nejbližšího spojence, Británie), a o komunistický Sovětský svaz, zločinný režim postavený na masově uplatňovaném násilí a na tvrdých represích vůči všem oponentům a na mocenském monopolu jedné strany.

Rozpoutání druhé světové války Německem, Itálií a Japonskem nicméně přivedlo tyto státy do jednoho tábora, aniž to cokoli změnilo na jejich povaze a – do značné míry – na tom, jak se jejich vedoucí představitelé viděli a vnímali navzájem. Například britský premiér Churchill v ničem neslevil ze svého celoživotního, zásadového antikomunismu, když po napadení Sovětského svazu Německem z 21. června 1941 přikročil k vytvoření na první pohled nepřirozeného spojenectví. Ve skutečnosti se jednalo o správný krok: v okamžiku, kdy ostrovnímu státu, jeho impériu a celému civilizovanému světu hrozila zkáza ze strany nacistického Německa, měl Churchillův krok svoji logiku. „Kdyby Hitler přepadl peklo, přinejmenším bych se snažil říct něco pěkného o ďáblovi“, pronesl tehdy britský ministerský předseda, čímž bylo řečeno všechno podstatné.

S postupem času se vztahy spojenců přirozeně proměňovaly, zejména na základě dění na frontách a s ohledem na možné varianty budoucího vývoje. Na konci léta 1943, po přelomovém vítězství sovětských vojsk bitvě u Kurska, bylo po dlouhém těžkém období v klíčovém ohledu jasno: na všech hlavních bojištích, kromě východní Evropy též v severní Africe, respektive v jižní Itálii i v Pacifiku (po velkých bitvách u Midway a o Guadalcanal), měli spojenci nakročeno k vítězství. Do konečného triumfu sice zbývaly ještě tvrdé dva roky, reálné naděje sil „osy“ na zvrat se však již limitně blížily nule. O to víc se nabízelo osobní setkání a jednání mužů, kteří bez jakéhokoli přehánění rozhodovali o budoucnosti velké části lidstva.

Samotná Teheránská konference se konala krátce po rokování Roosevelta, Churchilla a vůdce čínských nacionalistů (Kuomintang) v egyptské Káhiře. Právě tam se zejména Američané snažili pozvat i Stalina. Poté, co jednoznačně odmítl, navrhovali též irácká města Basru a Bagdád, ale rovněž marně. Teprve s jednáním v Íránu paranoidní sovětský diktátor, obávající se o život, souhlasil, třebaže původně neměl v úmyslu opustit Moskvu, kam pro změnu neúspěšně „lákal“ své anglosaské spojence. Nakonec se tak místem prvního jednání „velké trojky“ i místem, kde sídlila nejen „domácí“, ale i americká delegace, stalo velvyslanectví SSSR v Teheránu.

Prezidenta Roosevelta na misi doprovázeli jeho dlouholetý spolupracovník Harry Hopkins a tehdejší velvyslanec Spojených států v Sovětském svazu Arevell Harriman; Churchillův nejbližší doprovod tvořili ministr zahraničních věcí Anthony Eden a hlavní vojenský poradce za druhé světové války generál Lionel Ismay; Stalinovými společníky pak byli ministr zahraničních věcí Vjačeslav Molotov a maršál Kliment Vorošilov.

Atmosféru konference poznamenalo, že se konala (mimo jiné z údajných obav před atentátem na Stalina) na již zmíněné sovětské ambasádě. Právě tento fakt měl nezanedbatelný vliv na pozitivní vztah amerického prezidenta ke komunistickému diktátorovi. Roosevelt podle řady současníků i historiků v Teheránu (i poté) podléhal Stalinovu šarmu, a proto do jisté míry akceptoval jeho vnímání světa i některé z jeho představ o budoucím vývoji, takže Churchill zůstával ve vzrušených diskusích překvapivě nezřídka jeden proti dvěma.

Hlavní výsledky Teheránské konference proto byly – nejen z tohoto důvodu – výhodné zejména pro Sověty. Stalinovi se v první řadě podařilo prosadit, že bude v květnu 1944 otevřena tzv. „druhá fronta“ (operace „Overlord“), a to v západní Francii, nikoli v původně Churchillem prosazovaném východním Středomoří (či ve východním Středomoří a poté ve Francii). Stalin operaci v „měkkém podbřišku“ Evropy s veškerou rozhodností odmítal, neboť mohla potenciálně ohrozit jeho poválečné plány s prosazením sovětské moci/ sféry vlivu, respektive s budováním sovětského bloku na Balkáně.

Také v otázce Polska prosadil sovětský diktátor svůj názor. Část země, kterou Moskva zabrala v roce 1939 v důsledku podpisu smlouvy Molotov-Ribbentrop, jí měla zůstat i po válce (západní hranici Sovětského svazu tak měla tvořit tzv. Curzonova linie z roku 1919), západní hranice Polska byla posunuta hluboko do Německa (tzv. linie Odra-Nisa). Každý, kdo racionálně vnímal situaci ve střední Evropě (danou primárně postupem sovětských vojsk do nitra kontinentu), si navíc navzdory příslibu svobodných voleb nemohl dělat o tom, kam bude po válce Polsko patřit, ani ty nejmenší iluze. Události následujících let (například postoj Sovětů k varšavskému povstání v roce 1944 a poválečný vývoj) daly skeptikům jednoznačně za pravdu.

Přístup k „polské otázce“ (o eliminaci již zmíněného Churchillova pokusu otevřít „druhou frontu“ na Balkáně nemluvě) navíc zřetelně naznačoval, jaké záměry má Stalin s celým středoevropským prostorem včetně Československa. Cesta exilového prezidenta Edvarda Beneše, osudově (po)stiženého tzv. „mnichovským traumatem“ (tj. nedůvěrou vůči západním mocnostem, které ponechaly ČSR v roce 1938 napospas nacistům), do Moskvy a podpis československo-sovětské dohody v prosinci 1943 pak byly dalším signálem toho, kdo bude v „našem regionu“ po válce rozhodovat. Skutečně reálná možnost tento neblahý vývoj zvrátit fakticky vzato neexistovala; k pochopení této skutečnosti stačil pohled na mapu starého kontinentu.

K dalším výsledkům Teheránské konference patřilo vyjádření podpory Titovým partyzánům v Jugoslávii či vstupu Turecka a Íránu do války proti Německu a jeho spojencům. Když už je řeč o Německu, jeho poválečná budoucnost zůstávala na konci roku 1943 stále ještě otevřená, leccos již nicméně naznačovalo jeho rozdělení, které později (spolu s komplexním programem „4 D“ potvrdila „velká trojka“ během jednání na Jaltě a v Postupimi. Jednalo se rovněž o americkém využití sovětských leteckých základen na Dálném východě v boji proti Japonsku a případném sovětském vstupu do války proti němu. Okrajově byla řeč také o nutnosti zabránit opakování světové války a v souvislosti s tím o projektu budoucí Organizace spojených národů.

Jak vidno, sehrála Teheránská konference, jejíž výročí si v těchto dnech připomínáme, mimořádně důležitou roli, a to nejen pokud jde o vztahy mezi hlavními vítězi a hlavními poraženými ve druhé světové válce, nýbrž i pro středoevropský region včetně naší země. Právě v Íránu dal Stalin, vědom si své vojenské síly, poprvé jasně najevo, že o jeho poválečném osudu nehodlá vést dalekosáhlé debaty. Americký prezident Roosevelt mu navíc v – prozatím – obecné rovině fakticky vzato přiznával nárok na to pokládat tento region za sovětskou sféru vlivu.

Základní kontury poválečného vývoje byly tudíž načrtnuty již v Teheránu; na Jaltě a v Postupimi v roce 1945 již šlo o „pouhé“ doladění a konkretizaci jednotlivých bodů. Spuštění „železné opony“, rozdělení Evropy a světa na dva znepřátelené tábory a rozpoutání studené války bylo, navzdory stále ještě existujícímu a fungujícímu válečnému spojenectví, přede dveřmi.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud