KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Zemřel James Earl „Jimmy“ Carter. Devětatřicátý prezident USA opustil tento svět v požehnaných sto letech po dlouhé době, kdy v rodinném kruhu podstupoval už jen paliativní lékařskou péči, takže se nejedná o žádné překvapení. Carterův život je možné zjednodušeně rozdělit na tři části: první, během níž sloužil v americkém námořnictvu a jako guvernér státu Georgia; druhou, kdy byl prezidentem USA; a třetí, kdy se, po odchodu z Bílého domu, věnoval humanitární a charitativní činnosti. Shrnuto a podtrženo to byla dlouhá, v řadě ohledů pozoruhodná životní pouť, jejíž „výsledky“ byly, mohu-li to tak říct, hodně rozporuplné.
Jimmy Carter dětskýma očima v době komunismu
Jimmy Carter byl první americký prezident, jehož jsem vzal coby dvanáctiletý kluk v rodném Jičíně v roce 1977 na vědomí. Vídával jsem ho v televizních zprávách, v komunistických Televizních novinách, slýchal jsem o něm z rozhlasu a četl jsem si o něm vtipy v humoristickém časopise Dikobraz, který si pravidelně kupoval můj táta.
O povaze časopisu, který byl na konci šedesátých let bez přehánění skvělý (dodnes mě fascinuje míra svobody vyjadřování z té doby i jeho výtvarné úrovně), v časech normalizace výtečně vypovídaly mimo jiné vtipy o Carterovi.
Nejčastěji byl karikován s příznačným „širokým úsměvem“, místo bělostných zubů ale na čtenáře nezřídka zlověstně cenil neutronové bomby, jimiž komunistická propaganda děsila ty obyvatele naší země, kteří se jí nechávali zblbnout, a že jich nebylo málo.
Nejen pro dvanáctiletého kluka, jakým jsem byl já, ale i pro mnoho dospělých, přinejmenším pro ty, kteří tak či onak žili v souladu se „zkurveným režimem“ Husáka, Biľaka, Jakeše, Klusáka a dalších, jak jej správně charakterizoval Karel Kryl, byl Jimmy Carter studenoválečník usilující o „jadernou apokalypsu“, ke které nedošlo jenom proto, že mír hrdinně bránil „přítel z nejvěrnějších“, komunistický Sovětský svaz v čele s Leonidem Iljičem Brežněvem.
Mimochodem, když už jsem u Brežněva, jeho polibek s Carterem u příležitosti jejich vídeňského summitu v roce 1979 šokoval nejen mě, už mnohem dospělejšího, ale třeba i spisovatele a překladatele Jana Zábranu, jenž to ironicky glosoval ve svých deníkových záznamech. Když se může s Brežněvem líbat a objímat americký prezident, říkal jsem si tehdy i já…
Mrtvý státník
Teď je Jimmy Carter mrtvý a svět se předhání, jak už to při podobných příležitostech bývá, v nekrolozích, nezřídka oslavných. Například Barack Obama a jeho žena Michelle na X napsali: „Carter nás všechny učil, co to znamená žít život v milosti, důstojnosti, spravedlnosti a ve službě pro druhé. Michelle a já jsme v myšlenkách … se všemi, kteří tohoto pozoruhodného muže milovali a učili se od něj…“
V úřadu končící prezident Joe Biden se vyjádřil podobně („byl to člověk zásad, víry a pokory“), stejně jako většina západních politiků, novinářů a historiků, i těch českých, stačí se podívat na X. Problém spočívá v tom, že o Carterovi tito lidé vědí nezřídka velmi málo, pokud vůbec něco.
Jakkoli je třeba vzít v potaz, že se jedná nekrology, které se tak či onak řídí zásadou „o mrtvých jen dobře“ a které berou v potaz především Carterovu bohulibou post-prezidentskou humanitární a charitativní činnost, pravda o „velkém zesnulém“ je jiná, složitější a mnohem kontroverznější.
Některé servery a některá vyjádření na X přinesla v souvislosti s Carterovým úmrtím také fotografie někdejšího ajatolláha Rúholláha Chomejního s poznámkou, že tento duchovní i faktický otec tyranského íránského režimu vděčil, jen s malou nadsázkou řečeno, za svůj nástup k moci v nemalé míře právě Carterovi.
A že Írán je autoritativním státem, který pošlapává občanská práva všech, kteří s režimem nejsou v souladu, mučí je a zabíjí, v řadě ohledů i kvůli Carterově politické nešikovnosti a slabosti.
Také slova o Carterově čestnosti a ctihodnosti znějí trochu pokrytecky, jeho politická kariéra byla totiž plná často „podivných zákrut“, které „šofér nevybíral vždycky podle předpisů…“, jak napsal jeden z jeho životopisců. Tak se na ten dlouhý život pojďme podívat podrobněji.
