KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Atentát na slovenského premiéra Roberta Fica patří bezesporu k těm, které mají potenciál změnit „chod dějin“ země, a dost možná nejen to. Slovenská republika je rozbitá, rozpolcená už dlouho, v posledních šesti letech, od vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně Martiny Kušnírové zvlášť. Parlamentní a prezidentské volby již tak napjatou atmosféru dále vyostřily a výsledkem byla střelba na čtyřnásobného ministerského předsedu, jenž má na Slovensku mnoho stoupenců (proto také vyhrává opakovaně volby) i odpůrců, kteří mu vytýkají autoritativní styl vlády, příklon k putinovskému Rusku a spoustu dalších věcí. Na INFO.CZ to výtečně rozebírá Martin Schmarcz.
Tento text nechce být a ani nebude o Robertu Ficovi a slovenské politické scéně, protože ji dost dobře neznám a nechci se plést do věcí, kterým úplně nerozumím.
Bude ale o tom, jak může neúspěšný atentát – pevně doufám, že tomu tak bude i v případě Roberta Fica – změnit politikovi život a pomoci mu, snad to nezní příliš cynicky, k další kariéře a k dalším politickým úspěchům, pracuje-li s narativem politika či političky, který/která se statečně rve s osudem a překoná všechno, co mu/jí stojí v cestě.
Mezi nejznámější případy takových atentátů z moderní doby patří útok na amerického prezidenta Ronalda Reagana z března 1981 ve Washingtonu a na britskou ministerskou předsedkyni Margaret Thatcherovou z října 1984 v Brightonu. Oba politici útok přežili a oba čekala ještě dlouhá kariéra. Tak se na to pojďme společně podívat podrobněji.
Případ Ronald Reagan
Jak a proč došlo k atentátu na Ronalda Reagana? Dne 30. března 1981 měl prezident, který byl sotva dva měsíce v úřadu, projev při slavnostním obědě s představiteli největší americké odborářské centrály The American Federation of Labor and Congress of Industrial Organizations v hotelu Washington Hilton na Connecticut Avenue 119.
Bezpečnostní služby i experti považovali hotel za jedno z nejbezpečnějších míst v metropoli vůbec – mimo jiné proto, že zde byla zvláštní chodba, kterou mohl prezident přijít a zase odejít; vzdálenost mezi koncem této chodby a limuzínou činila jenom necelých deset metrů.
Když oběd krátce po druhé hodině skončil, vydal se prezident se svými muži k vozu, zamával stoupencům, kteří jej zdravili... a vzápětí vypukl zmatek. Atentátník John Hinckley (* 1955), motivovaný snahou upoutat filmovou hvězdu Jodie Fosterovou (do níž se zamiloval po shlédnutí filmu Martina Scorseseho Taxikář z roku 1976), stojící mezi přihlížejícími, vytáhl revolver a během vteřiny a půl z něj vypálil šest ran.
Prvním zasaženým byl tiskový mluvčí Bílého domu James Scott Brady; druhým zraněným byl policejní důstojník Thomas Delahanty; třetí rána nikoho nezasáhla, zejména proto, že prezidenta téměř celého zaclonil zvláštní agent Jerry S. Parr; čtvrtou ránu „koupil“ do břicha, znovu místo prezidenta, kterého chránil svým tělem, další agent Timothy „Tim“ J. McCarthy.
Pátá a šestá kulka trefily vůz, poslední se od něj ale odrazila a zasáhla prezidenta do hrudi, prošla jeho plící a zastavila se, naštěstí, dva centimetry a kousíček od srdce.
Reagan měl osudové štěstí i v tom, že střela po vniknutí do jeho těla neexplodovala, třebaže to měla udělat, šlo totiž o kulku zvanou Devastator s azidem olovnatým. Kdyby to nebyl „šunt“ dodnes neznámého původu, byl by Ronald Reagan téměř jistě mrtev.
Střelec byl vzápětí paralyzován, zatčen a pečlivě střežen, zatímco vůz s Reaganem vyrazil k Bílému domu, neboť se zdálo, že vyvázl bez zranění. Teprve po chvilce začal kašlat krev, a limuzína proto zamířila k George Washington University Hospital, kde byl okamžitě operován.
Navzdory vážnému stavu neztrácel prezident duchapřítomnost, uklidňoval svoji ženu Nancy, zdravotní sestru, která jej připravovala na zákrok, a hlavně – na sále těsně před uspáním – již legendárně žertoval se svým operatérem: „Pánové, je to tak – jste všichni republikáni?“ ptal se Reagan, na což mu celoživotní demokrat, doktor Joseph Giordano, který zastával osmnáct let post šéfa chirurgů nemocnice neméně legendárně odpověděl: „Dneska jsme všichni republikáni, pane prezidente.“
Tým lékařů operaci zvládl na výbornou (kulku v plíci našel a vyjmul ji z ní zkušený hrudní chirurg Benjamin L. Aaron). Bezmála sedmdesátiletý Reagan se navíc ukázal být velmi vitální, po pouhých třinácti dnech opustil nemocnici a mohl začít částečně úřadovat v Bílém domě.
Úplné uzdravení a rekonvalescence trvaly přirozeně mnohem déle, vlastně až do podzimu 1981, to ale nebylo nijak podstatné. Skutečnost, že prezident atentát přežil, a hlavně jak statečně se navzdory vážnému zranění choval, z něj udělalo hrdinu téměř všech Američanů.
Reagan a jeho „píáristé“ s tímto narativem velmi dobře pracovali. „Vzkaz“, který prezident svou odvahou, optimismem a vitalitou občanům země posílal již během předvolební kampaně a v prvních dvou měsících v úřadu – věřme si, buďme sebevědomí, tvrdě pracujme a úspěch se dostaví – získal novou sílu a nový náboj.
„Hoši“ z The Washington Post a z dalších redakcí, pohrobci „květinových dětí“ na profesorských místech na univerzitách „Břečťanové ligy“ a „přemoudřelí intelektuálové“ z prestižních think-tanků, kteří měli z Reagana po triumfu ve volbách v listopadu 1980 (respektive z jeho úspěchu a odhodlání měnit Ameriku k obrazu svému) strach, tiše doufali, že jej zranění nadlouho paralyzuje nebo z něj udělá „pouhý stín muže, jakým býval“, byli velmi zklamáni.
„Aura“, která prezidenta v následujících měsících a letech obklopovala, jej v mnoha ohledech učinila téměř nekritizovatelným a „nedotknutelným“. Reagan a jeho lidé si toho byli dobře vědomi a „hráli tuto hru“, kdykoli jen mohli, a s velikým úspěchem. I ona se stala integrální součástí legendy jménem Ronald Reagan.
