Cla na čínská auta: Jak EU staví hráz proti invazi z východu, aby chránila vlastní konkurenceschopnost

Zdražení čínských dovozů kvůli dumpingovým cenám je velice kontroverzní, a tudíž určitě dobře promyšlené rozhodnutí. Odporuje dosavadní evropské doktríně maximální otevřenosti svobodného obchodování a obnáší jistou hrozbu čínské odvety, které se bojí nejvíce německé automobilky. Opatření je přitom činěno právě na ochranu zájmů evropských výrobců automobilů.

EU si nemůže dovolit napařit na čínská elektroauta stoprocentní cla jako Spojené státy, protože na rozdíl od nich potřebuje coby exportní ekonomika především vyvážet – a Čína platí v mnoha oborech za klienta číslo jedna. 

Na druhé straně se nemůžeme v klidu dívat na to, jak evropský trh zaplavují laciné čínské vozy, jaké nedokážeme v tuto chvíli za podobnou cenu, ve stejné kvalitě ani počtu sami vyrobit. Potřebujeme pro evropský automobilový průmysl čas, aby se mohl vzpamatovat, nadechnout se a pokud možno čínský náskok dohnat.

Nehledě na to, že pokud EU prokáže masové veřejné subvence do čínské výroby, což se zdá být „betonově jisté“, obhájí své rozhodnutí snadno i před instancemi Světové obchodní organizace, pokud se na ně Peking obrátí. 

Číňané budou podle všeho trochu strašit – vyhrožují cly na vepřové maso či francouzský koňak; ale podle všeho se budou snažit dál do Evropy svá auta prodávat, protože mají šanci zatím být i s navrženými cly na evropském trhu úspěšná.

Bezprecedentní protičínské gesto se jeví jako ukázková vlaštovka nové evropské asertivity, zrozené z uvědomění si, že ekonomiky, a zejména průmysl členských zemí stále více zaostávají ve světové soutěži. 

Mezi řadou příčin hraje důležitou roli změna poměrů na světové obchodní šachovnici. „Časy světového pořádku založeného na pravidlech skončily,“ konstatoval bez obalu minulý týden ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela. 

Poukázal na „zhroucení dodavatelských řetězců“ a posteskl si nad „fragmentací světového obchodu“. Pokud bude pokračovat, mohla by vést až ke globálnímu snížení HDP o sedm procent, varoval na mezinárodní konferenci Prague EU Summit.

Evropská unie uzavřela unikátní bilaterální dohody o volném obchodu se 74 státy a skupinami států světa; v tuto chvíli je však důležitější, že s mnoha významnými hráči – včetně Číny, USA či Indie – takové dohody nemá a že se jí nedaří je rychle uzavírat, obvykle kvůli interním neshodám. 

Typickým příkladem budiž francouzské zdržování dohody s latinskoamerickým sdružením Mercosur kvůli obavám domácích chovatelů dobytka ze zámořské konkurence. Připomeňme i obrovské potíže se schvalováním dohody s Kanadou. Výhody takových rámcových ujednání přitom mnohonásobně převyšují případné ztráty.

Obchodní vztahy se zbytkem světa, které v posledních letech ztrácely na významu, se tak dostávají opět do popředí jako nejlepší alternativa ke zhoršujícímu se stavu dodržování globálních pravidel. 

Budou součástí frontálního tažení pod praporem konkurenceschopnosti, které bude charakteristickým rysem nadcházejícího pětiletého období, tedy také náplní práce nové Evropské komise a čerstvě zvoleného Evropského parlamentu.

Zatímco před pěti lety se EU zaklínala potřebou zelené transformace a pasovala se do role světového vlajkonoše ukazujícího cestu, jak zastavit globální oteplování, jsme dnes svědky významného obratu.

Má to několik příčin, z nichž zřejmě nejdůležitější je zkušenost, že se nestačí nadchnout pro dekarbonizaci, ale je souběžně třeba ji lidem „prodat“ jako výhodu. Což se zjevně nepodařilo – záhy se ukázalo, že jakkoli může důraz na nové šetrné technologie přinášet do budoucna ekonomické dividendy, okamžitý dopad takové politiky je spíše kontraproduktivní.

„Politikové se pokoušeli lidi přesvědčit, že pro zelenou transformaci je třeba přinést oběti. Do toho se ovšem nikomu nechce. Pokud lidem nedokážeme, že umíme zachránit klima a planetu, a přitom zachovat životní úroveň, nemáme šanci,“ shrnul na zmíněné konferenci zkušenost s Green Dealem William Magwood, generální ředitel Agentury pro jadernou energii, zřízenou mezivládní organizací OECD.

Jeho slova potvrdily výsledky nedávných voleb do Evropského parlamentu. Významně v nich ztratily „zelené“ partaje; posílily naopak ty, které vydělávají na nespokojenosti a obavách voličů. 

V české kotlině se ukázalo, že perspektiva zákazu prodeje nových aut se spalovacími motory od roku 2035 se dá velmi snadno využít jako symbol celého Green Dealu, jako strašák a červený hadr, ačkoli její naplnění je dnes více než nepravděpodobné. Je zřejmé, že zákaz „spalováků“ se obrací proti EU jako nepovedená politická operace.