KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Neformální schůze ministrů zahraničí členských zemí NATO v Praze zůstane v paměti jako fórum, na kterém aliance posílila vnitřní shodu, že vůči Ukrajině musí dostát své odpovědnosti. Je to důležité, protože západní pomoc napadené zemi v posledních měsících povážlivě vázla, což mělo své neblahé důsledky jak na bojišti, tak v mezinárodní diplomacii.
Šest týdnů před slavnostním summitem ve Washingtonu, kde NATO oslaví 75. výročí své existence, tak můžeme doufat, že jeho členové společně nebo každý zvlášť splní své sliby a závazky a že nezaviní ukrajinskou porážku, jež by měla nekonečně špatné následky.
V Praze se ukázalo, že už tucet spojenců souhlasí s tím, aby ukrajinská armáda mohla západními zbraněmi zasahovat vojenské cíle na ruském území: Tedy vojenské základny, sklady munice a sklady pohonných hmot, radary, shromaždiště jednotek, ba i jednotlivé zbraně. Dokud to nemohou dělat, bojují Ukrajinci s „jednou rukou přivázanou za zády“, což je frustrující a neefektivní.
Pozornost je samozřejmě soustředěna na ty státy, které takové zbraně a systémy Ukrajincům dodávají – Francie, Británie, Nizozemsko, Dánsko a Švédsko vyslyšely ukrajinské stesky, dále pak i Česko, Finsko, Lotyšsko, Litva, Estonsko a Kanada.
Během schůzky přišla zpráva z Washingtonu, že také prezident Biden souhlasí, i když jen s údery vedenými proti Rusům na naposledy otevřené charkovské frontě.
Německo neřeklo jasné ani tak, ani tak, ale ze slov jeho činitelů je zřejmé, že proti úderům v hloubi Ruska nebude nic mít, dokud „budou odpovídat mezinárodnímu právu“, jak podotkl kancléř Olaf Scholz. Rozhodně proti se postavila pouze Itálie.
Pokud by západní spojenci trvali na tom, že Ukrajina nesmí střílet na nepřátelské pozice uvnitř Ruska, významně by dál podvazovali efektivitu její armády a škodili tak sami sobě. „Ukrajina je obětí za protiprávní nevyvolané agresivní války ze strany Ruska.
Podle mezinárodního práva má právo se bránit vojenskými kroky mířící na nepřátelské území za podmínky, že respektují válečné právo, a spojenci z NATO mají právo Ukrajinu podporovat,“ horlil v Praze generální tajemník aliance Jens Stoltenberg.
Jeho naléhavost odpovídala významu tohoto stanoviska členských států. Americké, německé či italské váhání odráží obavy těchto zemí z eskalace konfliktu, kterou v jednom kuse vyhrožuje Moskva.
Vladimir Putin tento týden zopakoval, že pokud Západ dovolí Ukrajincům pálit na ruské cíle v Rusku, bude to mít „vážné následky“. Rusku se pořád docela dobře daří těmito hrozbami spojence v NATO rozdělovat a oslabovat. A Moskvě je stále s obavami nasloucháno. Pražské setkání však ukázalo, že váhavců chvályhodně ubývá.
„Spojenci mohou být hrdi na to, co dokázali. Vladimir Putin podcenil Ukrajince a podcenil i státy NATO,“ řekl v Praze Stoltenberg. Jedním dechem však dodal, že „to nestačí. Dodávky zbraní trvaly příliš dlouho, viděli jme vážné nedostatky v protivzdušné obraně a munici.“
Jedním z poučení, které z těchto zkušeností vyvodil, je potřeba daleko větší koordinační úlohy aliance pro zajišťování dodávek pro ukrajinské bojiště. Koordinace, předvídatelnost pomoci a její stabilita – pro to vše je zapotřebí, aby se státy aliance předem zavázaly financovat tyto potřeby 40 miliardami eur ročně. Nebo aby vznikl fond pro tyto účely fond vybavený stovkou miliard eur na pět let.
Zásadní bude, jak si v pomoci Ukrajině rozdělí NATO a EU své role
Je něco takového vůbec reálné? A pokud ano, uvažuje se o součtu národních příspěvků členských zemí NATO, nebo se počítá s penězi Evropské unie vyčleněnými pro stejný účel? Nebo s kombinací obou? Budou hrát roli výtěžky ze zadržovaných ruských aktiv?
Tyto otázky zůstávají prozatím bez odpovědi – a dokládají, jak důležité bude co nejdříve dojednat nějakou dohodu o rozdělení úkolů při pomáhání Ukrajině mezi NATO a EU. Bylo by kontraproduktivní, kdyby západní jednotu a akceschopnost podvazovala rivalita mezi oběma organizacemi, nebo stav, kdy jeden neví, co dělá ten druhý.
Stoltenbergovi slouží ke cti, že zvedá tato obtížná témata, že zvyšuje hlas tam, kde vlády váhají nebo se dívají jinam, a že nazývá věci pravými jmény. Byl prvním generálním tajemníkem aliance o 30 členských státech, který dostal za úkol vojensky podporovat sousední zemi napadenou agresivním Ruskem.
Velmi správně mu generál Pavel předal před jeho odchodem z funkce vysoké české státní vyznamenání. Stoltenberg skončí v červenci na washingtonském summitu a jeho nástupce bude mít co dělat, aby na něj plnohodnotně navázal.
Česká muniční iniciativa: chvála i pochybnosti
Velmi pochvalně se generální tajemník vyjadřoval o české muniční iniciativě; nejen ze zdvořilosti, protože se schůze konala v Praze. Česká vláda věru pozoruhodně zareagovala na naléhavé ukrajinské potřeby, ale zejména na „vlastní“ neschopnost a neodpovědnost evropských spojenců, kteří bez rozmyslu naslibovali milion kusů dělostřelecké munice na jeden rok, aniž si uvědomili, že je nemají a nedokáží je vyrobit.
Praha se pokusila tento fatální deficit nahradit, a sklidila uznání. Poznala zároveň, jak nesmírně těžké je pro nevelkou zemi koordinovat takto náročnou operaci, kdy se na jedné straně shánějí náboje všude možně ve světě, na druhé odpovídající finance od vlád, které se k akci přihlásily, a to vše v režimu utajení či přinejmenším značné diskrétnosti.
Proč se do akce zapojilo pouze 15 zemí, tedy jen polovina členů NATO, když jde přitom o životně důležité dodávky pro obranu Ukrajiny? Proč – podle několika obtížně prosakujících informací – řada z nich sice zvedla ruku, ale peníze zatím neposlala? Proč Česko mluvilo napřed o milionu nábojů, nyní očekává nákup osmi set tisíc, a první dodávky v objemu desítek tisíc nyní v červnu? Proč tak pomalu a tak pozdě?
Podle Pavla Kopečného, českého zmocněnce pro rekonstrukci Ukrajiny, na nákup nábojů zatím finančně přispělo pouze pět států NATO. Pokud zaplatí i další, bude možné sehnat během léta půl milionu granátů. Ukrajina spotřebuje optimálně 200 tisíc nábojů za měsíc. Pokud mají být její potřeby pokryty, bude třeba sehnat munici za sedm až deset miliard eur.
Podle Henryho Foye z listu Financial Times se prý v zemích NATO „zhoršuje nálada vůči českému vedení“ této iniciativy. Dodávky údajně váznou a těm zemím, které dopředu vypsaly šek, dochází trpělivost, řekl v textu pro Hospodářské noviny.
Jistý element odpovědi na tyto výtky podal majitel zbrojařské firmy Czechoslovak Group Michal Strnad, podle něhož pokulhává kvalita munice nakoupené ve třetích zemích. Až polovinu nakoupených granátů nelze podle něj proto dodávat Ukrajině okamžitě a část je třeba doplňovat vlastními výrobky.
