KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Rok 2024 bude už za pár dní minulostí, a proto se pojďme v sedmi bodech ohlédnout za nejvýznamnějšími událostmi, k nimž v jeho průběhu došlo. Bylo jich skutečně mnoho, zvolením Donalda Trumpa (staro)novým americkým prezidentem počínaje, přes turbulence na Blízkém a Středním východě, zdánlivě nekonečnou válku na Ukrajině, politický rozvrat ve Francii, pád vlády v Německu a nenápadný nástup „orwellistánu“ ve Velké Británii, až po hlubokou vnitřní krizi Evropské unie (včetně krize její identity), politické turbulence v zemích skomírající Visegrádské čtyřky a politický vývoj v pomalu již předvolební České republice. Tak pojďme na to, přátelé!
Za prvé: Politický comeback století v USA
Začněme událostí roku, kterou byl mimo jakoukoli pochybnost politický comeback Donalda J. Trumpa. Nejen z politického hlediska jsme byli svědky čehosi skutečně unikátního. Kdyby někdo po útoku na Kapitol z 6. ledna 2021 řekl, že se Trump bude za čtyři roky po jasně vyhraných republikánských primárkách a po triumfu nad demokratickou mainstreamovou kandidátkou znovu stěhovat do Bílého domu, většina lidí by si klepala na hlavu; když jsem tehdy napsal, že jeho návrat není nemožný, dostal jsem od „renomovaných komentátorů“ co proto.
Aniž bych teď hodnotil obsah a formu Trumpovy kampaně, na to bude dost času v některém z dalších textů, je třeba říci, že psychická a fyzická odolnost, respektive výdrž, nepoddajnost a vůle k moci (nepohoršujme se, prosím, nad tím termínem, bez ní politik nemůže, zejména v takové soutěži, jakou je boj o prezidentskou funkci v USA, uspět) tohoto muže je, zvlášť vezmeme-li v potaz jeho věk (* 1946), neobyčejná a ve všech ohledech pozoruhodná.
Skutečnost, že se stal Osobností roku 2024 časopisu Time, není nijak překvapivá. Jak Trump změní v roce 2025 politickou agendu v USA i ve světě, teprve uvidíme. Budeme samozřejmě při tom.
Za druhé: Blízký a Střední východ ve varu
Na Blízkém a Středním východě, v tomto neuralgickém bodě světové politiky, se v roce 2024 tak říkajíc děly „velké věci“.
Zatímco na konci roku 2023 byli izraelský premiér Benjamin Netanjahu (* 1949) i jeho země po teroristickém útoku Hamásu ze 7. října zdánlivě na kolenou, o rok později je situace zcela odlišná.
Izrael v čele s Netanjahuem téměř zlikvidoval všechny opěrné body Hamásu v pásmu Gaza, porazil jednotky Hizballáhu v Libanonu, obsadil vojensky Golanské výšiny a jeho tanky stály pětadvacet kilometrů od Damašku, ponížil vojensky nevídaným způsobem Írán a ukázal, že se jednalo z velké části o „papírového tygra“.
Proto se nelze divit, že před rokem nenáviděný premiér už znovu vévodí některým žebříčkům popularity. I ti Izraelci, kteří jej nemají v lásce, oceňují, jak si po masakrech z podzimu 2023 (z podílu viny se nepochybně bude muset dříve či později zodpovídat), pokud jde o vnitřní bezpečnost země, vede.
Také bizarní zatykač Mezinárodního soudního dvora (moc hezká ukázka toho, jak tato a jí podobné organizace zdegenerovaly) sehrál v už zase rostoucí popularitě Netanjahua důležitou roli, a to tím spíš, že se s ním tak říkajíc „svezl“ i tehdejší ministr obrany Jo᾿av Galant.
S podporou (staro)nového amerického prezidenta Donalda Trumpa, který ji ani v nejmenším netají, se „Bibimu“ nepochybně bude dařit prosazovat svoji politickou linii i dál. Jeho politický konec není v dohledu.
Za třetí: „Nekonečná“ válka na Ukrajině
Ruská agrese na Ukrajině má za sebou bezmála tři roky. Pro obě strany je válka mimořádně vyčerpávající. Ukrajina neprohrála především díky statečnosti „obyčejných vojáků“ na frontě a díky schopnosti vydržet život na hranici sebeobětování velké části civilní veřejnosti.
S důvěrou lidí v současné zejména politické vedení, konkrétně v prezidenta Volodymyra Zelenského, je to horší, o jeho klesající podpoře jasně vypovídají občasné průzkumy veřejného mínění v souvislosti s blížícími se prezidentskými volbami.
K porážce Ukrajiny by nicméně tak jako tak došlo, nebýt podpory evropského Západu a především USA, které ovšem poskytují Kyjevu právě jen tolik pomoci, aby ve válce neprohrál.
Obavy z vojenské porážky Ruska, z pádu autoritativního Putinova režimu a následků možné dezintegrace země s obrovským jaderným arzenálem jsou zcela zjevné, jakkoli se nám v našich zeměpisných šířkách a s naší historickou zkušeností mohou zdát přehnané a možná i zbytečné. Na názoru vlády České republiky ale, ať se nám to líbí nebo ne, ve velké, světové politice nijak nezáleží, nenamlouvejme si opak.
