Byla to v listopadu 2023 bez přehánění prvotřídní senzace, pokud jde o politiku jedna z největších v celém tomto roce, a pro mnohé Nizozemce i Evropany obrovský šok: Strana pro svobodu Geerta Wilderse – označovaná za krajně pravicovou, populistickou a (zejména v levicových médiích) i za fašistickou – po dlouhých letech působení na nizozemské politické scéně, během nichž ji mnozí političtí komentáři nejednou odepsali, vyhrála volby. Její šéf dal navíc jasně najevo, že bude usilovat o sestavení vlády, čímž přivodil svým politickým oponentům další šok.
Volby, které šokovaly Evropu
Výsledek voleb byl nezpochybnitelný – účast přesáhla 77 %, takže hlasování nebylo ani v náznaku možné označit za „nelegitimní“.
Na druhém místě, za Partij voor de Vrijdeid (PVV) Geerta Wilderse (* 1963), tehdy skončila velká levicová koalice Strany práce a Zelených, v jejímž čele stál bývalý místopředseda Evropské komise a jeden z duchovních otců tzv. Zelené dohody, známé jako Green Deal, Frans Timmermans (* 1961), který se před volbami už viděl novým ministerským předsedou (právě proto ostatně opustil výsostnou pozici v Bruselu).
Až třetí místo obsadila ve volbách Lidová strana pro svobodu a demokracii dlouholetého ministerského předsedy a dnešního šéfa Severoatlantické aliance Marka Rutteho, poté následovaly další strany.
Zděšení, které mezi stoupenci levice a liberály záhy zavládlo, nepominulo ani poté, co se Wilders po čtyřech měsících složitých jednání premiérem nestal a v Nizozemsku nakonec vznikla úřednická vláda svého druhu, na jejíž složení měl vítěz voleb ovšem nezanedbatelný vliv.
Otázkou, na niž se snažili všichni komentátoři i politikové najít odpověď, zněla: Co způsobilo, že takto razantně uspěla strana, kterou Geert Wilders založil již v roce 2006 po odchodu z výše zmíněné Lidové strany (v roce 2004) a která v nizozemských volbách do té doby získala maximálně 15,5 % (v roce 2010) a ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2009 maximálně 17 % (od té doby už tyto relativní úspěchy nikdy nezopakoval: v domácích volbách pro ni roku 2021 hlasovalo 10,8 %; v evropských volbách v roce 2019 dokonce jen 3,5 % lidí)? A proč uspěla zrovna na konci roku 2023, kdy už to – popravdě řečeno – téměř nikdo nečekal?
