Skvrnitý a břišní tyfus: staletí nepřátelé lidstva, které porazila až moderní antibiotika | info.cz

Články odjinud

Skvrnitý a břišní tyfus: staletí nepřátelé lidstva, které porazila až moderní antibiotika

Skvrnitý a břišní tyfus: staletí nepřátelé lidstva, které porazila až moderní antibiotika
 

SVĚTOVÉ EPIDEMIE | Skvrnitý tyfus je infekční nemoc stará, s nadsázkou řečeno, jako lidstvo samo. Název onemocnění, které způsobuje pleomorfní bakterie rickettsia, byl ale poprvé použit až v 18. století. Autoři tohoto pojmenování vycházeli z řeckého slova typhos, které se dodnes překládá jako mlhavý (či kouřový), což souviselo s typickými (primárně prvotními) příznaky choroby – neovladatelnou malátností, otupělostí a obecnou skleslostí. Tyfus s vysokou pravděpodobností hubil populaci už ve starověku, jeho relativně věrohodný popis ale pochází teprve z konce 15. století, konkrétně z časů znovudobývání Pyrenejského poloostrova křesťany. V následujících staletích tyfus ničil (nejen) evropskou populaci téměř nepřetržitě, prakticky až do přelomu třicátých a čtyřicátých let dvacátého století, kdy se o jeho vymýcení zasloužila největší zbraň moderní medicíny – antibiotika.  

 

Jak jsem již naznačil, nejstarší zprávy o této nemoci pocházejí ze starověku, konkrétně z antického Řecka. Tzv. athénský mor, jenž obyvatele mocného městského státu decimoval v době peloponéské války, konkrétně v letech 430–429 a poté znovu v letech 427–426 před naším letopočtem, byl podle většiny moderních výzkumů právě tyfus (pravděpodobně se však jednalo o tzv. břišní tyfus), třebaže někteří historikové nevylučují ani neštovice, spalničky či bubonický (anebo, chcete-li, dýmějový) mor. Příčinou toho, proč se zprávy o nákaze dochovaly až dodnes, byl jednak velký počet obětí, jednak skutečnost, že mezi ně patřili i významný politik a státník Periklés a jeho dva nejstarší synové.

Zcela prokazatelně se Evropané s epidemií tyfu setkali na přelomu už zmíněných osmdesátých a devadesátých let 15. století, kdy na Pyrenejském poloostrově vrcholila několik staletí trvající reconquista – boj za znovudobytí země křesťany na úkor arabských a maurských dobyvatelů, kteří vládli větší či menší části dnešního Španělska a Portugalska od roku 711. Právě z této doby, tj. z let 1489–1492, pocházejí první přesnější záznamy o nemoci (na)zvané později tyfus, ať už se jednalo o její symptomy, neúspěšné pokusy o léčbu i tragické následky. Kastilští dobyvatelé Granady a jejich maurští nepřátelé tehdy velmi sugestivně popisovali, jak nemocné tyfem ničí vysoká horečka, šílené bolesti hlavy, kloubů i svalů, stejně jako příznačné červené skvrny zejména na prsou a na břiše, ale i na zádech (vesměs podobné bodnutí hmyzu); v neposlední řadě líčili i nechutný zápach, upozorňující na přítomnost nemocných na velkou vzdálenost. Celkový počet mrtvých na tyfus v závěrečné fázi reconquisty nelze přesně určit, odhady se pohybují od patnácti až dvaceti do čtyřiceti tisíc.

Vzhledem k tomu, že se nákaza šířila hlavně prostřednictvím vší (včetně jejich výkalů), a také prostřednictvím blech a klíšťat, nemluvě o krvi nakažených, je zjevné, že ideálním prostředím pro tyfové epidemie byla místa s velkým výskytem lidí na malém prostoru a špatnými hygienickými podmínkami, tj. vojenské tábory, lazarety, ale také vězení (odtud též jiný název nemoci – vězeňská horečka), v nichž panovaly i v novověké éře bez přehánění strašlivé podmínky. Z vězeňského prostředí máme zprávy o tyfových epidemiích hlavně z Anglie/Velké Británie, především z Londýna, jenž byl (jak jsem uvedl už ve svém článku o morové nákaze z šedesátých let 17. století) ideálním prostředím pro šíření infekčních nemocí jakéhokoli typu, včetně moru, neštovic atd., například z jeho obecně nechvalně proslulého vězení Newgate v City (známého mimo jiné i díky sugestivnímu popisu z pera slavného spisovatele Charlese Dickense).

Světové epidemie

Vraťme se ale tyfu jako k nemoci, jež byla nedílnou součástí velkých válek a válečných tažení. Co je tyfus zač, poznali Evropané ve velkém během třicetileté války (1618–1648, kdy mu padla za oběť přibližně desetina obyvatel tehdejšího Německa), stejně jako Angličané a Skotové v době, kdy mezi sebou stoupenci krále a parlamentu bojovali v občanské válce (1642–1649). Tyfus řádil v řadách armád i v 18. století a na jeho přelomu do 19. století, tj. během válek koalic evropských států s revoluční a napoleonskou Francií, ať už přímo v západní a střední Evropě či během Napoleonova tažení do Ruska (1812); právě tyfus zahubil většinu jeho Grande Armée.

V 19. století byl tyfus stále ještě velkým postrachem. Ve třicátých letech sice začala ve Spojených státech amerických díky lékaři Williamu Woodovi (1802–1872) akademická rozprava na téma odlišnosti skvrnitého a břišního tyfu, teprve Francouz Charles Jules Henri Nicolle (1866–1936), rodák z Rouenu a dlouholetý ředitel respektovaného Pasteurova ústavu v Tunisu, však dospěl ke skutečnému pokroku. Nejenže objevil příčiny šíření skvrnitého tyfu, ale navíc definitivně odlišil tento tyfus od tyfu břišního (endemického), jenž byl přenášen krysími blechami; kromě toho vytvořil substanci, která se stala „základem pro preventivní epidemiologická opatření proti této nemoci“. Není divu, že mu za tyto objevy byla udělena Nobelova cena za fyziologii nebo lékařství (v roce 1928).

Léky a vakcína proti skvrnitému tyfu byly skutečně mimořádně třeba. Jenom za první světové války (1914–1918) si onemocnění vyžádalo obrovské množství obětí, především na její východní (přes tři miliony lidí, primárně v řadách ruské armády) a jižní frontě (více než sto tisíc Srbů a velký počet Rumunů). V těchto částech Evropy se navíc na skvrnitý tyfus umíralo i po skončení bojů, a sice až do roku 1922 (více než tři miliony mrtvých).

K dalšímu pokroku došlo ve druhé polovině třicátých let 20. století, kdy americký bakteriolog Herald Rea Cox (1907–1986) vynalezl vakcínu, která sice ještě nedosahovala úspěšnosti budoucích antibiotik, i tak nicméně přelomovým způsobem pomohla. Jedním z hrdinů boje proti skvrnitému tyfu byl i rodák z německé rodiny z Přerova, s polským prostředím se identifikující biolog Rudolf Stefan Jan Weigl (1883–1957), který proti němu vyvinul klíčovou očkovací látku.

Seriál Světové epidemie

Pokud jde břišní tyfus, také toto onemocnění, způsobené bakterií Salmonella typhi a přenášené primárně stravou a kontaminovanou vodou, trápilo lidstvo dlouhá staletí. Jeho identifikace byla ale obtížnější než u skvrnitého tyfu, zejména proto, že příznaky – bolesti břicha, hlavy a vysoké horečky – byly relativně snadno zaměnitelné s jinými chorobami. I břišní tyfus si vyžádal velký počet obětí, včetně některých slavných osobností; právě na něj pravděpodobně zemřel princ Albert Sasko-Kobursko-Gothajský (1819–1861), milovaný manžel britské královny Viktorie (1819–1901).

Ve 20. století, zejména v mírových časech a ve vyspělých evropských státech, břišní tyfus jako pandemická nemoc prakticky vymizel, z velké části díky vakcíně britského bakteriologa a imunologa sira Almrotha Edwarda Wrighta (1861–1947). Objev tohoto absolventa lékařských studií z cambridgeské Trinity College, který výrazně přispěl k pokroku v medicíně již během druhé búrské války (1899–1902) a za první světové války, se ukázal jako naprosto přelomový; k jeho zásadnímu využití pak došlo během druhé světové války (1939–1945) a bezprostředně po jejím skončení. Teprve v roce 1949 byl nahrazen účinnějším lékem – širokospektrým bakteriostatickým antibiotikem chloramfenikolem (tehdy pod obchodním názvem chloromycetin) – mimochodem, jednalo se o první ve velkém synteticky vyráběné antibiotikum.

Zatímco skvrnitý tyfus se v současné době vyskytuje spíše vzácně, břišní tyfus je rozšířenější, zejména v oblastech s teplým, vlhkým podnebím a s horšími hygienickými podmínkami, to znamená v některých méně rozvinutých afrických, asijských a latinskoamerických zemích. Obyvatelé Evropy a severoamerického kontinentu jsou před ním takřka dokonale chráněni očkováním.

Byla-li v našem textu řeč o skvrnitém a břišním tyfu, dovolím si na závěr alespoň stručnou zmínku, jakési post scriptum, o tzv. paratyfu, což je infekční střevní onemocnění, způsobené bakterií Salmonela paratyphi typu A (s výskytem zejména v Asii, Africe a Latinské Americe), B (který je častější v Evropě) a C (poměrně vzácný typ příznačný pro země Dálného východu). Ve srovnání s výše zmíněným skvrnitým a břišním tyfem je ale paratyfus všech tří typů méně nebezpečný, a proto se na něj umírá mnohem méně.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud