Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

„Občas potřebujeme dostat velkou facku, abychom se probudili,“ říká futuristický mnich Bruno Marion

„Občas potřebujeme dostat velkou facku, abychom se probudili,“ říká futuristický mnich Bruno Marion

Předpověděl boom asijských ekonomik, radí vrcholovým manažerům firem jako je Hermés, Airbus či Total a na vizitce má místo povolání napsáno „Futuristický mnich“. Naposledy hovořil na pražské konferenci Reactions o globálních trendech, inovacích i o své teorii chaosu. 

Můžete svou teorii chaosu představit?

Začalo to tím, že jsem toužil dozvědět se víc o světě, ve kterém žijeme a který se strašně rychle mění. Chtěl jsem ho pochopit, porozumět mu. Měl jsem sice titul z fyziky, hodně jsem četl a měl jsem skvělou práci, ale na mnoho otázek jsem stále odpověď neznal. A touha po poznání byla silná. Proto jsem si před dvěma dekádami umanul, že se každý rok vydám do světa na poznávací cestu. Během ní jsem se setkával s tisíci lidmi - s výkonnými řediteli bank, ale i s guru z Indie a ze Silicon Valley, s umělci, herci ale třeba i s vězni.

Pomohlo vám to v něčem?

Samozřejmě. Paradoxně v tom, že čím více jsem cestoval a čím více lidí jsem potkával, tak tím méně jsem světu okolo sebe rozuměl. Čím více totiž víte, tím více si uvědomujete komplexitu světa okolo. Chtěl jsem najít odpovědi, ale místo toho jsem nalézal stále více otázek. Byl jsem z toho frustrovaný, říkal jsem si, že svět je jeden velký chaos.

Takže to bylo pro vás to Newtonovo slavné padající jablko?

Ano. I když myslím, že na počátku jsem vnímal chaos tak jako většina dalších lidí – jako změť nepřehlednosti. Jenže pak jsem si uvědomil, že v rámci toho chaosu umím nacházet vzory a že dokáži nalézat prostředky, abych tyto vzory zvládl popsat ostatním. A tomu se nyní věnuji.

Podobně jako mnozí další. Co vás odlišuje například od velkých think-tanků či univerzit?

Já se nevymezuji, neosobuji si na něco patent. Mojí prací futuristy je čerpat z různých systémů, knih a názorových proudů a skládat jejich jednotlivé myšlenky k sobě. Udělat je stravitelné. Abych toho byl schopný, musel jsem nasát mnoho informací, a pak je vypustit ven ve formě, která bude pochopitelná pro každého. Nevidím do budoucnosti, jen zjednodušuji velké problémy tak, že si lidé mohou dávat dohromady jednotlivé spojitosti.

A pak radíte vrcholovým manažerům…

To je jenom malá výseč toho, co dělám. Můj hlavní úkol je přesvědčit lidi, že žijeme ve skvělém, i když velmi rychle se měnícím světě. Sem do Prahy jsem přiletěl bez mapy a znalosti češtiny, přesto se tu pohodlně domluvím anglicky a telefon mi stačí na vše, co potřebuji – abych si zavolal Uber, našel cestu do hotelu, vytipoval si dobrou restauraci či zorganizoval setkání s přáteli. A to vše se změnilo jen za posledních 15 let. Uvědomuji si, že čelíme velkým rizikům, ale i ohromným možnostem.

Máte recept, jak se rizikům vyhnout a možnosti naplnit?

Myslím, že je podstatné, abychom každý začali u sebe. Abychom dělali pro společnost něco přínosného a nakonec jako lidstvo uspěli. I to je například důvod, proč jsem svou poslední knihu nechal ke stažení zdarma – chci pro lidskou komunitu něco udělat, něčím přispět.

„Myslím, že Google s Facebookem do deseti let skončí“

Z něčeho ale žít musíte.

Můj byznys model je velmi jednoduchý. Já si buď nechám za své přednášky zaplatit opravdu hodně peněz, a to je v pořádku, protože to platí velké firmy, které na to peníze mají, anebo je dávám zdarma – pro veřejnost či neziskový sektor.

Kromě toho se věnujete i mentorování vysokých manažerů. Na co se vás nejčastěji ptají?

To beru jako okrajovou činnost, ale je pravda, že tuto službu také nabízím. Většinou začínáme tím, že mluvíme o jejich osobním životě. Jsou to lidé, jako každý jiný. Byť pobírají závratné platy, tak mají vcelku běžné starosti. Postupně začínáme zobecňovat, hovoříme o stále širším okruhu témat a zabýváme se důvody, proč se věci dějí určitým způsobem.

Tvrdíte, že svět se neustále zrychluje. Co to znamená pro velké firmy?

Svět se stává exponenciálním místem. Podívejme se třeba na Google. Je světová jednička ve svém oboru, a proto se stává stále větší a mocnější. Paradoxně mu to umožňujeme my, dodavatelé jeho dat, které mu věnujeme zdarma. Ale to platí jen krátkodobě, za nějakých deset let už tu firmy jako Google či Facebook nemusí být.

Proč myslíte?

Protože si lidi uvědomí, že tyto firmy nás vykořisťují, tyjí z našich dat. Jakou by měly hodnotu bez nich? To samé bude platit pro sdílenou ekonomiku – Uber, Airbnb. Lidé si uvědomí, že nesdílí doopravdy mezi sebou, ale že podstatná část zisku jde zase opět ke korporaci. Žijeme ve světě ekonomiky, kde vítěz bere vše. A s nástupem nových technologií, například blockchainu, už nebudou potřebovat, aby jim takovéto centralizované firmy ubíraly z jejich zdrojů.

„Občas potřebujeme dostat jenom dost velkou facku, abychom se probudili“

Jak to podle vás bude fungovat?

My nepotřebujeme institucionalizovat a centralizovat činnosti, jako je sdílení aut či pokojů. Potřebujeme jen zajistit novou stránku nebo aplikaci na bázi blockchainu, a ty současné společnosti, které na tom vydělávají, již nebudeme nepotřebovat. Naše nová aplikace bude decentralizovaná, bezpečná a především – tu přidanou ekonomickou hodnotu budou sdílet lidé, ne nějaká firma. To bude skutečná sdílená ekonomika.

Myslíte, že taková vize sdílené ekonomiky je pro lidstvo dlouhodobě udržitelná?

Myslím, že je to část naší budoucnosti. Ale je to v podstatě jen detail. Ten hlavní problém naší budoucnosti je snaha o technologickou singularitu, která dle mého přijde. A podstatné bude také to, jak spolu jako lidé vyjdeme. Bohatí, chudí, černí, bílí.

Jste optimista?

Mám dobré dny a špatné dny. V podstatě ale myslím, že mohou nastat dva základní scénáře – buďto civilizační kolaps, nebo průlom. Já doufám v to druhé. Ale občas mě napadá, že jenom potřebujeme dostat velkou facku, abychom se probudili.

Jak moc velkou?

Třeba jako bylo to ohromné tsunami v Indonésii v roce 2004. V následujících dnech a týdnech se ukázalo, že ještě nikdy nebylo posláno tolik peněz obětem jedné katastrofy. A to i ze zemí, které samy bankrotovaly. Tehdy jsem vnímal, že se zde rodí nějaké globální uvědomění, bral jsem to jako slabý signál toho, že jdeme dobrým směrem. A takových signálů je okolo více. Třeba porozumění. Pokud třeba nyní vezmeme náhodné dvacetileté lidi z České republiky, USA, Číny a Jihoafrické republiky, tak ti budou mít mezi sebou více společných věcí, než kolik jich mají se svými rodiči. Tohle ještě před pár dekádami bylo naopak.

Jsme tedy podle vás na nějaké křižovatce, kdy se musíme rozhodnout, kam jít?

Nemyslím, že je to ten typ křižovatky, kde si volíme, kam půjdeme a kde skončíme. Řekl bych spíše, že si můžeme zvolit, zda a do jaké míry se té chůze vůbec chceme účastnit. Jestli chceme dělat něco pro to, aby nastal průlom. To může každý z nás. Kdysi, když chtěl člověk něco velkého změnit, musel být buď bohatý, nebo mocný. Dnes už nepotřebuje být ani jedno. V dnešním chaotickém světě může i ono pověstné mávnutí motýlích křídel změnit velké věci a nepotřebuje k tomu být prezident ani velkotovárník.

„Demokracie nefunguje!“

Vy máte již pár měsíců nového prezidenta, Emmanuela Macrona. Myslíte, že on pracuje na civilizačním průlomu?

Politika je podivná. Půl roku před volbami jsem myslel, že se ve druhém kole střetne Le Penová a Mélenchon. Dva extrémy. A předtím jsem si myslel, že v USA bude volba mezi Donaldem Trumpem a jeho levicovým protipólem, Bernie Sandersem. Evidentně i futurista se může plést. Ta podstatná otázka nyní zní, jestli je Macron součástí průlomu v nějaké nové pořádky, nebo zda jde o pokračovatele předchozích prezidentů, jenom v novém hávu. Osobně bych mu určitě dal šanci, aby ukázal, co v něm je. Na druhou stranu si myslím, že politické instituce spíše náleží do starého vnímání světa.

Proč myslíte?

Jen se podívejte okolo! Francie by měla být majákem svobody a demokracie. USA by měly být majákem svobody a demokracie. Ale nejsou, ani trochu. Demokracie už jednoduše nefunguje. Vždyť už nikdo ani nechodí k volbám, podívejte se na ta čísla volební účasti. Netvrdím, že bychom se měli demokracie vzdát, ale myslím, že tato forma vlády už dosáhla svých limitů.

Přeci nemůžete usuzovat, že kvůli nižší volební účasti je celý systém špatně.

Otázka ale není položená tak, že systém je pokažený proto, že lidé nechodí k volbám. Jde o to, že lidé nechodí k volbám proto, že systém je pokažený. Reprezentativní demokracie je o tom, že věnujete své právo rozhodovat za vás někomu, komu věříte. Kdysi to tak bylo, dali jste svůj hlas člověku, který byl v mnoha ohledech lepší než vy. Volil jste doktory, učitele nebo podnikatele. Ale nyní, jak můžeme vůbec doufat v to, že jeden člověk bude vědět vše o tom, co nás čeká během jeho příštího mandátu? Nemůžeme! Proto potřebujeme nový systém na přijímání rozhodnutí.

Jaký systém?

Vezměme například nějaké složité rozhodnutí, které nám poslouží jako modelový případ. Třeba euthanasii. Ten úkon zahrnuje přece mnoho různých pohledů – od lékařského, přes filozofický, spirituální nebo náboženský… A jeden člověk nikdy neodkáže postihnout všechny tyto aspekty. Já říkám, vezměme si z demokracie to nejlepší. Shromážděme skupiny lidí, odboráře, filozofy, starosty, poslance, lékaře. Dejme jim určitý rozpočet, velkou volnost, ale i určitý řád, a nechme je, aby tyto otázky komplexně vyřešili. Já třeba jsem ochotný se jejich rozhodnutí podřídit.

Nyní je na Zemi 7,5 miliard lidí, před 150 lety to byla pouhá miliarda. Jak vyřeší tento problém vaše hypotéza exponenciality?

A mnoho lidí říká, že brzy bude na světě deset miliard lidí. Já si myslím, že máme dvě možnosti – buď se globální populace zhroutí, anebo bude na určité úrovni stabilizovaná. Ale k tomu druhému scénáři může dojít jenom v případě, že jako lidstvo budeme moci spolu na této planetě žít a dojdeme tak ke konsenzu ohledně surovinových zdrojů.

Proč by se měla globální populace hroutit?

Organizace spojených národů má celý seznam možných důvodů, proč by se světová populace mohla hroutit. Viry, války a podobně. První město, které dosáhlo populace milionu obyvatel, byl Řím. Zkolabovat mu trvalo 50 let. Dnes je však svět již natolik propojený, že to bude trvat mnohem kratší dobu.

„Lék na smrt hledat nechci“

Myslíte, že exponenciální růst technologií je pro lidstvo nebezpečný?

Já si myslím, že bychom měli umělou inteligenci regulovat. Já například hodně jezdím do Silicon Valley, setkávám se tam se spoustou lidí. A jejich obecný pohled je, že smrt je jenom technický problém, který čeká na své vyřešení. Takto to skutečně vnímají. Já ale na toto nevěřím. Myslím, že bychom se neměli snažit vyléčit smrt, ani na ni hledat lék. Co by si lidé mysleli o světě, kde by stále vládli Hitler s Mao Ce-tungem? A v úvahách můžu jít ještě dále. Jaké by to asi bylo některým lidem, kdybych třeba já měl peníze a mohl bych se tak technologicky vylepšit – myslelo by mi to rychleji, běhal bych lépe a žil bych déle, ale někdo jiný, protože by tyto prostředky neměl, by toho nebyl schopný? Nebyl by to počátek novodobého otroctví? Nových revolucí?

Nejsme však v tomto ohledu již na půli cesty? Lidé přece již nyní mají odlišný přístup ke vzdělání, zdravotní péči či volebnímu právu?

Souhlasím, a liší se v přístupu ke spoustě statků. Ale ta míra je problém. Kdyby se ze mě stal kyborg, tak by se celá záležitost posunula na novou úroveň. A tím se zpátky vracíme k té naší základní otázce – jak spolu na naší planetě chceme vyjít. Myslím, že první krok je, že se alespoň musíme začít na tuto otázku ptát. A proto to dělám.

 

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

Praha Brno Ostrava

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718