V poslední části seriálu o „leaderech, kteří změnili (respektive v tomhle případě ještě mění) Evropu“, budu psát o současné předsedkyni Evropské komise Ursule von der Leyenové. O německé političce, jež ztělesňuje, což říkám velmi nerad, především ideologickou umanutost, zahleděnost do sebe a neschopnost vnímat svět, jak se proměňuje. Tedy všechno to, co vede k současnému stále rychlejšímu zaostávání Evropy, přesněji řečeno EU nejen za Spojenými státy americkými, ale i za mnoha asijskými zeměmi – zkrátka za světem, který je dynamický a mění se „v běhu“, ale nepotřebuje k tomu záplavu spoustu rezolucí, deklarací, omezení, předpisů, opatření, dotací a „kompasů“... Což jsou slova, která si někteří z mých studentů nejčastěji vybaví, když se jich ptám, co jim v souvislosti s EU vytane jako první na mysli.
Časy se mění, elity zůstávají
Ursula Gertrud Albrechtová, budoucí paní von der Leyenová, přišla na svět ve středu 8. října 1958 v Ixelles, což je jeden z devatenácti obvodů belgického hlavního města Bruselu (jak příznačné), do německé rodiny Ernesta Carla Julia Albrechta (1930–2014).
Již od 17. století, respektive od počátku 18. století, kdy byli tamní kurfiřti i králi Velké Británie, patřila tato německá ordina mezi prominentní „Familles“ Hannoverského kurfiřtství a k bohatým „Familien“ ze severoněmeckých hanzovních měst; mezi předky dnešní šéfky Evropské komise patřili i bohatí a vlivní Američané.
Díky čemuž lze shrnout, že ona sama odmalička náležela k privilegované kosmopolitní elitě, což byl a je – jen čistě pro zajímavost – úplně jiný život a prostředí, než v jakém vyrůstala například současná italská premiérka Giorgia Meloniová; z toho také, mimochodem, vyplývá v mnoha ohledech odlišný náhled obou těchto žen na dnešní svět.
Vzhledem k výše uvedenému nijak nepřekvapí, že se inteligentní a zvídavé holčičce Ursule dostalo již v dětství skvělého vychování i kvalitního bilingvního vzdělání. Poté studovala na německých univerzitách v Göttingenu a v Müsteru ekonomii, jíž se věnovala i na London School of Economic, což nakonec logicky vyústilo v zájem o politiku a vstup do jejího aktivního dění.
Bylo tomu tak tím spíš, že otec Ursuly, Ernest Carl Julius Albrecht, patřil mnoho let mezi vlivné německé politiky, zejména v Dolním Sasku, kde působil jako premiér (1976–1990), následně byl i prezidentem Spolkové rady (1985–1986); v roce 1980 se pak dokonce za křesťanské demokraty ucházel o nominaci na spolkového kancléře – tu ale nakonec „proměnil“ šéf bavorské CSU Franz-Josef Strauss.
Věrnost paní kancléřce až za hrob
Po absolvování medicíny na univerzitě v Hannoveru, čímž svá vysokoškolská studia zakončila, se Ursula Albrechtová provdala za lékaře Heika Echtera von der Leyena (* 1955) ze staré německé šlechtické rodiny, s nímž má sedm dětí a s nímž žije, jak se alespoň zdá, ve spokojeném manželství, jehož soukromí si, v rámci možností, velmi pečlivě hlídá.
Za kariéru, o níž se „hodné, poslušné dívce z Bruselu“ v mládí navzdory tomu, z jaké rodiny pocházela, nejspíš ani nesnilo, vděčí Ursula von der Leyenová primárně bývalé německé kancléřce Angele Merkelové (* 1954; v úřadu v letech 2005–2021).
Právě Merkelová přivedla političku, která vstoupila do CDU v roce 1990 a působila jako poslankyně v Dolním Sasku, do spolkové vlády – nejprve jako ministryni pro rodinu, seniory, ženy a mládež (2005–2009), poté jako ministryni práce a sociálních věcí (2009–2013) a následně jako, jak to jen kulantně říci, nepříliš úspěšnou ministryni obrany (2013–2019).
Hlavní kvalitou „paní Ursuly“ byla, zdá se, primárně bezmezná loajalita vůči Angele Merkelové, která ji následně přivedla až do nejvyšší funkce v Bruselu, na nynější post předsedkyně Evropské komise (2019).
