ANALÝZA STANISLAVA VÍTKA | Čína je sice ekonomickým gigantem, ale kulturním trpaslíkem. Přestože Peking ročně utrácí miliardy dolarů za posilování své „měkké síly“ a propagaci historie, globální publikum zůstává chladné. Proč svět propadl korejskému K-popu, zatímco čínská popkultura naráží na nezájem či výsměch? Analytik Stanislav Vítek v textu rozebírá, jak snaha komunistické strany řídit kreativitu shora a cenzurovat vše spontánní brání Číně v tom jediném, co si ani za peníze nekoupí – být skutečně cool.
Číně se jako největší či druhé největší ekonomice světa, podle vašeho preferovaného způsobu měření, až podivuhodně nedaří vytvářet kulturní produkty, které by rezonovaly za jejími hranicemi. V otázce tzv. měkké síly tak druhá nejlidnatější země boxuje velice hluboko pod svou váhovou kategorií.
Vládcové Pekingu sice neustále zdůrazňují své bohaté kulturní dědictví, které jim mělo předat „nejméně 5 000 let historie“, jak zní otřepaná fráze čínské propagandy. Ale zatímco Američané a Evropané znají hedvábí, porcelán, čaj, či v posledních dekádách výstupy masové výroby zboží s nižší přidanou hodnotou, většina z nás by měla problém jmenovat byť jeden čínský seriál, film nebo popovou hvězdu.
Existují k tomu dobré důvody: cenzura Komunistické strany a obsahové směrnice, které na kulturní frontě ztěžují respektive víceméně znemožňují volnou soutěž. Čínské značkové produkty byly dlouho v zahraničí ignorovány, často proto, že byly považovány za podřadné. To se začíná pomalu měnit, čínské značky pronikají na západní trhy a telefony, počítače a elektromobily jsou nyní doprovázeny prvními počítačovými hrami, hračkami a potravinovými franšízami.
Ale poměrně kvalitní mobilní telefony, hračky Labubu a zmrzlinárny Mixue jsou pořád oním pověstným pšoukem do moře v poměru k tomu, že Čína má nejpočetnější střední třídu na světě a také největší populaci miliardářů, což by teoreticky mělo znamenat, že čínští spotřebitelé by měli být novými světovými spolu tvůrci vkusu. Jejich chutě v oblasti zábavy a módy však z velké části kopírují zahraničí a svět čínské trendy spíše ignoruje, než aby je následoval.
Celebrate the holiday with Labubu! pic.twitter.com/lC2S2wwNGt
— Xie Feng 谢锋 (@AmbXieFeng) November 27, 2025
Pro čínské byrokraty je pak obzvláště matoucí, jak poměrně malá Jižní Korea sklízí ekonomické a sociální benefity z globálního úspěchu hallyu, tedy tzv. Korejské vlny – masivního proudu jihokorejské kultury do zahraničí v čele s K-popem a korejskými seriály. Stejně jako v Číně i korejská vláda výrazně investuje do svého domácího zábavního průmyslu s konečným cílem exportovat své kulturní produkty. V Koreji to ale zjevně funguje, zatímco Čína s více než dvacetinásobkem potenciálních popových umělců na tomto poli zcela selhává.
Čínský neúspěch opravdu není nedostatkem snahy nebo zájmu státu o tzv. měkkou sílu (soft power). V roce 2007 tehdejší čínský vůdce Chu Ťin-tchao prohlásil na sjezdu Komunistické strany Číny, že získání adekvátní soft power je nezbytné pro to, aby se země stala opravdovou globální silou. Si Ťin-pching, který Chu Ťin-tchaa v roce 2012 nahradil, horlivě trvá na své misi zvýšit kulturní přitažlivost Číny stejně rychle jako její ekonomickou váhu a vojenskou sílu. Dnes strana vynakládá na měkkou sílu přibližně 10 miliard dolarů ročně.
Její nejpozoruhodnější strategií bylo budování Konfuciových institutů na zahraničních univerzitních kampusech. Ty oficiálně nabízejí mimo jiné výuku mandarínštiny, vaření a tance. Peking jich za posledních 15 let otevřel více než 500 spolu s více než tisícem dalších příležitostných workshopů.
Čína, která v roce 2000 neměla téměř žádné zahraniční kulturní základny, jich tak nyní skrze tuto iniciativu má více než kterákoli jiná země. Navzdory této obrovské kampani na poli public relations však světový obdiv k Číně nebo přinejmenším k jejímu státoprávnímu systému spíše klesá.
Evropané a Američané jsou vůči Číně nejskeptičtější. Tento postoj zesílil zejména po pandemii covidu a podepisuje se na něm i stále tvrdší konkurence Číny pro západní průmysl.
