KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | O Londýně jsem psal, v souvislosti s anglickými komunálními volbami, naposledy ve čtvrtek. V době psaní těchto řádků je páteční odpoledne 8. kěvtna, hlasy se teprve sčítají, ale už teď můžeme říct, že se pravděpodobně potvrdí všechny předpoklady: vládnoucí labouristé utrpí obrovské ztráty, stejně jako konzervativci, zatímco zejména strana Reform UK hlavního strůjce brexitu Nigela Farage míří k triumfálnímu vítězství; relativně slušně zřejmě dopadnou i liberální demokraté a krajně levicová Green Party. Než se ale výsledky, o nichž Vás budu samozřejmě informovat rovněž, budou definitivní, udělejme si – coby jakési „oddechové intermezzo“ – dvě, respektive tři krátké procházky po současném Londýně.
Hektické centrum: Banksy na Waterloo Place
Když jsme ve čtvrtek po poledni do Londýna přiletěli, žilo město, s nadsázkou řečeno, instalací umělce zvaného Banksy na Waterloo Place. Toto místo, spíš nevelké náměstí než „place“, pouhých pět, šest minut pěšky jižně od Piccadilly Circus, je zasvěceno hrdinům britského impéria a současně je jedním z hlavních symbolů imperiálního a koloniálního sentimentu.
U jeho zrodu stál na počátku 19. století proslulý architekt John Nash (1752–1835) a primárně se mělo jednat o vstupní prostor ke Carlton House (či ke Carlton Palace), velkolepé rezidenci prince Regenta, budoucího krále Jiřího IV. (regentem místo nemocného Jiřího III. [1738–1820] v letech 1811–1820, králem v letech 1820–1830).
Nachází se tu impozantní, z dálky viditelný čtyřicetimetrový Duke of York Column, doslova sloup vévody z Yorku a z Albany, prince Bedřicha (anebo Fridricha či Fredericka, jak chcete) Augusta Hannoverského (1763–1827), druhého syna krále Jiřího III. a velitele britské armády s hodností maršála z časů válek s revoluční a napoleonskou Francií.
Představuje jeden ze symbolů síly a nezdolnosti Británie a jejího impéria, vztyčený v roce 1832 a dominující této části města podobně jako nedaleký památník admirála Horatia Nelsona (1758–1805) na Trafalgarském náměstí. Kromě toho je zde památník hrdinům Krymské války (1853–1856) – The Guards Crimean War Memorial, jež má v dějinách ostrovního státu velmi důležité místo, z roku 1861.
Na Waterloo Place najdete také sochu sira Johna Franklina (1786–1847), námořního kapitána a polárního objevitele, který byl v letech 1836–1845 guvernérem Tasmánie. Muže, jenž s celou výpravou (tzv. Franklinova expedice) zmizel, respektive zemřel v roce 1847 ve snaze najít tzv. severozápadní průjezd (námořní cesta spojující Atlantik a Pacifik přes Severní ledový oceán).
Jako další lze uvést sochu Johna Lairda Maira Lawrence, prvního barona Lawrence (1811–1879), v letech 1859–1869 britský místokrál v Indii... a tak bych mohl pokračovat i nadále. O tom, co Waterloo Place pro Londýňany a o pro Angličany a Brity obecně znamená, ale už myslím víte dost.
A právě sem, na toto památné či posvátné (ne, nepřeháním) místo britských dějin naistaloval umělec přezdívaný Banksy v noci ze středy 29. na čtvrtek 30. dubna sochu, jež vyvolala veliké pozdvižení.
Pojďme se ale nejprve podívat na samotného Banksyho, o němž – pokud si dobře vzpomínám – ještě na INFO.CZ nebyla řeč. Jedná se o streetartového umělce, pocházejícího pravděpodobně, jak se píše v encyklopediích, z „bristolské undergroundové scény“, jehož identita nebyla dlouho zcela jasná... jakkoli vše nasvědčovalo a nasvědčuje tomu, že jde o Robina Gunnighama (* 1974 v městečku Yate, severovýchodně od Bristolu). Poprvé s tímto odhalením přišel list The Mail on Sunday v roce 2008 a od té doby se v tomto smyslu vyjádřila řada dalších médií a odborníků přes kumšt. Gunningham to sice popírá, věc se zdá být nicméně prokázaná.
Banksyho provokativní, nezřídka satirická a sociálně kritická díla budí v Británii a vůbec ve světě (od Londýna až po Západní břeh Jordánu na Blízkém východě) velkou pozornost již od devadesátých let minulého století. Jeho street artová technika (tzv. technika sprejových šablon – stencils), kombinovaná s graffiti a s dalšími moderními uměleckými prvky, nese často politické poselství – i proto vyvolává tak velkou pozornost.
Intermezzo: Hatchards
Banksyho nejnovější instalace – socha muže kráčícího rázně kupředu s vlajkou v ruce, která mu zahaluje obličej, vzbudila rozruch kvůli kombinaci místa, kde byla přes noc instalována (viz výše) a interpretace, co vlastně znamená. Prakticky všichni, odborníci i laikové, se shodují na tom, že se jedná o kritiku „slepého nacionalismu“ (blind nationalism), o sochu nazývanou též „praporečník bez tváře“ (faceless ensign), anebo přinejmenším slepého následování čehokoli či kohokoli.
Umístění na Waterloo Place soše ale dává jasný, zcela zřetelný význam. Zda to tak opravdu je, anebo nikoli, je v zásadě jedno: to, oč Banksy usiloval, se mu opět povedlo – Londýn, Británie a svět měly a mají o čem mluvit. Jestli socha na místě zůstane „natrvalo“ či nikoli, teprve uvidíme, diskuse na toto témě sotva začala. Až budete v Londýně, určitě se na ni zajděte podívat.
Na nedaleké třídě Piccadilly najdete, pro změnu, na první pohled celkem nenápadný „poklad Londýna“, jeden z mnoha „pokladů“ Londýna – světoznámý obchod s knihami.
The Hatchards pochází z konce 18. století, konkrétně z roku 1797, a podle všeho jde o nejstarší dochované knihkupectví nejen v metropoli, ale v celé Británii. Pojmenované je podle svého prvního majitele, nakladatele a knihkupce Johna Hatcharda (1769–1849).
V roce 1956 knihkupectví získala skotská firma William Collins, Sons & Co., v devadesátých letech pak společnost Pentos a následně knižní velkofirma Waterstones Booksellers Limited (známá stručně jako Waterstones). Jedná se o krásný, luxusní obchod s vynikající nabídkou současné literární tvorby, britské i světové, včetně, například, nejnovějšího anglického vydání Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále.
