Velká válka, kterou nikdo nechtěl. Před 105 lety se začala v krvi měnit tvář Evropy | info.cz

Články odjinud

Velká válka, kterou nikdo nechtěl. Před 105 lety se začala v krvi měnit tvář Evropy

V neděli uplyne sto pět let od začátku války mezi habsburskou monarchií a Srbskem. Propukla po atentátu na následníka rakouského a uherského trůnu Františka Ferdinanda d᾽Este v Sarajevu z 28. června 1914 a stála na počátku mnohem rozsáhlejšího konfliktu, známého tehdy jako Velká válka, dnes první světová válka (1914–1918). Proč k ní vlastně v létě 1914 došlo, jak začala a proč získala – mimo jiné – přízvisko „válka, kterou nikdo nechtěl“, a jak závažné důsledky měla nejen pro celé dvacáté století, ale i pro naši současnost?

K hlavním příčinám Velké války patřilo trvalé, až na výjimky nepolevující nepřátelství mezi Francií a Německem, dané kromě dlouhodobých historických animozit především výsledky francouzsko-pruské války z let 1870–1871 a touhou většiny Francouzů po revanši za ostudné porážky u Met a u Sedanu a za ponižující ztrátu Alsaska a Lotrinska. Další důležitou příčinou bylo sílící napětí mezi Velkou Británií a Německem, způsobené rostoucí ekonomickou silou Německa a ambiciózním programem námořního zbrojení, se kterým Berlín přišel na počátku dvacátého století a který mohl výhledově ohrozit nadřazenost ostrovní velmoci na světových mořích.

Z dalších faktorů, jež se na rozpoutání světové války podílely, je třeba uvést narůstající počet lokálních krizí, ať už ryze diplomatických (například marocké krize z let 1905–1906 a 1911 či bosenská krize z roku 1908), anebo takových, jež vedly ke skutečnému vojenskému konfliktu (například rusko-japonská válka z let 1904–1905 či balkánské války z let 1912–1913). Právě jedna z těchto lokálních krizí, konkrétně napětí mezi Rakousko-Uherskem a Srbskem, jež vygradovalo sarajevským atentátem, nakonec přerostla ve válku světovou.

Hledáme-li příčiny Velké války, nemůžeme opomenout ani sílící nacionalismus, jenž se na přelomu devatenáctého a dvacátého století tak či onak projevoval ve většině evropských zemí, či „faktor dlouhého míru“, tedy nezkušenost politických elit s dlouhotrvajícím vojenským střetem mezi velmocemi, jakým byly například napoleonské války z přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Připočteme-li k tomu všemu zdánlivě nenápadnou „rozbušku“ v podobě již zmíněného atentátu na následníka rakouského a uherského trůnu, pochopíme, proč ke světové válce, třebaže po ní hlavy států ani šéfové vlád evropských velmocí nijak natoužili (rizika z ní plynoucí totiž byla příliš velká, ani jedna z velmocí navíc neměla pocit, že je na válku v tak velkém rozsahu opravdu dobře připravena), došlo.

Vojenský střet mezi Rakousko-Uherskem a Srbskem, následná ruská, německá, francouzská a posléze i britská mobilizace a nakonec přesvědčení všech zúčastněných, že „věci již zašly příliš daleko“ a že „konflikt je tak jako tak nevyhnutelný“ – to všechno dohromady způsobilo, že ve velmi krátké době byly Srbsko a všechny evropské velmoci (Rakousko-Uhersko, Německo a Osmanská říše na straně jedné, Srbsko, Rusko, Francie a Velká Británie na straně druhé) ve válce.

V kulisách 'romantických' představ

Stalo se tak navzdory skutečnosti, že zejména Britům se do války ani trochu nechtělo (tzv. edwardiánský appeasement). Ministr zahraničních věcí ostrovního státu Edward Grey si na přelomu srpna a července 1914 naléhavěji než kdokoli jiný uvědomoval, jaké nebezpečí ze všeobecného konfliktu „všech proti všem“ plyne. Jeho dnes již legendární výrok o tom, že „po celé Evropě zhasínají lampy, které za našich životů už nikdy neuvidíme rozsvícené“, se stal jednak jakousi příslovečnou emotivní tečkou za „dlouhým devatenáctým stoletím“, jednak temnou předpovědí nadcházejícího „věku extrémů“, tj. dvacátého století.

Začátek války byl přitom takřka „idylický“; naprostá nezkušenost drtivé většiny obyvatel západní a střední Evropy s válečným konfliktem vyvolávala četné, dnes smutně úsměvné iluze o tom, jak by boje mohly vypadat. Naivní představy části mladé generace, že z jejích příslušníků válka udělá „skutečné muže“, že bez poznání „opravdového frontového kamarádství“ nikdy nedospěje, že válka bude „nezbytnou, vášnivou modernizací“ a „nutným katalyzátorem pokroku“, nemluvě o rovněž již zmíněném vypjatém nacionalismu – to všechno činilo vojenský konflikt v řadě ohledů žádoucí. Nejeden mladý muž usedal v létě 1914 do vlaku na frontu s pseudoromantickými představami o hrdinství, o odvaze, s níž bude bojovat proti nepřátelům, o statečnosti, s níž se vypořádá s případným zraněním (nejlépe lehkým průstřelem některé z končetin), a – přirozeně – o velkém vítězství a slavném návratu do rodného města, o přivítání s rodiči či se svou milou…

Konflikt, který změnil svět

Tyto iluze vzaly za své již v úvodních válečných dnech a týdnech, kdy vojáci poprvé v životě na vlastní oči viděli, jak vypadá smrt a jakou barvu mají vnitřnosti či mozek jejich přátel. Válka, pro ně překvapivě, navíc neskončila „do švestek“, jak očekávali a jak jim říkali doma, ani do Vánoc, v což o dva, tři měsíce později marně doufali. Vystřízlivění na sklonku léta a na podzim 1914 bylo velmi bolestné a kruté. Nic ostatně nevypovídá o touze po skončení války a po míru lépe než známé „vánoční příměří“ z roku 1914, spontánní sbratření vojáků nepřátelských armád v určitých úsecích západní fronty, jeden z nejdojemnějších příběhů celého světového konfliktu.

Vánoční příměří 1914: Historici se přou o to, zda se ve vzácné chvíli klidu na západní frontě odehrál i fotbalový zápasVánoční příměří 1914: Historici se přou o to, zda se ve vzácné chvíli klidu na západní frontě odehrál i fotbalový zápas

O první světové válce se mluví a píše také jako o konfliktu, který změnil svět jako žádný jiný před ním, už jenom proto, že byl ničivou silou, jakou lidstvo do té doby nepoznalo. Nanejvýš výstižně a s ironií sobě vlastní to vyjádřil budoucí britský premiér Winston Churchill, když s pouze malou nadsázkou napsal, že „civilizované národy tehdejšího světa použily ke zničení svých nepřátel všechny dostupné prostředky s výjimkou kanibalismu, a to jenom proto, že jeho předpokládaný přínos byl zanedbatelný…“

Kromě toho se jednalo o konflikt, v němž se v některých ohledech ztrácel rozdíl mezi frontou a týlem, bojištěm a zázemím. Například vyhladovělí obyvatelé Německa strádali podobně jako vojáci na frontě, byť se jednalo o jiný druh bolesti a o jiné než „frontové utrpení“. Zapomenout nesmíme ani na použití nových druhů zbraní, například tanků, letadel a jedovatých plynů. Bitvu u Ypres ostatně díky jejich použití znají dodnes i lidé, kteří se o historii první světové války vůbec nezajímají.

V první světové válce zahynulo kvůli otravě jedovatým plynem miliony armádních koní. Tento snímek s mulou vznikl v roce 1916.

Aniž bych jakkoli podceňoval rozsah a výsledky bojů na východní („ruské“) a jižní („italské“ a „turecké“) frontě, rozhodující boje byly svedeny na západě, kde Němci válčili zejména proti Francouzům a Britům a posléze, od jara 1917, i proti Američanům. Právě vstup USA do války byl faktorem, který rozhodl o jejím výsledku. Německé válečné hospodářství zkrátka přestalo v roce 1918 definitivně stačit ekonomické výkonnosti států Dohody a hlavně Ameriky, jež stála, aniž bych jakkoli marginalizoval bojový přínos mladých Yankeeů, všech těch Ernestů Hemingwayů a dalších, za vítězstvím tzv. dohodových mocností (Entente Powers) především.

Otřes Evropy

Důsledky války byly zejména pro „starý kontinent“ naprosto fatální. Z mého pohledu byl zcela zásadní rozpad, respektive pád čtyř velkých monarchií: habsburského Rakousko-Uherska, hohenzollernského Německa, romanovského Ruska a Osmanské říše. S tím úzce souvisel i vznik mocenského vakua a nových, tzv. nástupnických států ve střední a jihovýchodní Evropě, včetně Československa. Mimochodem, jedním z nástupnických států bylo i Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, budoucí Jugoslávie, jejíž „pokračovatelka“, komunistická Jugoslávie, se v devadesátých letech minulého století rozpadala za takových podmínek, jež připomínaly všechny možné běsy z časů první a hlavně druhé světové války, včetně etnických čistek, masového vraždění civilistů a podobně.

Záznam zvuku konce první světové války autor: Britské válečné muzeum v Londýně

Abych ale nezůstal pouze u změn na mapě tehdejší Evropy, musím připomenout i to, že Velká válka přivedla na svět tři zhoubné „ismy“ dvacátého století – fašismus, nacismus a komunismus, jejichž ideologické kořeny sice sahaly hluboko do devatenáctého století, ale které by se bez první světové války s vysokou pravděpodobností nikdy neprosadily. Právě pocity zmaru, deprese a deziluze z toho, že politické elity nebyly v roce 1914 schopné zabránit válce, i její průběh samotný a masové zabíjení v bezprecedentním rozsahu, učinily výše zmíněné alternativy k tehdejšímu kapitalismu, respektive jejich demagogické hlasatele – Benita Mussoliniho, Adolfa Hitlera a Vladimira Uljanova-Lenina – tak přitažlivými pro široké lidové masy. Bez katastrofálních dopadů první světové války a jejích důsledků na evropskou společnost by se tak nejspíš nikdy nestalo.

Zhroucení zdánlivě idylického zweigovského „světa včerejška“ v letech 1914–1918 s sebou proto neslo i zrození „světa nového“, světa „konečných řešení“, Treblinek, Osvětimí a gulagů, hobsbawmovský věk extrémů“, v němž jsme velkou část našich životů prožili – za „železnou oponou“, jež byla pro změnu důsledkem druhé světové války – i my.

>>> Zrůdy gestapa na INFO.CZ <<<

První světová válka v barvě. Unikátní záběry z Velké války zrestauroval režisér Peter Jackson autor: Facebook.com

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud